Pan Pheckel chodil do věznice snad každý den. Možná každý druhý den. Párkrát se mu nepoštěstilo a přišel po dvou týdnech. Ale snažil se svůj rozvrh dodržovat, jak to jen šlo. Ne, že by jeho mise byla nějakým způsobem důležitá, ale rozhodně byla zábavnější než většina jeho povinností. Bavilo ho to. A člověk jde zábavě vstříc, ne? Co by to byl jinak za život?

A tak znovu nastal nový den. Samozřejmě zataženo, jako celý poslední týden, viňte za to studenou frontu z východu. Zabalil se do tenkého pláště z poslední kolekce Versaceho a zakryl vyleštěný povrch své pleše stylovým černým kloboukem. Nejlevnější na jeho vzhledu byly asi vegan ponožky.

Vypadal jak detektiv meziválečné doby. A jako jeden z mála, který se o tento image pokusili, jej vyzařoval i svým charakterem. Pokud se hodně snažil.

Prošel branou plotu, který snad přesahoval i výšku samotné budovy věznice, a neohroženě si to nakračoval vpřed. Ano, mohl tam vjet. Mohl si pospat v komfortu svého Mercedesu, nebo mohl způsobit povyk hlučným Ferrari. Pokud vyřizuje osobní věci, většinou jede Rolls Roycem. Ale zrovna dnes přišel do svých garáží a stál v tiché, prostorné hale plné peněz a metalického lesku, sledoval krásu velkých vozů, na které si vydělal svýma vlastníma holýma rukama, a vzpomínal, co s nimi překrásného už prožil. Rázem ho svítilo. Potřebuje nové auto. A tyto staré křápy rovnou může poslat na skládku.

Takže se rozhodl, že okamžitě musí zavolat prodejci Lamborgini a domluvit si prodejní schůzku. Během třiceti minut už suchý mužík v onošeném obleku pokládal prst na zvonek Pheckela a ve svém kufříku, v němž donesl smlouvy a specifikace aut, odnášel miliony papírových bankovek.

Bohužel, dodání vysněného auta se už urychlit nedá – teda alespoň ne tak efektivně, takže Pheckel s nechutí popojel Rolls Roycem nedaleko věznice a radši z něj rychle vystoupil, aby si nikdo nevšiml, jaký to stařík jej dovezl.

Ten kousek už musel dojít pěšky. Znervózňoval jej prach na černých polobotkách.

Vrátný okamžitě odhodil noviny pod stůl, bohužel se mu rozsypaly po celé podlaze. Pheckel si toho nevšímal. Podpatky dunily po celé podlaze.

Okamžitě přišel bachař. Kamenné oči se zdály úplně mimo realitu. Asi vůbec netušil, co dělá. Jediné, co se mu honilo hlavou, byl balík peněz, který dostane poté, až pana Pheckela odvede za vězenkyní a následně jej bez jakýkoliv otázek přivede zpět.

Návštěvní kniha zela prázdnotou.

Bludištěm bezcharakterních chodeb se dopravili k jedné z mnoha bílých mříží v celém areálu.

Pan Pheckel se za tu dobu ani jednou neohlédl. A že to byl nadlidský úkon!

Sexy kočenky s tetováním na pažích, i pihaté rusovlásky s pomněnkovýma očima. Všechny se lepily na mříže a prostrkovaly tenoučké prstíčky ven jak papoušek svůj zobák. Mrkaly ven, tužebně, nenávistně, odvážně, s kapkou strachu. Dováděly svůj hlas do neuvěřitelných podob, jen aby na sebe upoutaly pozornost a byly to právě ony, koho přišel navštívit. Ale nikdy, ani jedinkrát, nepootočil očima ani o jeden stupeň.

Už tam skoro byli. Znal to tu. Ta černá šmouha na kachličce způsobená nepřesnou střelou indukovala její přítomnost. Ne, že by za to mohla. Byla tichým vězněm.

Bachař zastavil. Ano, už opravdu dorazili na místo určení. Pan Pheckel se postavil přímo před celu.

V očích slečny Patrovičové se zdál jako bůh, který sešel z pekel. Jeho velké tělo oblizovaly plameny všech barev, od modré po žlutou, záleželo na duševním rozpoložení, v němž se v tom momentě nacházel. Zakryl její výhled na zašlé stěny věznice a vrhl do pokoje stín, chladný, přímo mrazivý stín. Naskočila jí husí kůže, naštěstí pod oranžovou uniformou nebyla vidět. I přesto cítila, jak se v duchu usmívá, jako by před jeho pohledem byla celičká nahá. Nesnášela to. A přesto musela ten okamžik zahanbení pociťovat každý den, téměř každý den, občas s týdnem odpočinku, po celé měsíce.

Ani přítomnost vězenkyň Fredericu Patrovičovou tolik neobtěžovala, jako jeho návštěvy. Jeho bezduché, tiché, dlouhé návštěvy.

Kdyby nebyla tak hrdá, tak by svolila. Řekla by „Ano" a utekla od studených kamenů a syntetické kombinézy do luxusu, v němž si tolik libovala. Kdy naposledy měla podpatky? Rtěnku? Jemné krajkové kalhotky?

To vlastně věděla přesně. Musela je v zahanbení položit na kovový tácek, vedle velkého prstenu, náhrdelníku se smaragdem a náušnic z bílého zlata.

Alespoň v té vazbě, kde tak dlouho trčela, cítila trochu kultivovanosti a civilizace. Zde se ani muži nedají zlákat luxusním kouskem červených tang.

„Dobrý den, slečno Patrovičová."

