Z baru se vykutáleli v bublině smíchu a barev. Následně se málem poprali v hádce, kdo půjde kam spát. Překvapivě vyhrál Lewis, ale to pouze z dobré vůle Siyarsöna, jenž se chtěl odvděčit za odpuštění. Pokud bylo co odpouštět. Občas se zamyslel nad svým činem a vůbec mu nepřišel nějak pohoršující, tak samozřejmě, nechtěl přece Lewise pohoršit.

Po přátelské domluvě bylo rozhodnuto. Siyarsön vymění matraci ve své garsonce za pohodlný gauč u Lewise doma. Byt se nacházel blíže, alespoň podle vzduchové čáry na googlu, a také byl Lewis mnohem střízlivější než samotný Escalätür, pro nějž zaváhání neexistuje a který započal svoji noc mnohem dříve. Ačkoliv Lewis se také neměl čím chlubit. Skutečnost, že deset minut stáli přede dveřmi a snažili se strčit klíč do dírky, která se zmenšila na velikost špendlíkové hlavičky, mluví za vše.

Siyarson se s rozběhem uvelebil na pohovce, jež se pod jeho tíhou posunula o dobrých dvacet centimetrů, a Lewis jen baletil po bytě, aby nachystal sklenici vody a případný kyblík, ačkoliv nechtěl podceňovat Siyarsönovu výdrž.

Jakmile dno z plastu ťuklo o dřevěné parkety, Siyarson se jen zavrtěl jako malé dítě, spokojeně ploucí v říši duhy a jednorožců, a otevřel ústa. Lewis se jen zhrozil, když jeho živá představivost přikreslila rtům velkou kapku slin s množstvím uzavřených bublinek jako v aspiku, padající na světlý potah, když v tu místo uvedené hrozby se stalo něco odlišného.

„Promiň, Lewisi..." znělo zamumlání ztracené v dechu spícího. Lewis se jen spokojeně usmál.

Jen aby mu tenhle okamžik nevypadl z hlavy, jakmile se ráno protáhne do nového dne. Nesmí zapomenout. Nikdy.

Strhl ze sebe košili na cestě do ložnice a ani si neuvědomil, kde ji zanechal. Druhý den už byla pryč. Zmizela. Asi to mělo co dočinění s tmavým flekem na té Siyarsönově.

A to byla jeho oblíbená. Dostal ji od Georgie.

Jakmile se v ten stejný den Siyarsön Escalätür probudil, nebylo to hlukem, ani světlem, ani vyspalostí. Byla to vůně smažených vajíček a slaniny, po které by v jiný den skočil jako kočka po myši, no nyní si jen ucpal nos dekou, aby mu nic nepřekáželo v delším spánku.

„Vstávej, lenochu! Jinak tě tu zamknu!"

„Tak mi nechej klíče..." zamumlal a přetočil se na druhou stranu, čelem k opěradlu. Asi zařadí do své povinné výbavy škrabošku.

„A jak se pak sem dostanu já?"

„Budou u mě, jo?" ne, nechtěl se zapojovat do rozhovorů, chtěl spát. A v hlavě mu začalo pořádně hučet.

„Po práci mám vyzvednout Georgii," špitl Lewis způsobem, jakoby se opatrně plížil kolem spícího hada. Ten jen zvedl hlavu, zasyčel, čímž ukázal své jehlice, a zase se pohodlně stočil do klubka.

„Tak se stav s ní, rád ji pozdravím," Siyarsön nedobrovolně odkryl hlavu zpod deky a zamračeně sledoval své okolí. Lewis postával, napřímený, ruce v bok, ještě mu chyběl váleček v ruce. Zástěru měl, jen ne květovanou, ale šedivou se zelenými pruhy. Tak ta barva rozhodně Lewisovi nesvědčila, však jeho přítelkyně, od níž tento dárek dostal, si to nemyslela.

Tak to dospí doma, co se dá dělat.

Vyskočil ze sedačky moc rychle, až zavrávoral.

„Jsi v pořádku?"

Siyarsön se hlasitě zasmál, jakmile si pořádně prohlédl starostlivý obličej Lewise. Starostlivý až příliš, určitě se nejednalo jen o pozdní příchod do práce či skvotera v apartmánu.

„Rozhodně lépe než ty. Nemusím do práce."

Lewisův obličej zbledl. Měl pravdu. Bude muset tu nevolnost vypotit mozkovou prací. Ne s čajem v ruce. Zatracený Siyarsön.

