Londýn 2014

...a do prdele... máma

,,Ahoj mami, jak to,že ještě nespíš?" Vyptávám se opatrně mámy,která vypadá,že ji za chvíli asi klepne. Je rudá vzteky.

,,A já se zase ptám - mladá dámo - co to má znamenat? Jak to, že jdeš pěšky? Slíbila jsi mě,že pojedeš taxíkem!" Vzteká se máma dál.

Vůbec jí nechápu. Nikdy takovýhle scény nedělala. A už vůbec ne, kvůli takovýhle blbosti. Teď je vzteky úplně bez sebe. Co se to kurva děje? A mladá dámo? To snad ne?

,,Dovolte Daisy, abych vám to vysvětlil..." Začne Ruf, ale...

,,Ty mlč Rufe, tebe se to netýká" štěkne po něm ta fúrie, co asi sežrala moji pohodovou a věčně vysmátou maminu a teď se proměnila v královnu zla.

Počkat? Rufe? Jak ví,že je to Ruf? Tady něco nehraje?

,,Já jen..." Zkouší to blonďatá hlava znovu.

,,Říkám ti, nepleť se do toho. TOBĚ do toho nic není" řve po něm moje hysterická matka.

,,Mami!!Mohla by ses laskavě uklidnit a neřvat tady do noci a na člověka, kterýho vidíš poprvé? Teda aspoň myslím? Nepůjdeme radši dovnitř?" Dodávám už trochu klidněji.
,,Tady kámoš byl tak hodnej,že se mě nabídnul, že mě doprovodí, abych nešla sama." Otočím se s úsměvem na úplně konsternovanýho Rufa. Asi se mu stalo vůbec poprvé,že na něj takhle někdo řve.

,,A mimochodem, ráda bych ti ho představila. To je Rufus Tay..." Začnu na něj ukazovat, jenže...

,,Já vím, kdo to je. Představovat mi ho nemusíš!" Odpovídá máma kysele. Otáčí se na Rufuse...

,,Ahoj Rufe, jak se má Debba? Dlouho jsme se neviděly, nějak mi to teď nevycházelo. A co Tiger? A kolik už je vlastně Lole?" Vyptává se sladkým hlasem máma dál a Ruf na ní třeští ty svoje studny a pusu má úžasem dokořán.

Do prdele jaká Debba, Tiger? Tiger je Rufus, nebo ne? Lola? Co to má kurva všechno znamenat?

,,No, máma se má fajn. Bydlí na venkově, Tiger tady v Londýně a Lole je už 14. Ale jak víte, že...?" Nestihne dokončit větu...

,,Tak snad jsme si už tykali ne? Ale fajn, jestli to chceš oficiálně...já jsem Daisy!" Podává mu ruku, Rufus se k ní rozejde a podává ji tu svou tlapu s olepenejma prstama. Mámě sklouzne pohled na jeho ruce a maličko se ušklíbne.

,,Těší mě Daisy" malinko se ukloní. ,,Máš super dceru, je hezká, příjemná a moc milá holka. Povedla se ti" mrkne rozpustile na mámu Ruf.

,,To JÁ vím, že se mi povedla. To mi neříkáš žádnou novinu. Ale momentálně mě moc milá nepřijde, když slibuje a svoje sliby nedodrží" dodává moje rodička ledovým hlasem.

Cože? Tak to už snad přehání ty vole? Co to má všechno bejt? Nejdřív scéna,že jdu na Queeny, pak že jdu na setkání s nima a nakonec se Rufa vyptává na jeho příbuzný, jako by se nechumelilo? Já nevěřím vlastním uším ani očím.
Tady mě někdo bude muset něco hodně dlouho vysvětlovat a to hned!!!

,,Mami, nechceš mi přece jenom...?"

,,Rufe, je sice pozdě..." Skočí mi do věty máma...,,ale můžu tě pozvat na čaj nebo na něco k jídlu? " Dodává s úsměvem.

,,Rád, děkuju Daisy" zářivě a s úlevou se usměje Rufus.

To snad ne? A co já? Bleskne mi hlavou.

,,Haló!!! Já jsem tady taky! Nezapomněli jste náhodou?!" Houknu naštvaně.

