I přes monotónnost jeho denního programu, nelze zamítnout, že Siyarsönův život byl opravdu barvitý. Pokaždé, když se nad svým životem tento muž zamyslel, což nedělal příliš často, a zhodnotil vše, co ho ovlivnilo k vydání se nynější cestu; vyskočilo na něj spoustu breakpointů na osobní časové ose. Tyto body pevně usazené na vodorovné přímce křiklavé barvy utvářely Siyarsöna Escalätüra, jeho charakter, záliby a zájmy. Byly zároveň posazené tak natěsno, především v prvních letech života, že téměř zakrývaly původní čáru. Není divu, že se u něj vyvinul tak komplexní charakter. Ale dle jeho vlastního názoru, dospěl na své místo ani ne jeho vlastním přičiněním, ale okolnostmi, které vedly k jeho narození, které ho pošťuchovaly životem, a nakonec dovedly tam, kde nyní stojí. A to právě na zastávce autobusu, neustále kontroluje hodinky na ruce a očekává příchod jednoho jediného.

Obvykle se nerozlučná dvojice sejde každé čtvrteční odpoledne a navštíví spolu kavárnu, kde okoštují zdejší bílé víno, jehož kyselost vyváží sladkým dortíkem. Dnes však výjimečně Siyarsön porušil tradici a čtvrteční sezení odložil na páteční večer.

Hlavním důvodem bylo znovuotevření baru, do nějž pan Escalätür o osamělých večerech rád zavítal.

Jeho majitel Harry byl starý známý, skrze něj získal Siyarsön další kontakty, uplatnitelné v jeho druhém životě, který přede všemi skrýval.

Asi před dvěma měsíci byl bar uzavřen a tím se započalo temné Siyarsönovo období. Špatná whisky, špinavé sklínky, nesympatičtí číšníci, přílišný hluk nebo potrhané čalounění. To je jen výčet věcí, které musel po tu dobu trpět. A to radši nezmiňuje příšernou hudbu. Nováčci, co se pokouší hrát jazz; skřeky žen, které jakože zpívají; originální hudba, samozřejmě zkopírovaná odjinud; nebo rozmanitý dubstep, který zní stále stejně i v sté skladbě v pořadí.

Siyarsön Escalätür trpěl. A to nehorázně.

Ale dnes přichází osvobození! Harryho bar se znovuotevírá, a to v novém kabátě!

Siyarsön si pohrával s jedinou myšlenkou, jedinou touhou, aby Harry náhodou nezapomněl na klavírek nebo piano, cokoliv s klávesami a strunami, a co se nestrká do zásuvky. Měl v oblibě po panáku pravé skotské whisky, opravdu dovezené ze Skotska, usednout za právě tady tento hudební nástroj a spustit hru. Cokoliv. Obzvlášť ve dnech, kdy ho nasralo více lidí než přiměřeně. A ve dnech, kdy se to nepřekrývalo s jeho přivýdělkovou prací.

To však v barech, kde sotva zákazníka znají, a navíc tam pouštějí z reproduktorů nekonečný dubstep, opravdu nejde.

Siyarsön se těšil jak malé děcko a rychlost přešlapování na místě se postupně zvětšovala.

Konečně se na konci ulice zjevily dvě světla, intenzivní jak oči sovy. Přibližovaly se rapidní rychlostí, přesto pro Siyarsöna pomalu jak šneci. A když si konečně autobus odfrkl a uvolnil páru, jeho jediný kamarád tu stále nebyl.

„No to si děláš prdel!" zanadával přes celou budku, až se na něj vystupující podívali s jakýmsi znechucením. Takovéto věci však pana Escalätüra netrápily. Ihned popadl mobil a už vyzváněl na odpovědné telefonní číslo, asi jediné, které vůbec v mobilu má.

Zatímco mobil vydával přerušované tóny, Siyarsön už zatancoval celou choreografii Sexy Back od Justina Timberlakea. A to se ani nemusel snažit.

„Tak kde sakra vězíš!" křičel do telefonu, přestože na druhé straně drátu to bylo stále hluché.

„Lewisi, neser mě i ty. Víš, jak nerad čekám," zakončoval odstavec nadávkami poněkud ponuře, zklamaně. Hleděl na obrazovku, která stále naznačovala vyzvánění.

„Fakt, spadni."

Položil telefonát. Stál jak tvrdé Y, hledě na osvětlené ulice Philadelphie, a do prstů se mu pomalu začaly zabodávat jehličky zimy. Zapomněl, že už není léto.

