Když Siyarsön Escalätür přišel zcela zlomený domů - ne, do jeho dočasného příbytku - nikdo na něj nečekal. Nebyla tam žádná vlídná tvář, která by mu řekla "ano, konals dobře" nebo "Tak ne, tak se to nedělá". Je pravda, že už na to dávno neměl věk, ale když se zamyslel, jediný, kdo mu tohle kdy řekl, byl jen Lewis. Jeho matka toho nebyla schopná. Když už mu věnovala pozornost, byla tak přehnaná a nucená, že na jakoukoliv pomoc od ní zavrhl. Uklízení jediné v ní vyvolávalo lásku a vášeň, jakou ani její vlastní syn v ní nemohl probudit.

Doteď mu chybí, ačkoliv si to nepřipouští. Nemůže připustit. A tak mlčky přijímá klobásy a nechává Lewise podávat zprávy jako nějakého dvojitého agenta.

Tento myšlenkový pochod přinutil Siyarsöna otevřít lednici a vytáhnout českou klobásu. Sedl si k televizi, pustil hloupou kriminálku a snažil se vzpomenout, jaký krásný život vedl ve Philadelphii. A jak rád by se tam vrátil.

Možná by mohl. Možná by nemusel být hned zavřen do vazby a vyslýchán. Ano, vždyť neví, jak vyšetřování probíhá a možná k němu nevedou stopy, možná... Možná už odsoudili ji.

Kéž by. Už to bylo přes rok a něco. Poprvé slavil Vánoce sám. A Silvestr s pár známými, co si zde našel, prostě nebyl Silvestr.

Mohl by zavolat – ne. Podívá se zatím pouze na zprávy. V poslední době úplně zapomněl sledovat dění ve světě.

Ale ovšem! Zapomněl. Z místních zpráv pochytí jen poprsí atraktivní moderátorky s blonďatými vlasy. Což zprvu bylo svým způsobem přínosné, nyní se ale pomalu přetáčí do role žen, které sledují její každodenní garderobu. A takový přece není. Stalker. Paparazzi. Ne.

Kdyby mohl použít klobásu v ruce jako kouzelnou hůlku, udělal by to. Dokonce ve vzduchu zlehka zamával, než sám sebe zastavil a napomenul, že dřevo z buku a jádro z vepře, lehce ohnutá, extrémně pružná a poddajná není úryvek z Harryho Pottera, ale popis na obale klobásky. Vůbec se mu nechtělo po dnešku vstávat.

Sledoval reportérku s pronikavýma očima a s ideálními lícními kostmi ještě tak třicet minut, než se k tomu donutil. Mezitím se párkrát objevil tmavší muž v obleku, jakožto televizní partner, směšný mužík v brýlích a s odstátýma ušima, nějací dělníci a typické vesnické drbny. Bohužel, i reklamy mu přišli zajímavější než zdejší reportáže.

Ovšem na okamžik se zarazil. Sní či bdí? Je to jenom zdání nebo halucinace, zbožné přání, které klamalo jeho zrak?

Chtěl si obraz zachovat, zastavit jej, avšak bohužel. Majitel kanálu to nedovoloval.

Ten chvilkový záběr a USA v titulcích Siyarsöna okamžitě postavilo na nohy. Ještě aby ne!

Utíkal k notebooku, až mu málem vyklouzl z ruky a rozmlátil se o podlahu. Jen bleskový reflex rukou přesměroval dráhu z vertikální do logaritmické – a počítač se spokojeně zhoupl o vymlácené pružiny gauče.

Teď, když tu zatracenou potvoru chytil, si může zkontrolovat domněnky. Třeba to bude muset hledat delší dobu, jestlipak to nezapadlo do archivu, taková malá, bezvýznamná novinka v celé Americe.

Překvapivě nemusel. Fotka té děvky zabrala snad celou stránku. Titulek k ní ten zbytek.

„Uklízecí komando dopadeno! Policie však v rozpacích – kolik vražd zůstalo nevyřešeno?"

Uklízecí komando, jaká kravina. To má za ty vyfouklé prachy. Právě těch pár dolarů mu mohlo zajistit lepší ubytování! Teda, asi ne úplně, ale bylo příjemné si to myslet.

Snad nechytili Brickse? Nebo Baby? Najednou ho zalila vlna studeného potu. Ale jak by Brickse mohli zatknout, když k té babě vůbec nepatřil? Měl neblahé tušení, že za zatknutím stojí „něco". Podivného. Předem neurčeného. Na jazyku ho pálila otázka, mezi všemi chuťovými zbytky po ostré klobásce. Jak je chytili?

