Londýn Anglie 2014

Nevím co mě to po těch letech napadlo. Asi mě k tomu možná donutila situace s Viou. Ale šla jsem a domluvila se, že se sejdu s Rogem.

,,Daisy? Seš to ty?" Usmál se.
Furt stejně hezkej a upřímnej úsměv.

,,Jop, furt stejná." ,,A šťastná?"

,,Částečně." To ho zarazilo.

,,Jak to? Co se stalo? Povídej, vyprávěj dobu jsme se neviděli. Je to hodně dlouho, co jsme se neviděli..."

Začala jsem mu vyprávět co všechno se po 'tom' stalo...

,,A teď jsem tady, abych to s tebou dořešila. Neměla jsem tenkrát odcházet. Před vším jsem v tu chvíli utíkala a stejně jsem neutekla daleko." Dopovím smutně.

Rog mě chytil za ruku a já si vzpomněla na úplně všechno, co jsme spolu zažili.

,,Poslyš Daisy... Ehm..." Začal ze sebe něco soukat. ,,Já jsem nikdy nechtěl přijít o to dítě... Opravdu jsem měl pouze strach z toho všeho, pane bože, bylo mi 25, vůbec jsem si sám sebe nedokázal představit jako tátu. Věř mi nebo ne, ale v momentě, kdy se narodil Felix, mi bylo ještě mnohem hůř, protože jsem věděl, jakej skvělej pocit to je, mít dítě a osud nás dva o tyhle momenty připravil."

Oba jsme brečeli, když nám oběma došlo, že jsme mohli mít spolu dítě, ale prostě to nevyšlo.

,,Ale když jsi přišla namalovat ty malby na stěny a měla s sebou i malou Violu, jsem se částečně uklidnil. Vypadala jsi mnohem šťastnější, než když jsi nás opouštěla."

Objala jsem ho.

,,Miluju tě, i když vím že bych neměl, kvůli Sarine." Dodá potichu a vypadá,že fakt mluví pravdu.

Sarina! O bože, v životě jsem více nežárlila...měla Roge a kdybych je tak zbytečně neopustila, mohla jsem ho mít já.

,,Taky tě miluju ale nejde to."
,,Víš jak by to šlo? Když to nikomu neřekneme."
,,Jak to myslíš?"
,,Nikomu neřekneme, že se navzájem milujeme, nic mezi sebou nebudeme ani mít. Prostě se milujeme a víme o tom jenom my dva."

Roger si spokojeně zamne ruce,jak chytře to vymyslel. Ono to ani jinak vymyslet vlastně ani nejde, co si budem.

,,No,ale teď je potřeba vyřešit to, kvůli čemu jsem přišla".

,,Co máš na mysli?" Diví se, myslel evidentně,že je vše vyřešený.

,,Včera jste měli koncert".
,,No měli, bylo to super, představ si, že Ruf..."
Nenechám ho domluvit.
,,Jo Ruf s tebou bubnuje, vím. Říkala mi to Debba, sice z toho ze začátku nebyla nadšená, kór když kvůli tomu utek Rufus ze školy!"
,,I tohle víš! Daisy,tak o co jde?"
,,A po koncertě jste měli setkání s fanoušky." Dodám a čekám, co na to Rog.
,,Jojo, přišly nějaký dvě kočky. Obě vypadaly jak modelky, ta jedna hned klofla Adama a ta druhá... představ si to Daisy...tu jsem pak našel venku s Rufem. A hele, můžu ti říct, že kluk teda neztrácel čas...tak jako já...kdysi..." Dodá spokojeně a mrkne co já na to.
,,No...tak to je fakt úžasný,že neztrácel čas!" Dodám trochu kysele a možná i trochu nasraně.
,,Hele ta holka byla fakt kus, s Rufem ji to moc slušelo. Ona teda vypadala, že se jí ten náš poděs taky líbí. Dívala se na něj jak do obrázku."Zní hrdě...
,,Hmmm...a?" Nezmůžu se na nic jinýho.

Evidentně mu to ještě nedošlo.

,,No byla to fakt kočka, jak mléčná karamela..." Obdivně pokejvá hlavou.
,,A?"
,,Ty vole Daisy...!" Najednou vykřikne a vytřeští ty svoje studny.

Aha...tak teď...teď to doteklo, teď mu to konečně došlo!

,,To byla Viola? No ty vole, a já furt odkud ji znám!"
,, Víš jak mi bylo, když se najednou Rufus objevil u nás doma? Já myslela, že mě klepne. A místo toho,abych se jí to snažila vysvětlit, tak jsem ji vyrazila z baráku. A navíc v celý nasranosti, jsem ji ještě sbalila kufr!" Dodám zkroušeně.

,,A teď nevíš, jak to vzít zpátky viď?" Dodá Roger a konejšivě mě pohladí po tváři.
,,Co takhle prachobyčejně zvednout telefon a zavolat jí?!"

,,Ne to nejde. Ona je hrdá a telefon mi nikdy nezvedne. A nejhorší je,že ani nevím, kde je!" Začnu trochu pofňukávat. Chovám se jak malá.

,,Je tvrdohlavá po tobě, moje milá!" Zašveholí vesele Roga.

,,Jsem ráda,že se tak bavíš!" Štěknu po něm nasraně, ale moc dobře vím,že on za to fakt nemůže.

,,Ne nebavím...jen zkrátka obdivuju to, jak je stejná...po tobě...a úplně náhodou vím i to, že je celou dobu u Rufa. Copak si myslíš, že by ji nechal jen tak na ulici?" Dodá spokojeně a trochu s hrdostí v hlase.