Oba se naráz otočí. Dívají se na mě jak na mimozemšťana.

,,Ale jistě, tak TY snad nečekáš, že tě budu zvát? Nebo chceš kolkovanou žádost na to, abys už KONEČNĚ šla domů" nasraně odpovídá moje matka.

Ty vole, já ji asi ublížim!!! Teď jsem vzteky bez sebe pro změnu já!!!

,,Fajn" štěknu po ní a protáhnu se kolem nich. Rufus po mě hňapne a zarazí mě v pohybu.

,,Vio...miláč...um...Violko počkej..." Blekotá zmateně Ruf.

,,Vio!? Miláč? Odkdy se takhle jmenuje moje dcera, Rufe? Ptá se naoko naštvaně máma. ,,Koukám, že se geny nezapřou" dodá ještě jízlivě.

Ruf se začne červenat a viditelně znejistí. Už už se nadechuje k odpovědi, když v tom se máma zarazí a dívá se mu na krk, kde se houpe úplně stejný přívěsek, co mám na krku já.

,,A koukám, že je i druhý pořád na světě a neskončil v propadlišti dějin" dodá zjihle s viditelnou stopou smutku v hlase. ,,Tak jako jeho...um..." Nedokončí větu, zavrtí hlavou a rozejde se do kuchyně.

Zíráme oba na sebe... evidentně nechápeme ani jeden...Rufus se na mě dívá, v očích otazníky, ale taky cit a vášeň. Jeho dokonalá pusa je mírně pootevřená, nejradši bych se na něj vrhla a...

,,Tak jdete už?" Ozve se z kuchyně.

Vzdychnu a chytnu Rufa za ruku. Projede mnou vlna vzrušení...

,, Pojď, nebo se zase naštve" šeptnu potichu přes rameno a táhnu ho za sebou.

,,Já tě slyšela" prskne máma. ,,Co si dáš Rufe? Čaj? Kafe? Nebo něco k jídlu?" Vyptává se ho.

,,A...asi čaj..." Odpovídá trochu nejistě.

,,A k jídlu? Mám tu zbytek těstovinový ho salátu nebo borůvkový muffiny?" Nabízí mu dál jídlo, jako kdyby nebyly dvě hodiny v noci, ale odpoledne.

Ruf je evidentně na noční hodování zvyklej, protože se usadí za stůl (musí maličko poskládat svoje dlouhý končetiny pod náš jídelní stůl) a spokojeně se natáhne po jednom z borůvkových muffinů. Zakousne se do něj a na tváři se mu usadí výraz blaženýho štěstí.

,,Mňam..."vypadne z něj spontánně. ,,Je boží!"

,,To jsem ráda, že ti chutná... tvýmu táto..." Zarazí se v půli slova a skousne nervózně ret. Očima těká po kuchyni...

,,Mami? Jak víš, že Rogerovi chutnají borůvkový muffiny? Jak to víš, mami? Ty Rogera znáš?" Začnu se překotně vyptávat, ale mamina vůbec nevypadá, že by nám chtěla něco vysvětlovat.

,,Co? Ale ne...jak tě to napadlo...co tě to napadlo? Violo, neplácej nesmysly. To víš, že Roga... totiž tátu tady Rufa neznám...teda znám... kdo by taky neznal slavnýho bubeníka Queenů? Toho zná snad každej ne? No nemám pravdu?" Snaží se to zamluvit a očima prosí Rufa o souhlas.

Jenže má smůlu. Rufus je jako každej normální chlap. Jak má jídlo, nesoustředí se na nic jinýho. A navíc, borůvkový muffiny mojí mámy jsou tak skvělý,že i já mám občas problém se soustředit na dění okolo. Takže se Ruf, místo souhlasnýho přikyvování, plně soustředí na konzumaci tohodle sladkýho zázraku v papírovým košíčku. Polkne a natahuje se po dalším. Chvíli zaváhá, očima bloudí po talíři a hledá ten největší. Pak zvedne zrak, protože ho upoutá, že je najednou nějaký ticho.

,,Já...něco se děje?" Ptá se nechápavě a ruka mu visí nad talířem. ,,Jsou prostě božský, můžu ještě jeden?" Ptá se úplně mimo mísu.