Pro Siyarsöna to nepředstavovalo velké překvapení. Jen to stále nechápal. Jako když na výšce dostal ze zkoušky D.

„No to je super, Siyarsöne!"

„Drž hubu, Lewisi."

„Co se děje? Vždyť to tam máš, ne?" Lewis byl nadšenější než sám vykonavatel zkoušky, prstem dloubal do monitoru.

„Měl jsem tam mít B, ne zkurvený D."

„Ale v tom není rozdíl. Nebyl jsi to ty, kdo říkal, že červený diplom je jako červená knihovna – tajná tužba každého, jen není tak zbytečně dlouhá?"

„Jo, říkal," odeskl Siyarsön.

„Tak co řešíš! Raduj se, ne?"

„Jak se mám radovat, když tam je to zatracený D?"

„A není důležitý, že jsi prošel?"

„To bylo od začátku jasné," odvětil naprosto vážně.

„Siyarsöne, Siyarsöne..."

„Já věděl, že mám na B. Já měl mít B. Bylo tam spoustu otázek a já ke každé napsal plnou prdel keců. BYLO to k tématu, BYLA to odpověď, tak proč mám do prdele D?" div klávesnici nepolámal.

„Asi to nebyla odpověď," Lewis řekl tiše a nenápadně a už couval ke koupelně, jelikož věděl, že drbat do vosího hnízda nepřinese ani med, ani ho to nezbaví vrásek po Siyarsönovi.

„Já mu napíšu," řekl rozhodně a sebevědomě.

„Tak mu napiš."

„Já mu kurva napíšu a ať si mě nepřeje. Beztak to napsal omylem," počítače byly v té době staré a systémové programy universit v plenkách.

„Přemýšlej Siyarsöne, jaká je pravděpodobnost, že to udělá, a ještě k tomu zrovna u tebe?"

„Určitě to napsal špatně," Siyarsön Escalätür žil ve svém vlastním světě.

„Když myslíš..."

„Musel to napsat špatně, sakra!"

„Však já nenamítám nic," už mu špička nohy trčela za prahem, jen hlavu natahoval, aby zvuk jeho hlasu byl to nejblíž hnízdu a vosy si nevšimly, že se vítr vzdaluje.

„Hned mu du napsat."

„Dobře," Lewis zatahoval hlavu do krunýře. Hlavice sprchy ho volala jako siréna osamělého námořníka.

„Tak jdu."

„..." Lewis už vklouzl do koupelny a pomalu přivíral dveře. Snad se Siyarsön zaměstná na dostatečně dlouhou dobu a nebude vyžadovat, aby mu Lewis utřel nosánek. Opatrně zaklapl jazyk a začal se svlékat. Taky toho měl po dnešku dost. Musel házet očka na padesátiletou profesorku práv, aby mu zlepšila známku na A. Celou noc nespal. Kruhy pod očima byly na hranici tolerance. Jenom hodinu bdělosti navíc a už musí někde ukrást makeup na jejich zakrytí. Pokud Siyarsön tajně nějaký nevlastní.

Sundal si spodky, hodil je do koše, a celý se protáhl, jak ho to učili na hodině jógy.

Dveře se otevřely dokořán: „Lewisi, jak se píše profesorům?!"

Stejně tak i dnes. Zatkli je. Všechny. Tu žirafu taky. Odhalení přisuzoval širokému záběru jejích zaměstnanců. Čím víc hlav, tím víc hlasů. Nějaké drby, přeřeknutí na novoroční oslavě, zvednutý telefon zaměstnancovou ženou – cokoliv se mohlo stát. Však i zákazníci jsou většinou másla, která se pod zraky ostřílených kriminalistů roztopí. Pokaždé je to riskantní. Ale zároveň se praví vrazi nemohou přeřeknout – jejich vlastní pud sebezáchovy je udržuje mlčenlivé. Sice podezřelé, ale bez důkazů. Jen s nálepkou „něco nám tají" na čele, ale žádný policista ještě neměl tak dobré ruce, aby tu nálepku z čela strhl.

Takže se stala chyba? Také možné. Riskantní případ, policie už byla přivolaná, nestihlo se uklidit ani z části... Asi to tak mohlo být. Ale to nemají v záloze žádnou brzdu? Třeba Siyarsön, občas, jak kdy a kde, přivolá do okolí Roba a Nicky. A když je třeba, začnou se prát. A když se perou, policajti s heslem „pomáhat a chránit" musí přiskočit nebohé ženě na pomoc, obzvlášť když je obtěžována takovým kriminálníkem (má pár tetování na rukách a zátylku hlavy).