,, Vážně? Tak to jsem ráda, to se mi ulevilo...!" Oddychnu si, ale vzápětí se ve mě rozhoří semínko nejistoty.

Jestli je Ruf po Rogovi, tak už určitě s Viou...

,,Ale do toho nám není nic, lásko moje ...jsou dospělý...oba..." Se smíchem utrousí Roger a já na něj s úžasem hledím, jak ví, co se mi honí hlavou.

,,Ale mám tak trochu strach, že v tomhle asi jabko nepadlo daleko od stromu. Viola je fakt kus a by byl hřích, kdyby se Rufus o něco..."

,,Dost!" Houknu na něj a nenechám ho domluvit.

,,No promiň! Snad si nemyslíš, že...?" Zkouší to zase Roger.

,,Rogu, neštvi...o to tady přeci vůbec nejde, jestli spolu něco měli...!" Dodám kousavě, ale moc dobře vim, že zase kňourám na špatným místě.

,,Tak co budeš dělat?" Opatrně se zeptá Roga...

Má už asi ze mně strach. Bodejť by ne, vždyť na něj furt halekám a přitom on za to už může jen opravdu málo.
To já to všechno posrala, dávno...

,,Já v tom jedu s tebou...měl bych ti pomoct najít řešení...ale upřímně Daisy, já fakt vůbec nevím..." Dodá posmutněle a upírá na mě ty svoje studánky...

Cinkne mi zpráva.

Vylovím mobil a rozkliknu na doručeno. Píše mi mamina.

Dala jsem Rory ten kufřík...já musela...nezlob se!

,,Do prdele!" Vyjeknu a leknutím upustím mobil z ruky. Ten s plesknutím upadne na podlahu. Ani se mi nechce zvedat.

Roger se ohne a mobil mi sebere z podlahy. Zvědavě přelítne zprávu a podá mi telefon. V očích otazníky a nechápavý výraz.

,, Promiň, jsem zvědavej...je to neslušný, promiň...ale...jakej kufřík miláčku?" Dodá měkce a pohladí mě po tváři.

,, Kufřík plnej vzpomínek Rogu. Je tam všechno...fotky vás Queenů...dopis s fotkama z Johnových narozenin, dopis od Debby, kde mě žádala o namalování kreseb do pokojíčku Rufa...od tý doby se s ní občas vídám a vím o tobě, o vás téměř všechno...jo, celý ty roky jsem vás sledovala, tebe sledovala..." Na chvíli se odmlčím a kouknu, co na to Roger.

Ten na mě civí s očima dokořán a tak nějak neví,co na to říct.

,, Jasný...ze začátku jsem měla vztek...vztek na tebe, vztek na celej svět,na celou posranou situaci s tím potratem..." Dodám ještě a v tom si uvědomím, že na dně toho kufru je i o tomhle nezvratitelnej důkaz o zpackaným těhotenství s Rogerem.

,,Rogu, je tam zpráva od doktora,co mě tenkrát přijímal na ambulanci a pak následně pod jeho rukama skončila na sále. Ale to už určitě Viola taky viděla." Vzdychnu a pokračuju v monologu.

,,Ale tak třeba pochopí, proč jsem celý ty roky zatloukala existenci kapely, existenci svojí první a jediný největší lásky... protože co si budem, Rogu, tys byl, jsi a budeš moje jediná láska...na tom se nic nezměnilo ani v okamžiku,kdy jsem se seznámila s Benem. Ano, v tý době jsem si myslela,že on je konečně ten pravej...ale když jsem zjistila,že jsem těhotná, nějak ho to celý změnilo a ve finále od nás zbaběle utekl. Takže jsem zase na všechno zůstala sama...ale nevadilo mi to...měla jsem Viu, která mě všechno vynahradila...byly jsme jak dvě kámošky, který o sobě vědí všechno...teda téměř všechno...a nebýt toho, že se seznámila s Taylorem a Davem, nikdy by se asi nedozvěděla o slavný kapele Queen..." dodám už vcelku klidně.

Je to venku! Konečně jsem tohle mohla říct nahlas...!!! A ulevilo se mi...

,,Daisy... miláčku... promiň... já... já jsem..." Začne blekotat Rog, ale já ho nenechám domluvit...

,,Ne Rogu... nemusíš se omlouvat, to já bych měla...ale ne tobě, ale Viole..." Dodám posmutněle a do očí se mi hrnou slzy.

Roger mě chytne kolem ramen a dá mi malou, opatrnou pusu...cítím se u něj v bezpečí a tak nějak doufám,že budu mít na omluvu ještě prostor...že mě to moje dítě, moje krásná dcera, vezme na milost.
Rog mnou lehce pohupuje, zavírají se mi oči (moc jsem toho od toho okamžiku,kdy jsem Viu naposledy viděla, nenaspala)...

,,Neboj se miláčku, všechno dobře dopadne..." Zašeptá Rog konejšivě a znovu mě lehce políbí.

,,Kéž bys měl pravdu..." Hlesnu a nechám se kolíbat dál v Rogově náručí.

Už už bych usnula, když v tom zavibruje mobil na stole.
Oba zpozorníme a koukneme jeden na druhého...

Na displeji svítí fotka Violy...

S třesoucíma rukama zmáčknu zelený tlačítko a tichým hlasem se zeptám...,,Jsi to ty Vio?"...

A tam...na druhým konci se ozve...,,Mami... odpusť mi prosím..."