Opustit Lewise bylo mnohem těžší, než se rozloučit s jedinečným sobotním kafem na ulici Society Hill. Všechno zabaleno v novém kufru, aby nebyl náhodou načichnutý od nechtěných látek, které by nemusely vonět kontrolním psům na letištích, stál uprostřed obřího vestibulu a rozhlížel se po spoustě cedulí, které jako japonské billboardy každou chvíli měnily svůj obsah. Poškrábal si strniště. Tohle bude zatraceně těžký úkol.

Zachránil ho právě Lewis, v ruce kafe z místního automatu, avšak sám od něj dostal pouhý instantní čaj. Siyarsön Escalätür si ale nemohl stěžovat; nechce podporovat zbytečně předražené konzumní řetězce, nejbližší čajovna byla dva bloky odtud a shánět sadu konvic by byl za těchto podmínek nadlidský úkol, s nímž by se Lewis, i přes veškerou svou všestrannost, nemohl vypořádat. A ohřívat vodu u ohýnku nejbližších bezdomovců bylo také nad jeho síly.

Siyarsön byl vděčný za ten čaj za necelý dolar, jen si nebyl jistý, jestli stojí i jako přítel za dolar – žádné přehnané neuplácení, aby zůstal, jen tak aby se neřeklo. Jestli se ho chce Lewis už zbavit, tomu by se nedivil. Každý by se chtěl zbavit nekompromisního a cynického blázna, hlavně, když mu musí dělat doprovod, a pak schytávat nepřiměřené nadávky obsluhy barů a kaváren. Nejednou mu Lewis vyprávěl, jak s kolegy někam zašli a jak byl chudák vyhozen z důvodu dřívější návštěvy, kterou podnikl se Siyarsönem. To je už cena za přátelství, které nemá žádné výhody, ba naopak, ale přesto je lepší, než deset přátelství s nudnými úředníky. Bylo ale na čase zabalit své kabáty a vyzkoušet kosmetičky i jinde na zemi, ačkoliv se Siyarsönu Escalätürovi svíral strachem žaludek, že nebudou mít správný odstín barvy na obočí.

Lewis s ním tento strach nesdílel. Ten se více bál jeho matky, která ještě nic neví a nějakou dobu se to nedozví, pokud by se Lewis omylem při svém pravidelném reportu nepřeřekl.

Siyarsön Escalätür se cítil volný jako pták. Jako pták přemýšlející, ze které nádobky uzobnout zrno. Jenže nevěděl, jestli některé z nich není jedovaté.

„Hele, tam to je," Lewisův štíhlý prst naboural Siyarsönovi jeho ptačí výhled.

Aha. Takže tam.

„A proč zrovna...?" nedořekl Siyarsönův doprovod.

„Sám nevím," ušklíbl se, opravdu nevěděl. Ne aby se vrhnul do víru kriminálního města, on si vybral jakousi vesnici v zemi bývalých komunistů. A s prezidentem, co krade pera. Nebo to je ten opilej? Politiku moc nesleduje. Ale měl za to, že ta země má teroristickou historii. Jeden občan měl za následek útok v Bostonu. Alespoň se domníval.

„Není to dobrý nápad."

„To sakra není nic, ale tak beze mě to přežiješ snad, ne?"

„To jsem nemyslel, já byty nevypaluju," přivedl na světlo narážku na historku dlouhou jako jejich přátelství, kdy se Siyarsön snažil demonstrovat hořlavost ethanolu zapálením záclony.

„A já kurva jo?"

„Dávej na sebe pozor."

„V poho," zahleděl se Siyarsön s lhostejným výrazem na tabuli, ačkoliv tušil, do jaké kaše to skáče.

„A neopij se hned."

„Však mě znáš – první týden zkouška vín, druhý týden tvrdý." Lhal. Whiskey si plánoval koupit hned v nejbližším obchodě cílové destinace.

„Zaraž se už u tý zkoušky."

„Pošlu ti fotku."

„Díky, ale mně postačí hovory."

„Ty to sakra myslíš vážně?" místo osobních setkání volat každý čtvrtek přes skype? S touto podmínkou nemohl Siyarsön souhlasit, ale Lewis opravdu naléhal, ačkoliv si byl jistý, že bez živé obsluhy jejich schůzky ztratí kousek sebe samých.

