Ráno mě vzbudil mobil. Volala mi Elis. „Ha-haló? " řekla jsem ospale. Elis na mě začala chrlit věty jednu za druhou. Ani jsem nestačila zaregistrovat o čem to vlastně mluví. Navíc to vypadalo, jako by běžela. „Elis, trošku uber, uklidní se a zkus to znovu prosím." řekla jsem, ale Elis vypadala, že mě vůbec neslyšela a mluvila dál. „Eliis! " zařvala jsem na kamarádku. Ta na chvilku ztichla. Vzbudila jsem ale tetu , která má pokoj hned vedle mě. Vtrhla do mého pokoje. „Jsi v pořádku drahoušku? " strachovala se. Kývla jsem na ni a řekla, aby si šla ještě lehnout. Elis mezi tím ale telefon položila. Chtěla jsem si zase lehnout, když v tom se ozvala rána. Lekla jsem se a rozhlížela se kolem sebe. Následovala další rána a potom další. Elis stála pod naším domem a házela mi kamínky do okna. Otevřela jsem okno a křikla na ni, že jdu za ní. Vklouzla jsem do sametového županu a utíkala ven. „Copak jsi se úplně pomátla? Jsou teprve čtyři hodiny ráno! Nemohlo to počkat? "
„No to teda opravdu nemohlo!!"
„Uklidni se, pořádně se nadechni a vysvětli mi to Elis"
„Takže, jde o rodiče, už se to tam nedá vydržet. A navíc, ty jsi mi slíbila, že utečeš se mnou. Tak si vezmi věci a... "
„Ne! Nenenenene nic jsem ti nelíbila!"
„To jsi mě tedy opravdu zklamala kamarádko" Poslední slovo přecedila mezi zuby, jako by to bylo nejohavnější slovo ze všech. Otočila se a chtěla odejít. „P.....počkej. " Toho budu litovat, řekla jsem si pro sebe. „Půjdu s tebou."Elis mi skočila kolem krku.
„Děkujuuuu!".
„Ale až budu chtít, tak půjdu domů! "
Elis přikývla. Řekla jsem, že si půjdu ještě pro věci, ale ona mě nepustila, že by to bylo moc nápadné. Protestovala jsem, že v županu nepůjdu a tak mi to nakonec povolila. Doma jsem se převlékla a do batohu jsem hodila baterku, mobil, kapesníky a moje úspory z prasátka. Ven jsem proklouzla co nejméně nenápadně to šlo a nikdo si ničeho nevšiml.