„Co si od této práce slibujete?"

„Peníze a klid. Moji spolupracovníci se nebudou muset bát, že jim seberu místo."

„Nejste ani trochu ambiciózní?"

„Asi bych měl projevit nějakou ctižádostivost. Ale nebojte se, na mém výkonu se neprojeví nic."

„Hledáme –"

„Já vím, že hledáte nějaká děcka, kteří chtějí hned plat prezidenta, ale věřte mi, že takový lidi jen narušují vztahy v práci a to pak snižuje výkon celoplošně. Jsem jistota, že bude vše v pořádku a že neodejdu z práce za lepší budoucností," Siyarsön Escalätür se snažil proměnit své zápory v klady a to se mu dařilo celkem úctyhodně. I personalistka s nadšením zvažovala, že by takový jistý člověk nebyl ke škodě a že jeho řeči opravdu měly hodně pravdy v sobě. Kolikrát musela řešit odchod mladých z důvodu lepší kariérním výhledem či mzdou neodpovídající jejich představám. A tento chlapík, ačkoliv se zdál poněkud nesociální a zatrvzelý, v sobě skrýval důvěru. Ano. Navzdory jeho strnulé a mrzuté povahy, kterou vůbec neskrýval, mu plál v očích jakýsi plamen jistoty. Připadala si, že by mu svěřila i vlastní život. Asi to bylo jeho rozhodnutím, že si nebude hrát na podlézavce a ukáže narovinu svoji povahu, ačkoliv ta nebyla vůbec v normách slušného a okázalého chování.

„V tomto máte pravdu, pane Escalätüre."

Siyarsön jen cukl hlavou do boku.

„A co vás vůbec přivedlo na tuto pozici? Vidím, že jste vystudoval chemii materiálů, ale pracoval jako správce sítí. Není tato pozice trochu vzdálená od vašich dosavadních zkušeností?"

„Jestli budu instalatérem nebo hasičem, budu svý povinnosti plnit, jak se patří. Ačkoliv bych teda nebyl radši ani jedním."

„Ale proč zrovna administrativní pracovník?"

„Protože byl na to inzerát," odpověděl Siyarsön naprosto upřímně. Personalistka potlačila úsměv. Líbí se jí. Hlavně jeho přímočarý přístup. „A taky tam nedochází ke kontaktu s lidmi."

„Jak se tak dívám, asi je to vaše vysněná práce," zkonstatovala zjištěné informace. Pan Escalätür jen zakroutil hlavou a snažil se nevyslovit nahlas, jak tohle má od vysněného zatraceně daleko. Ani se jí neblíží. Ale menší zlo je vždycky lepší než to horší, ne?

„Vysněné by bylo dostat zaplaceno za ležení doma. Tohle umění zvládá jen sociálka."

Pracovnice se tiše uchechtla. Tak tenhle člověk je rozhodně zajímavý.

„Tak tedy děkuji, pane Escalätüre. Určitě se vám ozveme."

„Budu rád, když to aspoň uděláte," natáhl si kabát na sebe a opustil místnost s nedbalým „Nashle". Jestli zapůsobil nebo ne, to nemůže zhodnotit on sám, ale ta dáma, které ke konci hrály v očích jiskřičky jak děcku o Vánocích. Možná to je dobré znamení. Kéž by. Určitě by nechtěl přijmout práci skladníka, kterou má založenou jako případ nejvyšší nouze.

Vyběhnul na ulici, konečně, aby se nadechnul nekancelářského vzduchu. Bude si muset zvykat. Stejně tak bude otravné ženské štěbetání a neustálé popichování a nabízení společného kafé. Už v jednom ženském kolektivu pracoval, tento nebude snad horší. A možná i jo. Jelikož dříve byl izolován v krásné, klimatizované místnosti a měl po ruce zmužovací prostředky – své kolegy. Nyní bude v koutku, v němž bude muset čichat dennodenně parfém přidělené kolegyně. A co hůř, jakmile totiž ta žena zjistí, že bude obývat kancl s atraktivním nováčkem, svoji denní dávku parfému určitě navýší.

Nemá se vrátit za personalistkou a říci, že si to rozmyslel?

Ne. Potřebuje práci. A matce volat nehodlá. Možná nebude uvězněný s kolegyní, může být v cele práce zavalený papíry i sám. A taky zde nemusí být čistě ženský kolektiv, jenom ženské parfémy přebily slabé pachy mužských vod po holení. A ty chlapi přece nepoužívají každý den.