Večerní spoje nejsou tak časté, jako za bílého dne. Kdo ví, kdy Lewis přijde – jestli vůbec přijde. Má tu Siyarsön stát? Má čekat? Domluvili se přece na devátou, tak kde sakra je?

„No co, půjdu sám," zamumlal, už už chtěl vyrazit, ale nohy měl přiškvařené k chodníku. Jasně, že sám nepůjde. Normálně by nestrávil ani ty minuty navíc, které již protrpěl výčtem nadávek, postáváním na místě. Takhle mrhat časem je trestné. Avšak Lewis je výjimka. Lewis je speciální člověk. Řekněme, že speciálnější než prezident spojených států nebo papež. Alespoň pro Siyarsöna. A tak bylo rozhodnuto.

Svíral pevně mobil, div nepromáčkl tlačítka až do baterky, a čekal. Zašklebil se pokaždé, když kolem projelo auto, jehož světla byla jak reflektory na stadionu, a podupkával si v rytmu skladby, kterou už dlouho nehrál. To ho mělo alespoň na chvíli uklidnit. Avšak, jak to občas bývá, když člověk najede na tóny, které jsou podobné nebo téměř stejné s jinou písní; jeho mysl vybrala z vnitřního Siyarsönova playlistu píseň, která svým textem krásně zapadala do aktuálního módu. Na druhou stranu, netrpělivého muže ještě více naprudila. Sice tady stále čekal na Lewise, a pravděpodobně vždy bude, kdyby se tato situace opakovala; hlas Richarda Marxe se do opíječské noci zrovna nehodil.

Náhle mu do emotivního refrénu vstoupily beaty, jež zrychlovaly tempo písně, až ji celou zhroutily. Pan Escalätür si oddychl. Už bylo na čase vypnout ten vnitřní přehrávač.

Otočil se za zdrojem.

Udýchaný muž v košili a ležérním sáčku klopýtal, jako kdyby ho honil samotný ďábel. Ne, to nebyl ďábel. To byl Siyarsön Escalätür.

Když spatřil postavu toho ďábla, začal zpomalovat a dovolil si i zavzdychat.

„Já vím, já vím!" funěl v tom zběsilém lapání po vzduchu.

„Co víš? Kolik je zatracených hodin? Že jdeš sakra pozdě? Že jsem ti volal jak blbec a ty nezvedáš? Ha?"

„Promiň, Siyarsöne... Nech mě chvilku... Nadechnout," opřel se nataženou rukou o Siyarsönovo rameno a ještě chvíli stál, hlavou k zemi, jeho hrudní koš připomínal hubu žáby.

„Vždyť ti nebráním," zavrčel, avšak při pohledu na přítele s mizernou fyzičkou, který vypadal, že zkolabuje ještě před pořádným opitím... Píchlo do něj svědomí – ne, nepíchlo, zrodilo se, protože on doteď žádné svědomí neměl – a poplácal bráchu po zádech. Jeho tón se taky změnil.

„Jen v klidu, co už," uvolnil sevření jeho nabarveného obočí a pak mlčky dával příteli šanci na zmrtvýchvstání.

„Co jsi tak běžel?"

„No přece... čekal jsi tu a... ujel mi bus... Georgia chtěla ještě... probrat něco..."

„Víš ty co, radši mlč, ztrácím nervy už jen z tvýho koktání."

„Promiň," hlesl a pomalu se dal do chůze, směrem nově otevřený bar, akorát pár bloků od zastávky.

Po prvním bloku už byl Lewis schopný dát dohromady celou větu.

„Zdržel jsem se kvůli Georgii. Blíží se narozeniny její babičky, chtěla se mnou proto probrat oslavu a dárek. Říkal jsem jí, že jdu s tebou, ale –"

„...ale právě proto to začala rozvádět ještě víc. Znám ji dost dobře, Lewisi. Nejradši by probírala oslavu celou noc."

Lewis provinile sklonil hlavu. Ale to není jeho vina, nemá proč se cítit provinilý. Nemůže za to, že jeho přítelkyně je kříženec lvice a hada, a místo žárlivosti na Lewisovy kolegyně si vybíjí svůj temperament na Siyarsönu Escalätürovi. Avšak on jí ani jinou šanci nedal.

„A proč jsi mi sakra nezvedal?"

„Vybil se mi mobil."

„Tobě se vybil mobil?" Lewis patří mezi pionýry – vždy připravené lidi. Baterka na mobilu mu nikdy neklesne pod 40%.

„Uspořádali jsme s Georgiou piknik a ona chtěla, aby hrála hudba..."

