Siyarsön Escalätür si prohrábl své slaměné vlasy. Cítil se jako zcela nový člověk. Zrovna včera si nabarvil obočí.

Mířil na schůzku s Lewisem. Tento daňový úředník se zdál vhodnou osobou na navázání dlouhodobé čistě přátelské známosti. Vždyť se znali už od střední a bez problémů by si dokázali navzájem sepsat životopis. A jejich čtvrteční pauza byla rituálem, bez něhož by si sotva dokázali život představit.

Spatřil ho u stolu. Rovnou tam zamířil. Odsunul židličku a posadil se.

„Nazdar Siyarsöne," usmál se Lewis a odložil tablet. Siyarsön předvedl svoji trojkombinaci gest – ušklíbl se, sesunul nad stůl a poškrábal se na temeni, přičemž obhlídnul dnešní nabídku kavárny. Ale dnes nebyl ten den, kdy si mohl dopřát své oblíbené cappuccino. Raději si objedná červené víno. Lewis však ani netušil, že jeho přítel vůbec kafe pije. Jeho vyrytý předobraz Siyarsöna byl s vínem a zákuskem nebo se skotskou a ledem.

„Vidím, že sis zas nabarvil obočí."

„Spadni," odsekl Siyarsön a už se obrátil na číšníka, který po něm házel očka. Nejspíš se mu hostovo havraní obočí líbilo.

„To nemáte na práci nic jinýho, než mě očumovat?" zvedl zrak k mladíkovi, nejspíše ještě studujícímu střední školu, který přišlapal v černé vestičce dozvědět se hostovo přání. Celý ztuhl, nenávistný přístup jej zasekl v myšlenkovém pochodu. Sotva pokračoval v původním poslání, jednoduše nebyl zvyklý na podrážděného Siyarsöna.

„Tak už mi dáš ten lístek, nebo ne?"

Meníčko nedůvěřivě dopadlo na stolek a číšník zaraženě odkráčel pryč. S tímto stolem skončil. Pošle tam svoji kolegyni.

„Jsi na něj moc tvrdý," zakroutil hlavou Lewis, který znal přítelovy chvilky až moc dobře. Schytal jen vyčítavý pohled, ale nebral si ho příliš k srdci. Zasmál se a usrkl už studeného kafe.

„Tak se divíš? Jak dlouho mám čekat, než se uráčí mi věnovat pozornost? Teda," zasekl se, „jinou formu pozornosti."

„Jak myslíš."

Escalätür se pomalu rozdýchával z předešlého zážitku, když tu Lewis pomalu a opatrně pokračoval.

„Tvá matka volala."

Tahle věta byla dostatečný signál na to, aby Siyarsönovi zaskočily sliny v krku a zažil tak okamžik dušení. Jeho kamarád pokračoval.

„Přijela na dva týdny a chtěla by tě vidět."

„A od kdy volá tobě?" mrazivě změřil pohledem starého bracha.

„Od tý doby, co jsi se stal mým spolubydlícím na kolejích. Musela mít přece nějakou pojistku, žádná matka nenechá svého syna jen tak jít."

„Ježiš."

„Tak půjdeš ji navštívit?" naléhal Lewis. Nechtěl zmiňovat, že pokud Siyarsön nevkročí na práh dveří své matky, Lewisův život se promění v peklo. Ten ale žádný podtext neviděl a tak jen znechuceně odvrátil hlavu. Shodou náhod zrovna na tu stranu, kde stál mladý číšník, a to mu ještě více nahrnulo žluč do krku.

„Je to tvá matka!"

„A já zákazník. Tak kdo mě kurva přijde obsloužit?" Poslední větu schválně vykřikl. Lewis skryl hlavu do dlaní. Tohle že má být jeho přítel? Instinktivně uchytl okraj kabely. Čekal, kdy se objeví vedoucí směny a pošle je někam. A to si tuhle kavárnu tak oblíbil!

„Jedno víno, červené, neobtěžujte se sem jít!"

„Špatný den?"

„Teď už jo."

Skleněná číše cinkla o stůl, div nerozbila nožičku.

„A jeden mrkvový dort, prosím," usmál se na dívku, na níž padla obsluha nevrlého zákazníka, těsně předtím, než odešla.

„Víš, jak to dopadlo–"

„Tady se mi to líbí," překvapil Siyarsön svým výrokem a pozvedl pohár do slunečního světla.