Když se vyjasní, že to jen přehnal s alkoholem a ve skutečnosti je to přítel obtěžované, pomohou jim domů.

Ale ne vždy jde všechno hladce. Třeba je opravdu zatkli při akci.

Potřebuje to zjistit.

Ale předtím – kde má kufr?

Musí si ihned zabookovat letenku!

Kdyby měl čistou hlavu, ani do toho letadla nestrčí nos. Racionální uvažování naopak přinutí člověka, aby byl nadále zahrabán v cizím státě a v relativním bezpečí. Jenže Siyarsön Escalätür nebyl v rozumném duševním rozpoložení. Pociťoval radost. Obrovskou radost. A není důvod, proč mu něco vytýkat. Jakožto člověk flegmatického až cholerického typu – s převahou cholerických rysů – byl rád, když svoji negativitu mohl pro jednou vyhodit ven z tělesné schránky a užívat si duševní svobody ve formě radosti. A proto bez zaváhání vkročil na palubu a usadil se do tvrdého úzkého křesla třetí třídy. Čeká ho strastiplný let.

To bude překvapení! Po více než roce zase na domácí půdě, v rušném roztáhnutém městě, kolem lidé všech etnik – dobře, v tom se Philadelphie od Brna příliš nelišila, ale hlavně ty domečky! Ty typicky americké byty! Ta nostalgie a vzpomínky, které zanechal! A lidé, a hlasy, a kvalitnější živější kluby! Jen to víno, na které si zde zvykl, už těžko něco překoná. Přece jen jeho prst padl na správné místo, co se týče chuťových pohárků. Pálava, klobásy, a jeho život byl na hodinku kompletní. Asi si začne dovážet soukromý balíček, snad projde celnicí a policajti všechno nevypijou.

Seděl v propocené sedačce a nic už nemohlo být krásnějšího. Letí domů. Ani ho nenapadlo, že by ho mohli zatknout přímo na místě. To ne. A i kdyby, uviděl by alespoň to letiště, které před rokem opustil.

A to myslíš do prdele vážně? By ses fakt nechal zatknout? Pesimistický hlas Siyarsöna se rázem probudil k životu. Ano. Najednou dostal chuť vystoupit z letadla. Zapřel se do nohy, chtěl se postavit. Chmatl po ručce. Ale to si vedle něj sedla široká paní a zablokovala ho. A i kdyby ji poprosil, což nedělá, nebo začal nadávat v jeho stylu, jen by jej zabarikádovala rukou vážící stejně jako ona sama. Rozhodl se tedy dostat do vazby, než aby přiletěl jako nebožtík. Ve vazbě bude mít větší šanci chodit po zemi.

Sexy stevardka předvedla své nachystané číslo, na němž byla nejzajímavější upnutá krátká sukně, vzadu s minimalistický rozparkem. Více ani Siyarsön Escalätür nepochytil. Přes živou hráz hranolek neviděl.

Začal si tedy představovat.

Co udělá, až se vrátí domů? Tedy, když hned na letišti nebude chycen do vazby. Projde se jen tak po Philadelphii? Zajde do baru na drink? Zahraje si ódu na radost na klavíru? Nebo vtrhne do Lewisova bytu a načape ho s přítelkyní? Půjde vůbec do svého bytu? Ani se mu po té garsonce nestýskalo. Rekonstruovaný byteček bez umakartu a sádrokartonu mu přirostl k srdci. Asi svoji prosvětleností. A čistějším vzduchem. Zvykne si na pach Ameriky? Jednou si už zvykl, po druhé to nebude problém. Snad.

Tak jak?

Zabořil svůj pohled do sedačky před ním. Hlasité nádechy sousedky byly k nevydržení. Ještě několik hodin! Když vydržel jízdu v autobuse a čekání na Letišti Václava Havla, vydrží i toto.

Přestupování a čekání z něj ždímalo energii mnohem víc než samotný let.

A pak to přišlo. Stál na místě, kde před sedmnácti měsíci přebíral od Lewise plastový neekologický kelímek plný éček.

„Kurva. Jsem tu."

Jeho rty se zkroutily do něčeho jako úsměv. Bylo obdivuhodné, že tato synaptická dráha ještě funguje.