Siyarsön měl chuť rozbít si hlavu o chodník. Jeho přítel je naivka. On ho nevychoval proto, aby byl naivkou! Kde nastala chyba? Co je špatně?

Každopádně, teď s tím nic nenadělá.

„Vím, že nesnášíš čekání a já přišel pozdě, moc se ti om – "

„Nech si to na jindy," zastavil ho Siyarsön. Ne proto, že by byl stále naštvaný, ale spíš nedokázal přijmout omluvu za něco, co naprosto nebyla Lewisova chyba. Asi koupí brzo nový mobil pro Lewise, speciální, čistě na konverzaci se Siyarsönem. Žádné písničky, žádné hry! Jednoduše žádný důvod, proč neočekávaně vybít přístroj.

Ta myšlenka se Siyarsönovi začala líbit. Kdy že má Lewis narozeniny?

„A co, nějaký pokrok?" načal Siyarsön konverzaci, kterou zanechali při minulé chlastačce. S Lewisem se zřídili pod psa, protože si chudák naivní děťátko usmyslelo, že Georgia někoho má. A Siyarsönův pesimismus ho v tom akorát utvrdil.

Jenže Lewis není ten typ, co najednou vyskočí a začne věci řešit přímočaře. Bez důkazu je podezření pouhé podezření a podivné odchody jeho družky mají určitě svá vysvětlení.

„Ne... Zase byla pryč. Prý dokumenty v práci. Ale domů si žádné nepřinesla."

„Tak ji vykopni, na co čekáš," vypustil z úst Siyarsön a ani jednou se nad tou radou nepozastavoval.

„Ale já nemůžu!"

„Proč, vydírá tě pikantníma fotkama?"

„Ne..."

„Má rakovinu a nutně potřebuje, aby ses o ni staral?"

„Ne!"

„Lewisi, nedělej si prdel! Mám ti říct gratuluju teď, nebo později?"

„A k čemu?"

„Budeš táta?"

„Idiote! Nic nečeká!"

„A jak to můžeš přesně vědět? Co když nepolyká prášky, ale vitamíny?"

„Siyarsöne... Ještě mě z tebe rozbolí hlava."

„Už mlčím."

A opravdu, Siyarsön mlčel. Našlapoval noční ulicí. Smích mládeže a hudby z reproduktorů oživovala celou Philadelphii, přinášela jí to kouzlo, které na tomto městě zbožňoval.

„Ale je nějaká zvláštní," podrbal se Lewis na bradě, zamračené obočí si mohlo podat ruce.

„A prý mám mlčet," zamumlal pro sebe pan Escalätür a stáhl s sebou Lewise do baru.

Lidé se zde na sebe tlačili jak o předvánočních nákupech. Do zadku, do boku, do paže, dokonce i do hlavy! Tam všude se ho někdo dotkl, když se drali k baru. Siyarsön si připadal jak pod útokem deviantů. Slovo s dovolením a promiňte bylo pro všechny cizí. A to Siyarsöna nehorázně vysíralo.

Přesto se snažil tuto skutečnost překousnout, už kvůli očekávání, které pro dnešní večer měl.

Jakmile překonal poslední linii, už měl krásný výhled na zaneprázdněného Harryho, jenž spolu s dalšími barmany míchal drinky o sto sedm. Kostky ledu a zlatavá whisky, mléčné likéry všemožných barev, voňavá vína dráždící jazyk, nebo duhové koktejly, které ani jednorožec nevyzvracel. Všechno možné, co člověka napadne, na co má chuť a čím se plánuje opít.

„Siyarsöne!" zvolal Harry zvesela poté, co shrábnul keš a vyhlížel další zákazníky. „A i ty, Lewisi!"

Lewis mávnul a srdečně se usmál.

„Pojďte tam, tam je míň lidí, tady bys to nepřežil."

„Už tak dost trpím," dodal a pak jen scvaknul čelisti, protože ho čekalo další brodění, za roh, kde se dokonce nacházely volné židličky. Harry nechal práci na svých pomocnících a šel se věnovat věrným zákazníkům.

„Tak, jak se ti tu líbí?"

„Dneska jsem se přišel jen napít. Přes ty lidi nemá smysl něco hodnotit," obhlédnul se rychle po nejrůznějších zákoutích, aby měl alespoň představu o prostorovém řešení, a pak se už interiéru věnoval asi jako moucha svému ocasu. Ano, správně. Moucha žádný ocas nemá.