Zločinec si mezitím přisedl k vajíčkům a malými sousty ubíral na hmotnosti talíře. Lewis sám zakousl jen do kousku chleba. Jestli ho něco naštvalo, tak ta chuť, s níž jeho společník pojídal snídani. A to měla být pomsta.

Siyarsön samozřejmě vycítil Lewisovu snahu. S plnou pusou se na něj usmál, ačkoliv v kombinaci se světlými vlasy vypadal jako zlatý křeček, který se ládoval chutnými semínky. V duchu však proklínal tohoto hodného muže, nemohl se dočkat, až vyběhne ven a věnuje čerstvá vajíčka kočkám v zapadlé uličce. Pomsta není sladká, je mastná a voní po uzenině.

„A Georgia... Je to s ní vážný?" nadhodil jen tak, když už se blížil do finále a chtěl odvrátit pozornost od jeho nechuti snídani dokončit. Ťukl do vosího hnízda, bylo to dost osobní téma pro Lewise, aby se mu jeho zrak zamlžil a mysl fungovala jen na bázi vnitřních pocitů. Fungovalo to. Opřel se o linku a hleděl do okna. Siyarsön se nenápadně pousmál a přemýšlel, jestli se mu podaří zbytek schovat do kapesníku.

„Je skvělá. Inteligentní. Krásná. Vtipná. Má něco z tebe, Siyarsöne," pohlédl na svého přítele právě v okamžiku, když kapesníkem nabíral porci stejným způsobem, jako pejskaři berou exkrementy do sáčku.

„Chtěl jsem jen otřít olej."

„Použil jsem kokosový."

„I tak."

Siyarsön tedy vzal zpět do ruky vidličku a byl nucen poslouchat výčtu dobrých vlastností osudové ženy, které sám postrádá.

„Má ráda zvířata, její rodiče vlastní jatka. Poslouchá jazz, takže často chodíme do podniků s živou hudbou, a Siyarsöne, to je krása. Taky bys měl takto hrát. Asi peníze nic moc, ale přivydělat si večerním doprovodem na klavír, zkus to."

„Jo jo," zamumlal, aby řeč odvedl jiným směrem. Už vidí, jak hraje, v podniku plných smějících se lidí... vlastně to dělá i v baru. Takže žádná změna. Asi o tom popřemýšlí.

„No a ten její úsměv, Siyarsöne! Ten, kdybys viděl!"

„Viděl jsem a musel na záchod."

„Je opravdu nádherná," Lewisovi se na tváři rozehrály barvy, které dosud neviděl. Jeho přítel byl okouzlen, očarován svým ženským protějškem. A Siyarsönovi to došlo. Nemůže být vždycky číslo jedna v Lewisově životě. A jestli má Lewis splnit očekávání své matky, a celkově, jít vstříc nové budoucnosti, nelze jinak než po boku slečny, která si ho omotala kolem prstu. Možná není tak špatná. Možná je. Ale s tím už nic nenadělá. Nemůže strkat nos do cizího života, ani když se jedná o Lewise. Samozřejmě, že má úplně jinou představu dokonalé ženy, ale přece není Lewis.

Asi je na čase, aby dospěl i on.

Ne, vždyť už dospělý je.

„Když jsi s ní šťastný..."

Chabě zdvihl koutky, a pak se zaměstnal kousáním poslední várky vajíček, aby už nejrychleji odsud vypadl.

A když pak stál před tou budovou, vypadající jako drogové doupě po zátahu policistů, v níž měl to štěstí bydlet, nevkročil dovnitř. Místo toho si udělal pořádné kolečko snad celou čtvrtí, aby se z jeho kabátu vytratil pach alkoholu a svůj mozek pořádně okysličil. Vajíčka nikde na ulici neskončila.

Občas kouknul skrze vitrínu do interiéru barů, jež míjel, jestli náhodou neuvidí svoji černobílou lásku. Možná by to mohl zkusit, hrát oficiálně. Pravidelně usedat na sedátko, střídat skladby podle nálady a ještě za to dostávat peníze. Nevšímat si výrazů lidí, jen rezonujících strun v dřevěné krabici. Čichat vůni vína a drahých parfémů každý večer. Ale šance, že by jej přijali, nejsou o nic větší, jako že se mu ozvou z inzerátů.

Asi bude muset své matce opravdu zavolat.

Sakra.