Co když se nad ním personalistka smiluje a nabídne mu jinou pozici?

Probuď se Siyarsöne, kdy se tohle stává?

Vždyť na ni zapůsobil. A možná taky nebyla špatná, pravděpodobně starší než on sám, ale vkusná halenka v pouzdrové sukni a lehce natočené vlasy ji omlazovaly a přidávaly jí na eleganci. Je zvyklá na jednání a cíl utváření dobrého dojmu firmy plní stoprocentně. A Siyarsön se jí líbí. Pokud ho přijme, kdo ví, kam tento zaměstnanecký vztah poputuje. Jen aby jej nevyhodila hned po týdnu v práci.

Další pohovor má zítra. Z bývalé firmy se mu neozvali. Asi by mohl nabídnout své hbité prsty v podnicích. Jestli jej ta dáma přijme, příjem určit nepokryje jeho náročné požadavky při zábavě.

V mysli měl zapsaná určitá jména, která si vtiskl na papír při minulé procházce. A nebylo by špatné zkusit i zdejší okolí. Nohy má ještě mladé – v rámci možností – a v obleku bude působit vážněji, než kdyby se poptával v teplácích a ochozených teniskách. Ty je akorát na čase vyhodit.

Jestli existovala nějaká otravnější věc, tak Siyarsönovi nepřicházela na mysl. Obcházet zavřené podniky, zapisovat si čísla, obvolávat majitele a snažit se zachovat zdvořilý tón, to bylo utrpení, které by nejradši okamžitě ukončil jednoduchým vykašláním se na celou svou snahu. A pak by si nalil drink a propíjel své poslední úspory. A vůbec by mu to nevadilo.

Zrovna položil hovor, když mu mobil začal vrnět jak kočka na klíně. Lewis.

„Ahoj Siyarsöne, tak jak to šlo?" pozitivní tón mu chyběl tak, že si to ani neuvědomoval. Přesto mu starost a vyčerpání pořád klímalo v žaludku. Dal se do kroku, nemůže podezřele stát pod pouliční kamerou. Asi to zabalí a dá si něco k jídlu. Dostal chuť na pořádně pálivou indii. Takový chicken madras s zdál optimální volbou.

„Ani se neptej. Ještě teďka cítím tu Chloë v krku."

Lewis se zasmál, dost hlasitě na to, že se právě nacházel v práci. Nebo měl pauzu? Byl ten správný čas.

„Ale tak žádnou ostudu si snad nenadělal."

„Výjimečně ne. Asi to je nadějný," přiznal nakonec, avšak jeho hlas štěstí vůbec nevyjadřoval. Naopak Lewis jej vyjádřil za něj.

„No to je super! Aspoň něco! A co víš, můžou tě povýšit nebo –"

„...mě nechat mezi těma slepicema nadosmrti."

„Možná si najdeš nějakou holandskou výstavní," Siyarsön Escalätür slyšel Lewisovo mrknutí i po telefonu.

„Spadni. To nemám zapotřebí. Cítit ty laciný vody i doma."

„Kurník, Siyarsöne, páchne mnohem hůře," oponoval Lewis a Siyarsön postřehl, že se pro něco natahoval. Asi byl stále ještě v práci. Možná se teprve chystal na pauzu.

„Mně přijde všechno nastejno," musel se zastavit, jinak by skončil pod autem na rušné křižovatce.

„Tak se mnou pojeď za babičkou," Lewis stále nadšený, dokonce mnohem více, než když započal hovor. Asi se mu vidina přátelského výletu na venkov za starou, ale stále vitální, dámou líbila. Zahltily jej nostalgické vzpomínky z dětství, šťastné i ty méně šťastné, jako když ho pokousal králík, či když mu slepice vyletěla z náruče a udělala si z Lewisova obličej běžící pás. Má štěstí, že neutrpěl žádné doživotní následky. Jen občas má pocit, že jeho vrásky jsou až nápadně podobné drápu kuří nožky. Siyarsön si z něj občas udělal legraci.

„Ta ještě žije?"

„Naučí tě, jaký je rozdíl mezi slepicemi a ženami."

„A po této exkurzi mi nabídneš další na jatka tvý holky, abych rozeznal člověka od prasete. Ne, díky."

„Bojím se, že bys je stejně nerozeznal," přiznal Lewis a potlačoval uchechtnutí.

„Možná tebe jo," Siyarsön se ohlédl, přestože mu na semaforu svítila zelená, a konečně přešel silnici.