„Bál jsem se, že se ti to nebude zdát, že tě odradí ti lidé, ale koukejme se! Tys opravdu přišel!" Harry se nemohl vynasmát dostatečně, ale musel se nějak uklidnit, jinak by přelil whisky. Až když už měl obě skleničky nachystané, teprve pak se zeptal příchozích, co si budou přát na pití.

„Naval sem to, cos právě udělal, a příště si šetři hlas na pitomé otázky."

„Ale co kdybych si dal spíše pivo?" zaváhal Lewis.

„Pivo?" Siyarsön nevěřil vlastním uším a prohlížel si jej od hlavy k patě, jestli nemá na sobě připojené nějaké mikrofony nebo kamery.

„Ano, Georgia mě naučila – "

„Harry, jemu pivo nikdy nenalívej!" pohrozil prstem barmanovi a ten se jen zachichotal, zatímco uklízel lahve a dělal rychlý pořádek.

„Mám jí zavolat?" upřel na pana Escalätüra své zoufalé oči Lewis, a dokonce se v nich začínalo jiskřit, podobně jak tráva po východu slunce.

„Proč bys jí volal? Zrovna jsi od ní odešel. A do telefonu ti řekne tak hovno," obkroužil jsem očima celý vesmír.

„Ale!"

„Copak? Problém s milou?"

Lewis mlčel. Asi to bylo pro něj nepříjemný a podkopávalo mu to ego. A Siyarsön dorazil vždy ten poslední kop.

„Podvádí ho a čeká děcko s jiným."

„To není pravda," bránil se hned Lewis, ale pomalu už rezignoval ve své snaze zvítězit nad Siyarsönem.

„Jen jsem za tebe odpověděl," nadzvedl barevné obočí pan Escalätür a Lewis se chtěl propadnout do barové židličky.

Když už jsme u té židličky, Siyarsön byl s ní nesmírně spokojený. Dobře se na ni lezlo, jeho zadek neklouzal jako na bobové dráze a zároveň byl materiál na omak jemný, pevný a pohodlný. Jednoduše, na té vrstvě výplně a čalounění si Siyarsönova zadnice připadala jak v nebi.

„Tak mám jí zavolat?"

Siyarsön si vyčerpaně povzdychl. Co už má s tímto blbečkem dělat.

„Dopij to a můžeš se o to pokusit."

Pan Escalätür nečekal, že Lewis do sebe vlije skleničku na ex, na kuráž, a už lapal po mobile v kapse.

„On je vlastně vybitý. Siyarsöne, můžu?"

Odmítnout byla kravina, takže i přes veškerou neochotu, Lewis už vytáčel číslo jeho tajemné milé. Nenápadně se naklonil k Lewisově straně, doufaje, že i v tom hluku pochytí alespoň pár slov.

„To jsem já... Jaké to tady je? No, pěkné. Musíme sem někdy zajít... Proč bez Siyarsöna?... Ale když na tom tak naléháš..."

Lewisův soused se praštil rukou do obličeje a jeho prsty se omylem zamotaly do nastajlovaných vlasů. Super. Lewisova blbost mu zkazila účes.

Hele, tak hodláš se teda zeptat, nebo ji předtím necháš popsat spodní prádlo?

Harry s ukrývaným úsměvem pozoroval tuto situaci a jako obvykle, když se na jeho prahu objeví tento výjimečný člověk, je o zábavu postaráno.

„Hele, Georgio... Řekni mi, co se děje? Kam to chodíváš? Lžeš mi a já nevím, co si myslet. A nevím, jestli ti věřit. Jestli to má takhle smysl, pokračovat... Proč mě to zajímá? Protože nevím! ... Ne, neříkám, že jsi kurva, ale pochop, ptám se jen na to, kam... Aha. Aha."

Lewisův zaslzený obličej najednou zvážněl, přešel do svého zodpovědného stavu, který využívá především v práci.

„Nastěhuj se ke mně! Říkám, nastěhuj se ke mně!... Budeš v bezpečí, a... Chtěl jsem ti to nabídnout už dávno. Ale pak ses začala měnit a já nevěděl... Takže ano?"

Siyarsön si udělal jakousi dobrou představu, jakým směrem se jejich hrdličkovský rozhovor ubral. Stále ještě nevěděl, co přesně to mělo znamenat, ale jedno bylo jisté.

Už nadobro ztratil svého věrného přítele.

Aby se k němu Georgia nastěhovala? A kde pak bude Siyarsön trávit Vánoce? A sledovat hokejové zápasy? A kam bude chodit blít, když to den předem přežene? Proč to vlastně dělá?

Stačí lusknout prsty a už budou svoji. Je to jen otázka času.

Ach jo.