Červená prosvítala naskrz a zabarvovala mu tvář do rudého odstínu. Paprsky problikávaly a utvářely jakýsi zárodek teplé energie. Bylo zajímavé je pozorovat. Tento tekoucí rubín nahrnul sliny do úst Siyarsöna Escalätüra a ten neodolal. O to radostnější zpráva byla, když servírka donesla jeho vysněný carrotcake. Ještě jednou se napil rudého moku, než ho položil, zabodl do něj očima a loudal se svýma myšlenkama úplně do jiného světa.

„Kde to je?"

„Tam, nahoře," zakoktal k smrti vyděšený muž, neodvažuje se vůbec vzhlédnout tím směrem. A opravdu od smrti neměl daleko. Pokud se to zjistí, trestu neunikne.

Siyarsön si upravil řemen tašky a zahleděl se s odporem vzhůru. To tam opravdu musí dojít?

„Hleďte, sedněte si do auta, lehněte na zadní sedadlo, alibi vám pořeším. Nepřitahujte pozornost, nejste tu."

Poté vstoupil do starého činžáku, v němž byli lidé příliš zaměstnaní sami sebou, že sotva věnovali pozornost páru vstupujícímu do jednoho z pokojů. Anebo panu Escalätürovi. Nadávky, křik, pláč – denní pořádek.

Siyarsön vyšlapal s námahou schody. Rozhodl se, že bude používat je, ačkoliv v domě fungoval i starý výtah. Schody byly přece jen odděleny od hlavní chodby, takže hezky mimo dosah; a lidé jsou příliš pohodlní na to, aby zvedli nohu o dvacet centimetrů vzhůru, nebudou se tu poflakovat. A kroky nebudou slyšet, když si dá bacha. A apartmán byl naštěstí pěkně zapadlý.

Vstoupil do osudného pokoje. Na rozdíl od většiny občanů nebyl zaražen výjevem na postel, který dokázal i toho nejodolnějšího tvrďase donutit navštívit toaletu. Místo toho jen povzdechl a odhodil brašnu na zem. To bude práce.

Teď má dvě možnosti. Provést „velký" nebo „malý" úklid. Otázka je, co se v tomto případě oplatí víc.

Na nehodu to sehrát nemůže, v téhle době a s touhle osobou to není dobrý nápad. Nehoda se využívá u rodinných příslušníků bohatých rodin, popřípadě se to hodí na přepadení, když už byla použita nějaká střelná zbraň. Kdyby byl někdo zavražděn nebo se pohřešoval, vyvolalo by to zbytečný ruch médií, a to není požadované. Ruchu se však docílí i při vraždě prostitutky, začne se to svádět na sériového vraha a to také není cílem. Navíc, hlavním podezřelým by byl klient a pak jen záleží na typu deníku, jestli se stránka dá vytrhnout, přepsat, nahradit.

Nejspíš bude potřeba velkého úklidu, snad tu šlapku nikdo nenahlásí reportérům hlavních zpráv.

Siyarsön zvedl mobil a začal vyvolávat.

„Hej, Bricksi, potřebuju dvě staré matrace, pružinové, rok výroby okolo devadesátých let, rozměry klasika, devadesát na dvě stě, na tuto adresu: ..., a taky jednu tenkou peřinu a klasický bílý povlečení, dvě na dvě třicet, a pohni zadkem. ... Co ti to musím opakovat? ... Spadni!" završil hovor a znechuceně típl tlačítko. Mobil však stále držel v ruce, hledaje známý kontakt, jejž záhy vytočil a vyčkával, až sladký hlásek promluví.

„Baby, snad tě neruším," zněl mírně oplzle, přece je jen Baby jeho oblíbenkyní, ale z profesních důvodů ji nemůže sám využít. „Zapíšeš si, prosím tě, klienta? Rozšířená nabídka, ano, rozhodně nešetřil... Ještě dnes ho za tebou pošlu."

Složil mobil a znovu se rozhlídl po místě činu. To, aby si pospíšil.

Jelikož byly všechny vedlejší záležitosti vyřízeny, pustil se do práce. Vytáhl si igelitový oblek a nasadil rukavice, slaměné štětiny vlasů přikryl sáčkovým čepečkem. Vyskládal si potřebné chemikálie a skládací kolečkové křeslo, kterým šikovně odvede mrtvolu ven. Musel ji však prve navléct do pánského svetru a starých bačkor a schovat vlasy pod pletenou čepici s odstávajícími šedivými vlasy, než vypadala alespoň trochu jako starý děda. Také se musel zbavit jejího silného make-upu, jímž původně chytala své zákazníky. Černá tekutá linka, rtěnka, tvářenka a dokreslené obočí. V té chvíli mu došel zajímavý fakt. Už se mu vymývá barva. To obočí si musí rychle spravit.

