Schováváme se pod stromem, ale déšť pořád neustává. „Kate, nemáš deštník? " podívala se na mě Elis. „Ne, bohužel" smutně jsem pokročila rameny. Usoudili jsme, že na Ouklenově statku bude alespoň teplo. Pokračujeme tedy dál v cestě. „Pitomej déšť! " stěžuje si Elis, celá promáčená. Oboum už nám pořádně čvachtá v botách, ale co můžeme dělat? „Konečně!" zaradovala se po třiceti minutové cestě Elis a rozeběhla se ke dveřím. Před sebou jsme měli veliký starý dřevěný dům. „Stůj! " křikla jsem na kamarádku. „Co máš za problém Kate? " ohlédla se směrem mně. „Můžeš sem prosím jít?" řekla jsem poněkud zděšeně. Elis obrátila oči vsloup, ale šla ke mně. „Tak co se děje?" koukala na mě s vykulenýma očima. „Tady prší, ale na konci téhle cesty k domu neprší a ani tu není mokro!" vysvětlovala jsem. „A to je to co ti vadí? Není to spíš dobře? "nechápavě se ptala. „No to není, jak je to vůbec možný?". „Hele ty génie, já jdu dovnitř, jestli tu chceš stát na dešti, tak prosím, posluž si, ale co nevidět bude tma
" řekla, přičemž se otočila na podpatku a vlezla do dveří. Šla jsem hned za ní, ale něco se mi tu nelíbilo. Bylo tu něco....děsivého. Nedokážu přesně říct co, ale nemám z toho vůbec dobrý pocit.