„Někdo na tebe musí dohlížet."

„Spadni."

„Ty dřív," zašklebil se a zhluboka se nadechl.

Nastal moment ticha. Ticha v tom letištním ruchu.

„Kdyby se na mne někdo ptal, tak řekni, že jsem byl zpopelněn."

„Ach jo, co s tebou nadělám, Siyarsöne."

„Rozsypeš mě po barech."

Asi by měl následovat kořeny a navštívit zamrzlou zem Skandinávie, odkud Siyarsönova pra-něco z otcovy strany utekla, jak sám nerad vypráví, ale místo toho si vybral tento zapadákov. Stejně svůj rodný jazyk neumí, takže by se tam cítil bez rozdílu jako ve svém finálním cíli, jen s tím rozdílem, že by více mrznul. A na druhou stranu, i zde by se měl cítit doma. Právě odsud čerpá jeho matka zásoby klobás, jako vzpomínku na její dětství.

Neměl ponětí, proč si zvolil Brno. Bude tam vyčnívat jako Koh-i-noor pastelka mezi uhlíky. Ale přesto zrovna tam padl jeho prst, a nechtěl porušit své slovo. Ačkoliv se tiše modlil, ať to bude Birmingham, o pár řádků se spletl.

Ale mohlo to být horší. Kdyby trefil Brusel, cítil by se opravdu bezpečně na domácí půdě Evropské unie, se všemi politiky a bezpečnostními službami pod nosem; dlouho by na svobodě nepobyl. A v Bonnu by se cítil obdobně. Přenést se o pár desítek let dozadu a už ho zatknou kvůli podezřele tmavému obočí. Snad to v tom malém městečku nebude tak hrozné; může kdykoliv odjet pryč. Bohužel ne na ulici Society Hill, ne v nejbližší době. Tím výrazem "pryč" měl namysli Rakousko, které je ještě blíže než hlavní město. Jeho případná záloha. Jinak musí čekat. A doufal, že ne příliš dlouho. Ztratit se z radarů, ze zraků, vyčkávat.

To by jí dal, lézt mu do byznysu! Ale bez ní by byl na hraně. Teď to má aspoň na koho svést. Netušil, že mu zajistí takovou výhodu. Její pracovní týmy na rozdíl od Siyarsönova sčítaly velké množství mužů v terénu, on si pouze vystačil s nejbližším okruhem spolupracovníků. Málokdo ho viděl s tělem, takže žádné přesné usvědčující důkazy neexistují. Má lepší alibi než ona. A i kdyby odjela, stejně jako Siyarsön Escalätür, kam ji prst v seznamu zavede, měl větší šanci, že se z toho místa dostane i zpět do své domoviny.

S tím alespoň počítal. Nechtěl skončit někde jako rodilý mluvčí vyučující američštinu a ve volném čase sledovat domácí romantické seriály. Toho si užil doma.

Proč jen nechává svůj přesně řízený život náhodám? Nevyplácí se to. Mohl alespoň nechat v seznamu pouze hlavní města!

Kdyby tak učinil, stačilo by o jeden let méně a už by mohl sedět bytě, který by si předem domluvil, a z vedlejšího pokoje už by mohli bouchat sousedi a mlátit se a řvát. Jenže ne. Po srdcervoucím rozloučení, které rozhodně nesl hůře Lewis, se už prolétl nad celým oceánem, prospal většinu cesty a dal si jen sklenici vody a noviny, o kterých v životě neslyšel. A ocitl se zde. S teleskopickou ručkou kufru v ruce, asi na nejfrekventovanějším místě tohoto maloměsta, v zimě, ačkoliv teploměr byl určitě několik čáreček nad nulou, ne jako ty chumelice doma na Floridě. Dobře, zas tak malé nebylo, ale přesto měl Siyarsön pocit, že pokud bude chtít společnost, má zajít právě sem, na rozhraní dvou obchodních domů, oddělených od sebe auty zaplněnou silnicí, a s přechodem, na který se každou zelenou vrhne množství lidí o hustotě rovné newyorskému Times Square.

Tohle místo by si měl zapamatovat.

