„A kam chceš vůbec jít? " zeptala jsem se. Elis si odhrnula pramínky kudrnatých zlatých vlasů, které jí do očí vháněl vítr. Podívala se na mě a pak na zem. Po chvilce rozmýšlení řekla, že půjdeme na Ouklenovu farmu. „To snad nemyslíš vážně! Ty jsi se pomátla! To se mnou tedy nepočítej! " křičela jsem na svou kamarádku. „No promiň? Máš snad lepší nápad?!" odsekla Elis. „No to tedy nemám.. " odpovídám celkem sklesle. „No tak vidíš, tak jdeme" podívala se na mně a chytla mně za ruku. „Dobře" přikývla jsem. Po chvilce tiché cesty jsem se ale neudržela a zeptala se na otázku, která mě užírala celou dobu. „A co ty strašidla? " vyvalila jsem na Elis oči. „Snad tomu nevěříš?" odvětila mi a podívala se na mě jako bych spadla z Marsu. „No já...n-ne." sklopila jsem oči. „No tak vidíš."
Po dvou hodinách jsme se dostali na konec města. Přemýšlela jsem, jestli mě třeba rodiče hledají. Doufám, že se nebudou zlobit, až se vrátím a že nebudou moc vyděšení. „Můžeme si na chvilku sednout? " ptám se Elis. Elis je ale asi jedno, že jsem unavená a pořád pokračuje v cestě. „Hej!" škubla jsem jí rukou. „Copak mě neposloucháš? " zamračila jsem se na Elis. Ta se konečně na mě otočila a kývla. Sedli jsme si na louce do trávy a chvilku si povídali. „Začíná pršet, měli bychom pohnou. " řekla Elis a pomalu se začala zvedat. Ještě jsem chvilku přemýšlela o tom, jestli vlastně dělám dobře, ale když už zvýšila hlas, zvedla jsem se a vyrazila.