Siyarsön nechal dvojičku, ať si hezky rozebírá, co chtěla, a mezitím před ním přistála už druhá sklenička. Dneska to bude chtít celou lahev. Už dávno odpustil všem lidem, kteří do něj vrazili. Bylo to nic, jen polechtání. Ale Lewis a Georgia je jak bodnutí dýkou do srdce.

„Tak co?"

Pan Escalätür už viděl hvězdičky, přímo celou mlhovinu Nebulu, místo řady flašek za Harryho zády. Lewis podával zpět telekomunikační zařízení s pravděpodobně vybitým kreditem a baterkou pod dvacet procent.

„Řekla mi to..." vydechl, hleděl do blba, uvolnil ten smotek nervů a nechal je se rozplétat a natahoval jednotlivé axony a dendrity.

„A co jako? Stěhuje se k tobě?"

Lewis jen mlčky kývl, červený jak muchomůrka červená pod červeným filtrem.

Opravdu je všemu konec.

„Vím, co si myslíš, Siyarsone, ale opravdu tomu tak není –"

„Neporouchala se jí myčka a nepotřebuje tedy novou?"

„Cože?"

„Neřeš. Stejně by ses do její skříňky nevešel," zamumlal napitý pan sarkastický a snažil se vyextrahovat poslední moly etanolu z roztoku whisky a roztopených kostek ledu.

„Její ex," začal Lewis. Nedokončil.

„...má rakovinu?"

To už i Lewis začínal chytat nervy, ale uklidňoval se pouze sebepřesvědčením, že to Siyarsönovi přeci jen pořádně ještě nevysvětlil a chudák přítel nemá z čeho chytat vodítka.

„Obtěžuje ji její ex. Neustále ji sleduje, policii na něj zavolat nemůže, protože tam má známosti. Snažila se mu to rozmluvit, odehnat ho, ale těžko. Když bude bydlet u mě –"

„Tak ti říkám rovnou sbohem peníze. Ona si bude válet šunky a ty za ni vydělávat a vše platit?"

„Ne, však to se domluvíme," namítl okamžitě Lewis, ale svého přítele nepřesvědčil.

„Víš, jak je ten pořad Velký bratr?"

„Ty se na to díváš?" užasl Lewis a Siyarsön okamžitě litoval, že něco vůbec vyslovil. Bohužel, z toho nevycouvá, takže zachoval chladný obličej a pokračoval ve své teorii.

„Tak to bude Velká sestra. Teda, Velká přítelkyně, chceš-li."

„Neblázni."

„Buď pod dohledem dvacet čtyři hodin denně. A pokud tě nepustí ani za mnou –"

„Přeháníš," usmíval se Lewis, pobaven ochranitelskými pudy pana Escalätüra.

„Však vyčkej a uvidíš."

„Nežárli, Siyarsöne, víš, že jsem ti tuto možnost také nabízel," mrkl na přítele Lewis.

„Vážně? Nepamatuju si," krátce a rychle uzavřel debatu Siyarsön, ačkoliv si přesně vybavoval chvíli, kdy se jejich společné chvíle na kolejích blížily ke konci a jediný rozumný člověk, který nechtěl skončit na ulici, si kromě hledání práce hledal i novou střechu nad hlavou.

Siyarsön Escalätür se s tím zatěžovat nemusel. Ne z důvodu, že by se spoléhal na svoji máti, která by mu vše zařídila; spíš věděl, že ho Lewis nenechá ve štychu a nějaký životopis sepíše. Stejně jak se postará i podnájem, někde blízko toho Lewisova, avšak ne na okraji města.

A zrovna v tom momentě to Lewis navrhl.

„A to jako mám pak dělat křena tvým milenkám?" odsekl Siyarsön, čímž návrh ihned zamítl, aniž by nadešlo nějaké druhé čtení.

Teď to však bylo vážné. Lewis měl začít bydlet s milenkou – kéž by to byla milenka! Spíše přímá diktátorka!

A přestože chtěl svého přítele udržet od toho mocného vlivu co nejvíce stranou, byla pravda, že to on odešel do Česka. On ho zanechal, předal do rukou té ženě, která se nyní hrne do jeho náruče a utahuje smyčku kolem jeho krku. A to stačilo být pryč pouhý rok. Tedy, rok a něco.

A Lewis je již ve věku. V tom věku.

Ve věku, kdy se dává sbohem kámošům a odchází se už do konce života k přítelkyním a manželkám.

„Dělej si, co chceš," zabrblal Siyarsön Escalätür do skotské a do konce večera se už na Lewise nepodíval.