Zrovna dívku pokládal na sedačku, když ve dveřích spatřil svého klienta, bílého jako stěna, přímo na omdlení.

„Co tu kurva děláte? Máte být v autě!"

„Já– Já–"

„Zmlkněte a poslouchejte. Jeďte na tuto adresu, hledejte Baby," Siyarsön mu podal tenoučkou kartičku, lehce zmačkatelnou. „Má to na tričku, poznáte ji. S ní jste strávil tento večer, ještě se domluvíte na podrobnostech. Vymažte si hovor se mnou z mobilu, kartičku spalte. Brzy vás zkontaktuju ohledně dorovnání. Nikomu nic neříkejte, chovejte se normálně. Slibuju vám, že pokud vás dostanou, bude to vaše chyba a ne má."

Muž rozklepaně přijal lístek a pomalu odešel. Aspoň ho měl Siyarsön z krku. Nemohl by se soustředit, kdyby věděl, že ten idiot stále čeká někde venku a volá po zatčení.

Než mu Bricks prozvonil, že čeká s matracemi dole před zadním vchodem, stačil Siyarsön zabalit povlečení a všechno možné zanesené od DNA do vakuového balení a povysával materiály, které se povalovaly po zemi. Také setřel krev z rámu postele svým oblíbeným roztokem chlornanu sodného, etanolem a pro jistotu ještě posvítil UV lampou a světlé fleky zakryl čerstvě namíchaným lakem. Koberec byl flekatý už předtím, i tak raději zaměnil tmavé krvavé skvrnky za světlé, které, stejně jako dřevo, zamaskoval barvou. Jeho taška skrývala obrovskou paletu různých typů a odstínů, tato triviálnost mu už byla protivná.

I vražedná zbraň, v tomto případě neoriginální kus dřevěného trámu, který se uvolnil z kostry postele a nejspíš byl k nahmátnutí, když klient dusil zesnulou, prošla očistou, než skončila taktéž ve vaku připravená na spálení. Jednoduše, dneska mu do toho zatím nic nevletělo.

Bál se, že vynášení matrací sem a tam se poznamená do pamětí obyvatel nebo je spatří pozdě příchozí synek, ale naštěstí tučný balíček peněz nemusel použít.

„Dík, Bricksi," poplácal ho po rameni, když naložili zakrvácené matrace do pickupu a zavřeli za nimi dveře. „Ještě musím uklidit ten živej bordel. Do týdne máš prachy na stole."

„Sejdeme se ale u táboráku, ne?"

„Do hodinky tam budu. Můžeš začít beze mě."

„Dones Marschmallowny," ušklíbl se a nastupoval do auta.

„Však víš, jak je nenávidím!"

To už zavrněl motor a auto vyjelo na silnici.

„Tak, teď jen odvíst starouše do nemocnice."

Vrátil se nahoru, už mu ty schody pěkně lezly do zubů, a vyvezl vozík i s vakuovými pytlíky schovanými pod sedátkem, pěkně přikrytými dekou. Málem spadla čepice z hlavy nemocného. Musel použít výtah, což se mu vůbec nelíbilo, jelikož krásně osvítil chodbu a navíc řval přímo vedle bytů, na rozdíl od schodů mimo hlavní uličku.

Když konečně pomohl postiženému nasednout do auta, zhluboka si oddechl, rád, že ten idiot vrah mu to příliš neztížil. A taky, že to Bricks tak dobře stihl.

Teď jen na ten taborák...

Sklenice vína byla celá vypitá. Dokonce se už stmívalo, podzim je zrádné období.

Siyarsön Escalätür se zasmál nepodstatné historce svého asi jediného přítele, naprosto ponořen do obyčejného života, který zčásti vede. Vše bylo tak klidné – možná až nechutně. Ale to k tomu patří. Vynikající dort mu vrátil náladu zpět, teda pokud nějakou kdy měl. Dokonce se zdálo, že dneska neskončí v baru u klavíru hraje melancholické skladby.

Zavolal si číšnici, chtěl platit a na řvaní po podniku nebyl dost naštvaný. To si vybil na začátku. Dívka přesto přiběhla velice neochotně.

„Hele, tady máš za to vínko, dort a dej něco i tomu mladýmu, ať to má něčím zapít."

Lewis si Siyarsöna nedůvěřivě změřil pohledem.

„Vážně?"

„Spadni," odsekl vražedně, překvapen, jak často to musí používat. Lidi asi baví ostatní otravovat. Asi až příliš. Ale to je jedno. Přece si jen nabarvil obočí.