„To bych musel trošku zhubnout," hlesl Lewis, jehož doprovázelo šustění kabátu a cinkot přezky na kabele.

„Podle komentářů k videu to ženám nepřijde." Ano. Siyarsön shlédl to posvátné video. Nejradši by na něj zapomněl. A na komentáře také. Proč sakra vyrábí tak kvalitní kamery na těch dnešních mobilech? Nebyly náhodou primárně určené ke komunikaci?

„Jdeš na oběd?" Siyarsön se rozhlédl kolem sebe, vysoké budovy uprostřed města mu byly více než známé. Že by jej ještě stihnul? A jak to, že vůbec bezmyšlenkovitě mířil na sever?

„Jo, zrovna opouštím kancelář. Proč?"

„Dal by sis indii?" Ještě přejít jednu silnici...

„Dobře tedy, ale nebudu na tebe čekat. Mám jen půl hodiny," Lewis zabouchl dveře a otáčel klíčkem, aby mu nějaký zlomyslný zaměstnanec nehrabal v dokumentech.

„Neboj, už tu jsem." A típl hovor.

Siyarsön zastavil u honosných prosklených dveří, dostatečně bokem, aby se neustále neotevíraly, a opřel se o starobylou zeď secesního stylu, nedávno zrekonstruovanou. Zhluboka se nadechl, konečně ucítil výfuky z projíždějících aut. Chloë a další parfémy zanechal na cestě na smluvené místo. Zavál studený vítr. Léto je v hajzlu.

Nemusel čekat dlouho. Lewise budova vyflusla do pár minut. Byl neobvykle upravený. Vlasy si zčásti uhladil a část mu trčela do čela jako klásek ječmene. Ječmene napadlého paličkovicí. Pokud to však jde.

Dneska jde vlastně na rande. To bude zase spousta morální podpory v odstřihnutí přátelského kontaktu se Siyarsönem. Chudák Lewis. Rozpolcený mezi dvěma světy. Stejně jako teď. Dát si k chicken butter rýži nebo naan?

„Dejte mu oboje," vyhrkl Siyarsön dříve, než se Lewis stačil dostat do svízelné situace. V duchu mu poděkoval. Zároveň jej zalila vlna úlevy. Až nápadně mu volba připomněla neustálou otázku jeho přítelkyně. Siyarsön či Georgia?

Vždy ji nenápadně nadhodila, mezi konverzací, a pak zamluvila jiným tématem. Doteď mu nepřišlo, že je to způsob, jak nenápadně vytvářet tlak na druhého jedince. Nyní však ví, jak odpovědět. A může si říkat, co chce. Proč ne oboje? Určitě to musí jít. Nechce se vzdát ničeho. Ani jemné rýže, ani křupavé placky. Spokojený, že vyřešil svoji situaci, alespoň dočasně, vzal svůj tác s jídlem a mířil k volnému stolu u okna.

Siyarsön Escalätür před ním bouchnul tácem, obličej nafouknutý jako ropucha před kváknutím.

„Co se děje?" Siyarsön hleděl na svůj oběd jako na Donalda Trumpa v televizi. Nenávistně.

„Vidíš to? Vidíš? Přes rok si tady nedám indii a oni ji zas začnou nadělávat palmovým olejem."

„Ale co čekáš?"

„Ani to chilli nespálí tu tunu tuku uvnitř." Šťoural vidličkou v omáčce. Zabarvený olej prosakoval na hladinu. Pak s ní praštil o tácek. Židle zavrzala. „Jdu si to s nima vyříkat."

Lewis musel chytnout jeho ruku. „Uklidni se. Asi mají nového kuchaře. Už jsem tu také dlouho nebyl. Zatím jej odeber třeba lžičkou a pak jim to řekneš."

„A jako kam to mám kurva odebrat?"

Lewis vysypal rýži z talířku do misky s omáčkou a podal jej neklidnému společníkovi. Siyarsön zmlkl, cítil se hloupě, že ho nenapadlo udělat to samé se svým obědem.

„Díky," zamumlal tiše a věnoval se filtraci omáčky, zatímco Lewis s mateřským úsměvem nabral jemnou máslovou omáčku s kouskem rýže na lžíci.

Po pár minutách se do jídla pustil, s nepřátelským odstupem, i pan Escalätür. To si s nima vyřídí. Určitě. Ale až uklidní svůj netrpělivý žaludek, který se už nějakou dobu hlásil o kousek sacharidů a bílkovin.

