Přišlo to.

Telefonát, krátký, stručný, jasný.

„Pan Pheckel vás očekává."

Frederice Patrovičové se na okamžik zaseklo srdce. Na kraťoučký okamžik, který by byl spatřitelný maximálně na záznamu z EKG, natož aby si toho někdo navenek všiml. Musela okamžitě uklidnit tu bouři, která v jejím vnitru vznikla, a hodit se po pohody, do klidu karibské pláže, do harmonie vln a šumu perleťových mušlí.

Řekla pouhé „Rozumím," a začala se strojit do elegantní halenky a pouzdrové sukně v odstínu nebe před hlubokou nocí. Přepudrovala si obličej, nanesla vínovou rtěnku a zkontrolovala si řasy, jestli nejsou příliš polepené. Vklouzla do lodiček jak žabka do tůňky a již vykročila před dům, kde na ni čekal černý Rolls Royce, pravděpodobně z četné sbírky pana Pheckela.

Kamenný výraz se jí držel celou cestu, nečekaně dlouhou, přímo nekonečnou, než auto zastavilo před kovanými branami a vyčkávalo na povolení vjezdu.

Snažila se dívat před sebe, sebevědomě, odhodlaně. Nevšímala si kamery na sloupku, ani zahradníka stříhajícího keře. Ignorovala odraz řidiče ve zpětném zrcátku.

Tak to nestihla? Nestihla. Nedokázala nahrabat ani část té špíny, kterou chtěla. A teď jí vypršel čas.

Auto přejelo po příjezdové cestě přímo ke vchodu vily. Opět si nevšímala okolí, jakoby přes ztmavená okna neviděla nic, než absolutní tmu. A ta tma přetrvávala do té doby, než se dveře auta otevřely a vnesly sluneční paprsky na luxusní potah, na němž Frederica vysedávala.

„Prosím," bílá rukavička jí poukázala cestu do domu, takže jí nezbývalo nic jiného, než vytáhnout nožku a usadit podpatek na mramorovou dlažbu. Ladným pohybem si uhladila sukni a již vyšlapávala sadu schůdků, než se před ní rozevřely mohutné dveře a opět ji zahalil do chladné temnoty.

„Tudy," znovu jí rukavička navedla, tentokrát do obývacího pokoje, který by stačil čtyřčlenné rodině jako celý byt i s terasou.

Zde již v křesle o výšce jako samotná postava vysedával pan Pheckel, ušmikl si doutník a dlouze a intenzivně potáhl. Na jeho hlavě se odrážel lustr o ceně nemovitosti, plný drahokamů a zlata, v jemném vánku způsobeném otevřením dveří se tyto krystaly zatřepaly jak křídla mušky.

„Slečno Patrovičová," usmál se, zatímco se postavil a přívětivě jí zval hlouběji do interiéru. Pobídl jí místo na sedačce, a Frederica ani na okamžik nezaváhala a posadila se. Nedávala to na sobě znát, ale snažila se z jeho gest, z jeho mimiky, vyčíst, co ji čeká. Co si pro ni připravil, že ji osobně zve do svého sídla.

„Pane Pheckele," oslovila ho ze slušnosti a překřížila si svůdně nohy.

„Vypadáte půvabně, drahá," na tento kompliment slečna pouze krátce přikývla.

„Očividně vám velice prospívá práce v mé službě."

„Má své výhody," usmála se, v mysli jí však proplouval seznam všech nevýhod.

„Jsem rád, že to takto vnímáte. Já si vaší služby velice vážím, slečno Patrovičová."

„To mě těší."

„Zatím nedošlo k žádným komplikacím a váš tým pracuje opravdu efektivně," Frederica si udržovala úsměv, případně pokývla hlavou, že si váží jeho slov, „takže již chápu, proč jste chtěla zapojit do služby své bývalé spolupracovníky."

„Jistě si musíte uvědomovat, že při této práci je týmová práce velice důležitá."

„Ano, ano. Také mám pod sebou pracovníky, jejich spokojenost a vzájemné vycházení je pro mne nejdůležitější."

Frederica vynaložila veškerou sílu k udržení toho falešného úsměvu a nerozesmála se na celé kolo, ani si na toho pokrytce neplivla. Netrhlo to sní, ani necuklo s palcem v jejích lodičkách. Takovou sebekontrolu by jí mohl každý závidět.

„To zajisté."

„Proto doufám, že jste mi již odpustila, že jsem přesto trval na přítomnosti některých mých pracovníků ve vašem týmu po čas procesu uklízení."

„Chtěl jste mít samozřejmě dohled nad mojí prací. Žádný nováček nepracuje bez dozoru první dny," vymyslela si něco, aby vychválila jeho postup a nezkritizovala pocit neustálého stínu za zády, který ji od propuštění doprovázel.

„Přesně. Bylo to nezbytné, ale pro vaše dobro."

„Je tato návštěva také v rámci mého dobra?"

Pan Pheckel byl zaražen, ale jen se podle usmál a potáhl z doutníku. Zavrtěl se v křesle, očividně plánoval změnou pozice změnit i svůj postoj a přístup ke slečně Patrovičové. V duchu scvakla zuby k sobě a připravovala se na verdikt. Že už není potřebná, že už ji pan Pheckel nepotřebuje, že toho ví příliš, a proto ji a její spolupracovníky pošle na oprátku. I s průvodem.