Tu jednu zastávku, kterou Siyarsönovi nabízel google, se rozhodl ujít pěšky. Alespoň se trochu sžije s novým prostředím. Soudě podle četnosti a chvatu brněnských obyvatel dedukoval, že to je asi ta správná cesta, jak se dostat na Hlavní nádraží. Bylo zvláštní, jak se lidé hrnuli z několika větví protější strany, jen aby všichni zmizeli za dveřmi Galerie Vaňkovky. Jako strom s kořenem schovaným hluboko v zemi, odlišný od toho, jak jej všichni znázorňují na iluminátských symbolech. Nebo jako konečná zastávka, do níž Brňané dorazí, otočí se a jedou na druhý konec linky.

A Siyarsön se také svezl. S davem vedl svůj tmavý kufřík a nechal se zatáhnout do temné díry okupované stánky, kterou si hned z neznámého důvodu spojil s Ruskem.

Kam to vlezl?

Ne. Rozhodl se radši dívat na všechny vjemy ze stránky čistě objektivní, jak to vždy dělává, nejprve to prozkoumat a pak teprve hodnotit. Ale i tak v duchu tušil, že svůj první dojem nezmění. Ten první dojem v něm zakořenil už při prvotním hledání informací o České republice. Přestože i odsud si nese nějaké geny, je to pro něj nejvzdálenější země.

Každým krokem a s vůní oříšků si byl jistý, že by měl vyzkoušet platbu zdejší měnou a koupit si něco pořádného k jídlu. Ale kromě dámského oblečení nic neviděl. Nakonec dospěl k slepému bodu – podzemní trasa se větvila hned do několika směrů.

Neházel mincí ani nic podobného, z jednoduchosti instinktu si vybral cestu vlevo, a neprohloupil. Už viděl první bistro a eskalátory. Rozhodl se pokračovat v průzkumné výpravě, položil svoji nohu na železné vroubky a nadzvedl svůj kufřík, nechal se unášet proudem desítek ampérů.

A! První kavárna! A klobásy! Spousta klobás! Lewis by se cítil jako v ráji.

A další bistro! A malá samoobsluha!

Siyarsön poznával nový svět uvnitř jedné obyčejné budovy – ačkoliv zas tak obyčejná nebyla. Až při odchodu si Siyarsön Escalätür uvědomil, že zrovna na ni se už jednou na internetu díval a že se mu nelíbí to coby moderní promítání. Svůj osud vložil do dalšího patra. Cítil vůni směsi jídla a pomalu rozpoznával jednotlivé ingredience. Obchůdek na sushi, cukr a lepek. A další kavárna. Žádná však nebude jako v Society Hill.

Možná to byla z části zvědavost, určitě se ale z části i nutil. Věděl, že tu nějaký čas stráví a chtěl rozpoznat to tajemství, z jakého důvodu se sem obyvatelé hrnou. A tak vyšel ještě na jedno poschodí. A spatřil první náznak nějaké radosti.

Nabídka bister všeho druhu, ačkoliv i tak byl maestro turecké a indické kuchyně Vietnamec. Siyarsön hleděl na fotky jídel, které často viděl i v bistrech své domoviny, a nakonec zvolil kung pao. Už kvůli univerzálnímu názvu, takže se nestane, že by mu prodavač nerozuměl. Otázka zní, jestli by rozuměl i Čechovi.

Další postup nechal na šéfkuchaři.

Hlavně ať je to k jídlu.

Poslední kus živočišné a rostlinné energie se do Siyarsöna dostal už tak dávno, někde na letišti při přestupu, že dokonce zapomněl, co to vlastně měl.

V duchu se modlil, ať si dají záležet, přece je to Siyarsön Escalätür veliký, destroyer všech barů a jiných podniků. A tady by se ani nemusel snažit. Stačil by jeden telefonát na hygienu a zachránil by život mnoha čtyřnohých mazlíčků. Jen by si neužil ten vítězný pochod; vzájemné nadávky, z nichž nejvíce těží a jen kterými by vyjádřil svůj nesouhlas s vedením a s obsluhou, by mu nikdo nepřeložil. A neměl by společníka, který by zaznamenával vyhrané a prohrané boje a souřadnice místa, kde by se to odehrávalo, aby do budoucna věděl, kam se vrátit a kam ne.