„Byla tam taky nějaká indická restaurace?" započal rozhovor Lewis s upřímným zájmem.

„Byla. Řídili ji Vietnamci," Lewis málem vyprskl barevnou omáčku na Siyarsönův čistý oblek. „Ale našel jsem nějakou s pravým Indem. Teda Nepálcem. Občas jsem tam zašel. Ale taky jsem musel přitvrdit."

To si Lewis dokázal představit.

„Ještěže měl základy angličtiny. Jinak by se s číšnicí asi nedorozuměl."

„A pak tě nevyhodili?" udivil se Lewis.

„Pak si mě už nepamatovali. Nebo mě spíše neviděli."

Lewis si dal do úst další sousto. Jemná chuť díky máslu a cibulovému pyré obohacená originálním mixem koření se mu rozplývala na jazyku a aktivovala každičkou chuťovou buňku. V mysli se vytvářela barevná mapa chutí. Byla úplná, bez žádných vynechávek, jako se to děje u jiných jídel.

„A ta česká kuchyně? Mají tam něco zajímavého? Kromě klobás," musel dodat Lewis, který se už několikátým večerem ládoval sousty správně vyuzené, nevysušené šťavnaté klobásky. K tomu popíjel suché víno, které Siyarsönovi došlo před pár dny. Přemýšlel, jestli mu nepřispět alespoň na poštovné.

„Jako dost těžká jídla. A hodně masa. Několikrát jsem zkusil knedlíky. Takové plátky kynutého těsta, vařeného na páře. Když zrovna nebyly koupené z velkoobchodu, tak byly dobré. V ostatních případech se z nich stala v kombinaci s omáčkou či zelím břečka hodná kanálu," Lewis se znovu zasmál. „Vždy to byla loterie, jaký se mi dostanou."

„Ses předtím nezeptal?"

„A myslíš, že jsem se neptal? Vždy jenom domácí, domácí. Hovno domácí. Okradli mě o prachy."

„Takže nic moc?"

„To zas ne. Párkrát dobré omáčky. Výborný guláš. Svíčková," Siyarsön se odhodlal to říct česky, ačkoliv riskoval pošpinění svého obleku. Lewis naštěstí zrovna nejedl. „Asi mi to i bude chybět."

„Tak něco uvař!"

„Já? Blázníš? Řekni máti," pošťouchl svého přítele a vnukl mu nápad, který se mu neobvykle zamlouval. Donesl by své víno, udělali by takové hody...

„Tak najdi recepty. A přelož je," Lewis si nabral omáčku a zakousl se do velké kostky kuřecího masa, obaleného vrstvou koření.

„Použij google," ušklíbl se Siyarsön.

Nastala chvilka ticha. Chvilka, v níž poslouchali hudbu z rádia, naštěstí ne žádnou indickou hymnu. Ačkoliv i o těch písních se nedalo říct, že by to byl vrchol výplodu lidstva. Spíš spodina, kterou vnucují každým dnem, každou chvílí, a bohužel, ani v Česku se jich Siyarsön nezbavil, jelikož vliv amerického mainstreamu je nepopíratelný. Lewis náhle zvedl hlavu od jídla, v očích úžas a radost.

„Siyarsöne! Už to mám!"

„Snězený těžko."

„Hej! Jak jsem mluvil o tvém hraní v podnicích, až teď jsem si uvědomil, že přítelkyně Georgii vlastní jeden bar a takové piano by se tam hodilo," pokud si pamatoval, sama majitelka říkala, jak něco jejímu podniku chybí. Určitě by neměla nic proti. Jen to zařídit. A nějak diskrétně. Pokud se Georgie dozví, pro koho to dělá, asi Lewise vykopne z jeho vlastního bytu.

„A jako to ho tam mám sakra koupit?" nazdvihl Siyarsön obočí v nezaujatém výrazu. Ještě stále jej dráždil ten olej v omáčce.

„Ale ne. To se nějak zařídí," kéž by ten optimismus po Lewisovi zdědil.

„To už se radši zeptám u Harryho."

„Ty ses ještě neptal?" položil Lewis lžíci a zahleděl se nechápavě na neoholený obličej svého přítele. Měl by s tím strništěm už něco udělat. Na čele mu rašily kapičky potu. Chilli se začínalo projevovat.

„Chodím tam chlastat, ne pracovat," Siyarsön stále bez zájmu pojídal pálivý madras.

„Siyarsöne, ty jsi ztracený případ."

„Spadni Lewisi. Máš co říkat."