„Vidím, že na to jdete přímo," jak zrovna natočil hlavou, světlo se odrazilo od jeho holé hlavy a ta se zaleskla jak klenot lustru, „jsem vámi vždy překvapen, slečno Patrovičová. Váš přístup se mi líbí. Dobrá tedy. Tak ani já nebudu plýtvat slovy."

„To po vás ani nežádám."

„Avšak nechci být hrubián, a není na škodu strávit trochu času s takto atraktivní ženou, přestože vaše atraktivnost je jediné, co můžete nabídnout."

Jde do tuhého, pomyslela si Frederica a zametla myšlenky svého zasraného života pryč, přestože právě na ně slova tohoto muže cílila, aby ji znejistila a odzbrojila.

„Ale nebojte. Zavolal jsem si vás sem kvůli prosbě."

„Mám být potěšena, že se s touto prosbou obracíte na mne, když máte pod sebou tolik schopných mužů?"

„Bohužel, v této situaci je pomoc odborníka nezbytně důležitá," zase vlezl do módu gentlemana, jeho prsty si pohrávaly se zapáleným doutníkem.

„Nevěřím, že byste si s tím nedokázal pohrát sám," snažila se nadále pochlebovat, a zároveň zjišťovat, jak moc je její osoba v jeho hře nenahraditelná, aby dokázala zhodnotit míru důvěry a vypočítat procento přežití.

Pan Pheckel se zasmál a upravil si knoflíček na rukávu košile, Frederica si ani netroufala tipovat, jaké značky.

„Přesto bych rád využil vaší asistence."

„A o co se tedy jedná?"

Než promluvil, vychutnal si hluboký nádech z doutníku, se kterým si ještě chvíli pohrával v ústech, než ty zplodiny vypustil ven.

„Je ještě jeden důvod, proč vyžaduji vaši účast."

Frederica nadzvedla zvědavě obočí a vyměnila pozici nohou, takže nyní vystavovala svoji pravou, hladkou jako porcelánová panenka, potaženou matnými punčoškami francouzského výrobce.

„Je nutné vám nejprve říci, že nepodezírám ani vás, ani váš tým. Plně si uvědomuji, že tato situace bohužel nastala v nevhodné době. Je však jasné, že žádné motivy od vás nebo z vašeho kolektivu nejsou natolik silné, aby došlo k tomu činu. Tudíž proto jsem si dovolil vás zavolat a využít vašich znalostí."

Prý nejsou natolik silné? Přesto tento výrok, celá řeč pana Pheckela, Fredericu donutila k zamračení se. Jestli se tedy nejedná o ukončení jejího pracovního poměru, co se pan Pheckel snaží nabídnout?

„Pokračujte," nastražila uši, aby jí neunikl sebemenší náznak nějakého nekalého činu. Pan Pheckel se nenechal dvakrát pobízet.

„Přesný čas je neznámý, přesto se to stalo pár dní zpátky. Je možné, že o víkendu, je možné, že dokonce v pátek. Avšak jeden z mých zaměstnanců, a souhrou okolností i součást vašeho uklízecího týmu, se od pondělí nedostavil na pozici. Nechci tuto situaci vrhat do příliš temného světla, přesto je tento muž mým dlouhodobým a věrným zaměstnancem, který si ještě nikdy nedovolil jakkoliv chybět bez udání důvodu."

„Počítáte s tím, že je mrtvý," konstatovala Frederica, už se neusmívala.

„Ano. Avšak v žádné nemocnici jsme nenašli nikoho s jeho jménem, nikdo neodpovídal jeho popisu. Ani v márnicích ve Philadelphii a okolí."

„Takže očekáváte, že se jeho tělo teprve objeví."

„Ano. Nebo pokud."

Frederica semkla rty, její rty se o sebe jemně otřely, jako první polibek naivních náctiletých, než se do sebe hladově vrhnou.

„Co tedy po mně přesně chcete?"

„Žádám vás, abyste se spojila s mým vyšetřovacím týmem, a podporovala je ze stínu. Jen vy máte největší zkušenosti v tom, jak zakrýt stopy. Pokud se najde podezřelé místo, nebo místo činu, požaduji, abyste jej analyzovala a pomohla nám vypátrat viníka."

Byl to jen malý moment. Tak malý, přímo prťavý, jako třpytka na koberci, pozůstalá z vánočního zdobení. Téměř neviditelný, ale stačí správné světlo a září jak reflektor. A takto zazářila, krátce, ale intenzivně, vzpomínka na nabarvené obočí a slaměné vlasy, skryté ve tmě noci. Ten agresivní výraz, který ji od tohoto momentu strašil, jak ve vězení, tak opět na svobodě. Ty intenzivní nebezpečné oči, které ji vyzývaly, ačkoliv okamžitě prohrály.

Až má pocit, že ten jeho obličej vidí všude, kam přijde. Na ulici, v baru za pianem... Co by se stalo, kdyby tehdy přenechala úkol jemu? Změnilo by to něco? Tento osud? Byl by on pod drobnohledem pana Pheckela, zatímco by se Frederica koupala někde daleko na Maledivách?

Tento okamžik přišel a odešel mrknutím oka a Frederica se opět ocitla na pohovce, tváří tvář čelila svému zaměstnavateli a naslouchala novému úkolu s prioritou číslo jedna.

„Vyžadujete reverzní analýzu."

„Správně."

„Kde máte spis?"

Pan Pheckel se jen usmál, než zvolal jméno sluhy a již natahoval k Frederice desky obsahující skromný život pracovníka podsvětí.

Slečna Patrovičová se zhluboka nadechla a pustila se do úkolu.