Dostal svůj vysněný pokrm a raději nekomentujíc příbor a aranžmá – je v bistru, opakoval si – se usadil, kufr postavil ke stolku, ten přetřel kapesníkem a pustil se do jídla.

Nakonec usoudil, že je to v rámci možností dobrý a že se musí odnaučit vybíravosti – není Gordon Ramsay.

Jakmile Siyarsön vybílil talíř, vysedával jen tak na židličce, hleděl nikam a škrábal si strniště. Chvilkami se myšlenkami projevil i navenek bezdůvodným ušklíbnutím. Přes zpomalený eskalátor sledoval skupinku lidí, která si vychutnávala sushi.

Češi. Brňané.

Nepřiznával si to, ale záviděl jim jejich zaběhnutý život. Taky ho měl zaběhnutý. A proto si pokaždé užíval ten pocit, když mu zazvonil mobil. Když ho zvedl. Když slyšel hlas Baby na drátě. Když chemikálie přebily puch smrti.

Ale vzdal se toho.

„Kurva," praštil dlaní do stolu, ale ne dost silně, aby na sebe v ruchu živého města přitáhl pozornost.

Zanechal toho všeho. Své hračky zlikvidoval, někde na druhém konci města vlil svou limonádu do kanálu a výsledný koktejl už nejspíš prošel čističkou. Teď se plaví někde v Tichém moři.

Lepší než oranžové monterky.

Nebo být děvkou svého spolubydlícího. Nebo si nemoci barvit obočí.

A to vše, kdyby se na to přišlo, kdyby nebyl opatrný, kdyby se nerozhodl raději myslet preventivně.

Opatrný... To ani ne. Opatrnost není jeho styl. Pečlivost, ano.

Už mu zplodiny spáleného oleje začaly ničit mozkové buňky. Nebo ho alespoň omamovaly. Rozhodl se, že bude pokračovat v průzkumu města, sveze se konečně proslulou místní hromadnou dopravou a zakončí výlet sprchou v pronajatém bytě. Jen, aby to opravdu vyšlo a neposlal svoji zálohu do chlastu, drog nebo kasina. Nebo do teroristické organizace. Ještě neměl tu čest zjistit, jaký undergroundový prvek převažuje. Už tak si všiml, jak etnicky rozmanité Brno je.

V tom se zarazil.

„Zatraceně, to je snad zlej vtip," Siyarsön Escalätür svraštil obočí. To se mu snad zdá. Místní spálený olej by v pohodě nahradil takový toluen nebo marijánku. Nesedí tady ani půl hodinu a už má halucinace. Slyšel vyzvánění svého mobilu, toho mobilu, který určitě nechal doma. Co doma! Který určitě rozdupal na malinké kousíčky a ty zakopal hluboko ke krabičce od margarínu s kostřičkou křečka.

A přesto to slyší.

Jako smyslů zbavený popadl ručku kufru a práskl ho na stolek. Smetl jím prázdný talíř a ten se roztříštil o podlahu Letma na tisíc kousků, přesně na ty kousky, které měl za to, že viděl i doma ve Philadelphii. Tentokrát se po něm obědvající ohlédli s jistou apatií, divných lidí je v Brně hodně. V jejich pohledu bylo maximálně otrávení, že jsou svědky další psychické abnormality, popřípadě zájem jeho neobvykle chování natočit a hodit na Facebook.

Siyarsön Escalätür házel pečlivě poskládané oblečení na zem, stejně jako boty, drogerii, ručníky, spodní prádlo. Zvuk byl hlasitější, určitě se mu to nezdálo. Je to tam. Musí. Do prdele, jak?

Na samém dně vibroval a hrál malý mobil, střídavě svítil a zhasínal. Číslo neměl uložené. Nikdy nemýval uložené čísla, paměť mu sloužila dobře. Tohle ale neznal.

Jenže jak? Jak to, že ten mobil má u sebe? Že mu leží v kufru? Kurva proč? Proč neleží hluboko pod zemí?

Zdálo se mu to? Rozbil mobil jiný? Chtěl zanechat alespoň nějakou připomínku své minulosti, nebo v ní dokonce pokračovat?

Netušil. Věděl ale jistě, že na druhém konci fňuká někdo, kdo právě spáchal něco ohavného. Že mu to nemůže zvednout. Že propásl příležitost. Že to je daleko. Přímo na druhém konci světa.