Nic neřekla, seděla si na válendě, nohy překřížené přes sebe. Bohužel, v té kombinéze sotva vynikala hladká pokožka a erotický náznak v mikropohybech. Nemělo smysl se snažit. S tímto mužem nepohnou ani nahá děcka.

„Přišel jsem vám udělat nabídku. Zase," poslední slovo zdůraznil. Bylo nezvykem, aby někdy vůbec něco opakoval. Pokud se nejednalo o zábavu.

„Dnes pěšky?" promluvila Patrovičová a v duchu se zasmála nad rozpaky, v nichž se Pheckel ocitl. Okamžitě se snažil prach na botou zakrýt vhodným úhlem pohledu.

„Když budete pro mě pracovat, budete volná. Vrátím Vám veškerý majetek, který jste v okamžiku zatčení vlastnila, i ten nelegálně držený. A k tomu vysoké odškodné."

Patrovičová si prohodila nohy, nabídku ani nezvažovala. Snadno si představila, jaká práce to musí být. A neměla zájem o nadřízeného a spoutané ruce za zády pokaždé, když odmítne úkol provést. Už to nebude její job. Bude to otrokářství. Ne, radši si odsedí to, co jí přiznali.

„Nechcete být volná?"

Patrovičová stiskla rty pevně k sobě. Samozřejmě že chci, ale to s tebou nikdy nebudu!

„Asi si říkáte, co to bude za volnost, neustále mi sloužit. Anebo že dnes není ten den. Určitě přijdu zítra. A den poté. A jednou mi na to už přikývnete. Ale co když sem už víckrát nepřijdu?"

Budu mít aspoň klid.

„Opravdu chcete riskovat? Chcete spát další noci na tvrdé desce, když na vás čekají luxusní matrace?"

Frederica Patrovičová se ani nehnula. Už chce svůj klid.

Pan Pheckel zavrtěl nosem, asi ho šimralo ženské pižmo.

„Rozmyslete si to, slečno Patrovičová. Aby příště nebylo naposledy."

Pan Pheckel se na podpatku otočil a burácivým krokem opouštěl osamělou celu s ještě osamělejší vězenkyní. Za ním zaplachtil Versace a slečna Patrovičová ještě hodně dlouho viděla mizící cíp pískového baloňáku mezi okýnky mříží.

To tak! Ať se ani nevrací!

Ulehla na matraci a zavřela oči. Vzpomínala, jaký vedla život. Ach, jak ten jí scházel! Cítit pod rukama něco jiného než materiál povlečení, popraskanou glazuru umyvadla a plast příborů! Běhat lesy, nakupovat v džungli obchodů!

A cožpak nebylo předvídatelné, že ji jednou najdou a zatknou? Že ji někdo pozná na ulici, nebo se prořekne? Že se policie dozví o této nepěkné činnosti, která jim usnadňovala práci?

Jenže nečekala, že ji zradí. Že ten hajzl donutí svého pejska zabít jiného pejska a pak jednoduše dát tip policii a načapat ji přímo při činu. Takhle obětoval své podřízené. To by nikdy nedovolila. Nikdy by nedala jen jediného člověka ze svého týmu na pospas zákonům, či hůře, na pospas tonoucí tmy, z níž se už nelze vynořit. Doteď je hrdá, že ani jeden člen ji neudal.

Což jí tak připomíná, jak se asi má ten zamračený chlapec? Dopadl ho Pheckel taky? Nebo se mu podařilo nějak utéci?

Asi utekl. Jinak si nedokáže vysvětlit, že jí stoupl počet zakázek. Vypadal tak. Jako zbabělec, který flákne káčou o zem, když se netočí jak má. Takové to rozmazlené do sebe zahleděné dítě. Egoista. Utekl, protože pocítil rudou tečku kmitající kolem jeho pozice. Utekl těsně před tím, než stačila zakotvit na jeho hrudi a střelit ho.

Musel odjet na Nový rok. Nebo se spíš stáhnul do ústraní. Na Vánoce jej ještě shodou náhod minula na ulici, jako by to chtěl osud, duch Vánoc. Viděla jej, což je tak naprosto nepravděpodobné, ještě k tomu ve Philadelphii, že působil jako mystická bytost. Santa Klaus. Ukázal se, aby člověk uvěřil. A pak zmizel. Protože k uchování víry není třeba důkazů.

Dostal ho či ne? Spíše ne. Vlastně určitě ne. To by se nesnažil získat ji na svou stranu. Kdyby měl svého vlastního uklízeče, na co by ztrácel čas pravidelnými návštěvami této pochmurné věznice?

Doteď se Frederica cítila užitečně. Potřebovaná. Ačkoliv na určitý čas zavřená ve vězení, v malinké cele s dvěma umyvadly a z tohož jedno mělo být záchodová mísa, s matrací, z níž by mohla vyčíst i polohu bájné Atlantidy, a s jídly, které snad byly vytvořeny z obsahů odpadkových košů, stále byla požadována. Užívala si to, svým způsobem. Ale to si neuvědomila, že po chodnících Philadelphie se pohybuje člověk, určitý člověk se schopnostmi stejnými, jaké má slečna Patrovičová.

A až ho pan Pheckel najde, až ho naverbuje, což problém snad ani nebude, až bude mít vlastního uklízeče, který bude drhnout sedačky aut od nasáklé krve politika, jenž nechtěl jít vstříc královi pekel; co bude s ní? Bude tu stále žít poklidný vězeňský život? Anebo se jí Pheckel zbaví tak rychle, že ani nepostřehne svoji smrt?

Ale co s ní bude, když bude volná? Dokáže se sebrat a utéci před očima velkého Pheckela někam do Asie? Nebo do Evropy?

Je vůbec možné utéct pryč, když všude bude pár očí sledující její malé kroky na podpatcích?

Má příště říci „ano"?