„Lewis spadne. Určitě spadne."

Nepřišlo mu divné, že mluvil nahlas. Zoufalé situace si vyžadují zoufalé činy a tak jeho samotu v Brně vyplňovaly často rozhovory Siyarsöna s panem Escalätürem.

„Ty vole. Co teď?"

Opustí letiště. A to okamžitě.

Nakonec žádný z plánů nevyšel. Otloukaný kufr si vyžadoval odpočinek v zaprášené garsonce, a tak vkročil do místnosti, kde se kumulovaly toxiny a oxidy kovů a konidie a mrtvé bakterie a spousta pylových alergenů, že okamžitě zastavil dech a utíkal otevřít okno. Vpustit trochu vzduchu. Trochu světla.

Je tu.

Doma.

Užíval si výhled na rušnou ulici, jako nikdy jindy.

Doma.

Automaticky otevřel lednici. Jakoby čekal, že v té kovové teplé krabici něco skrytého a jedlého bude. Co si pamatoval, všechno naházel do pytlů. Všechno kromě dvou lahví skotské. Teplá neteplá, jednu vytáhnul na linku, pak zapojil zpět všechny spotřebiče. Dokonce se mu podařilo najít ještě stále dobrý balíček instantní polévky. To aby rychle uvařil vodu, ještě pár hodin a ani ty glutamáty nebudou požitelné.

Rychle pozřel celou sklenku. Chudák žaludek, jeho první jídlo.

Teprve poté si vzpomněl na tu nejhlavnější věc.

Vytáhl si blok – ano, nechtěl pokoušet svoji paměť a tak si hned po příjezdu do Čech zapsal všechna telefonní čísla z chatrče myšlenek. Bylo akorát na čase, do chatrče začalo zatékat a tak mu dalo spoustu práce rozluštit určité kódy.

Telefon už vyzváněl.

„Prosím, tady Brian–"

„Bricksi!"

„...Siyarsöne?"

„Kdo jinej asi?"

„Kde se kurva po takový době bereš?" Bricksovo překvapení překrývala únava. Hlas nedosahoval takových amplitud, jako kdysi.

„Neboj, v lapáku jsem nebyl."

„Chvála bohu..."

„Slyšel jsem o ní," Siyarsön si prohrábl vlasy. Půlka z nich zůstala trčet kolmo na pokožku.

„Ještě aby ne! Tys to nečekal?"

„Možná trochu..."

„Proboha, Siyarsöne, kdes to žil?" teprve teď Bricksův hlas ožil.

„V lapáku ne."

„Ty nevíš vůbec nic?"

„Něco vím. Že se přestěhovala."

„Já myslel, že kvůli tomu jsi mi přestal volat... Kámo, řekl bych všechno, ale nechci riskovat. Asi ti napíšu dopis či co."

Siyarsön Escalätür se zahleděl na ulici. Co se to kurva děje? Možná měl přeci zůstat v bezpečném Brně. Bezpečném v rámci možností. Bezpečném do míry, že vás maximálně jen okradou.

„A dneska v baru?"

„Fakt nevím kámo..." z nejistoty hlasu Siyarsön Escalätür jasně usoudil, že ani zítra ani v nejbližších měsících.

„Chápu."

„Neber si to nijak zle."

„Neřeš to. Jenom chci vědět všechno. Aspoň to mi dlužíš."

„Ehm. Myslím, že to ty mi dlužíš tak jedenáct panáků."

Sakra. On si ten dluh pamatuje.

„Koupím ti sadu skleniček."

„Plných panáků," zdůraznil Bricks.

„O tom řeč nepadla."

„Jak myslíš."

„Spadni," zavrčel Siyarsön Escalätür a chystal se ukončit rozhovor. Bricks ho ale předběhl. Nasadil svůj důvěryhodný tón, „Však já na skladišti mám i antialergenní peřiny – ups, vlastně si je včera koupila nějaká paní" tón.

„Zítra za tebou někoho pošlu. Bude lepší, když ti předá dopis osobně. Budeš mít volno?"

„Ve dvanáct v Bodhi Café v Society Hill."

„Dobře tedy. Hodně štěstí."

Bricks položil dříve, než si Siyarsön stačil uvědomit, jestli ta kavárna stále existuje. Nejspíš jo. A když ne, tak může očekávat hovor.

Teď se může pustit do polévky. Invazivní nudle až vylézaly z talíře.

Takovou sračku jíst nebude. Snad už zapomněli jeho obličej v nejbližších restauracích.