,,Jo jasně, ber si...jako doma" mrkne s úsměvem mamka.

,,Jak jako? Mami!? Jak jako doma??" Vyptávám se zase nechápavě.
Nebejt karamela, začnu pochybovat o svým původu. Ty vole, snad není Rufus můj příbuznej? Poleje mě horko. V puse mi vyschne. Musím se rychle napít.
Rozhlídnu se po stole, před Rufem stojí hrnek s čajem. Natáhnu se po něm a zhluboka se napiju. Do prdele, to je horký...vyprsknu čaj zpátky do hrnku.

,,No Violo! Co to děláš? Naprskala jsi Rufovi do čaje!To se dělá?" Mluví se mnou jak s malou holkou.

,, Udělám ti jiný?" Otočí se na vysmátý ho Rufa.

,,V klidu, bude mi stačit i nějaká voda. Nelam si s tím hlavu, Daisy" odpovídá blonďák a dodává směrem ke mě. ,,Už si ho Vio nech" mrkne a začne se smát.

Jenže mě do smíchu moc není. Pořád přemýšlím, co se to tu vlastně děje. Nic nechápu...ty vole, snad jsem se nelíbala s bratrancem, nebo snad nedej bože s bratrem? Mysli Violo, Ruf je čistoskvoucí blonďák, ty jsi karamela s afrem. Neee...to je blbost.
Navíc jsme stejně starý... takže...uf...nebude to brácha a ani nikdo z příbuzných...ale... proč ho najednou máma zná...a Roge? Nějak moc otázek najednou...
Hlavou se mi promítne i vzpomínka na Roge, jak se na mě díval u nich v šatně, i tam venku před stadionem. Musí mě to vysvětlit...a to hned!!!

,,Maminko, tak už se na mě nezlob" medovým hláskem začnu a upřu na ní svůj pohled kolouška Bambiho. ,, Mrzí mě, žes o mě měla strach...ale... nejdřív jsme musely s Monou počkat,až nás vyzvedne pořadatel, no a pak se povídání s Rufem a ostatními trochu protáhlo." Dodám zkroušeně,ale ve mě bublá vztek, že minimálně jeden člověk v místnosti, mi dost dlouhou dobu věšel bulíky na nos. A že díky tomu, teď vypadám před Rufem jako to největší pako pod sluncem.

,,No tak dobře, holčičko moje. Vše odpuštěno" zahlásí ta,která si hraje na hodnou. ,,Jakej byl vlastně koncert? Jak se ti to líbilo?" Ptá se a zase se trochu usmívá,ale takovým divným zasněným úsměvem.

,,Mami, bylo to prostě úžasný. Od začátku do konce...jedna krásná písnička za druhou." Začnu vyprávění...

,,A Adam? Myslím,že je skvělá náhrada za Freda? Že jo Rufe?" Otočí se máma zcela spontánně na Fufína,kterej právě polyká poslední kousek druhýho muffinu.

Ten zvedne pohled, pak koukne na mě a sousto mu viditelně zaskočí na půli cesty - směr žaludek. Namáhavě polkne a trochu se rozkašle.

,,No Daisy, kdyby mě tady Via před pár hodinama nevyprávěla o tom, žes ji nikdy Queeny nepouštěla, skoro bych měl pocit, že je znáš až moc důvěrně. Protože jenom ti,který mu byli hodně blízko, mu říkali Fred. Pro ostatní to byl vždycky Freddie" odpoví s údivem a zaraženě Rufus.

,,Co furt oba máte?" Houkne zase máma a zvedne se překotně od stolu. ,,Neznám NIKOHO z tý vaší povedený partičky. Já věděla, že..." Vytřeští oči a pusu si zakryje rukou.

,,Cos věděla mami? Co? Tak už mi to do prdele řekneš?" Zařvu už na ni i já tak hlasitě, že sebou Rufus tak trhne, že rukou srazí sklenici vody.

,,Jaj, promiň...moc se omlouvám...jsem nešikovnej..." Začne se omlouvat a rychle se sápe zpoza stolu. Jenže jeho nohy se zaklíní tak nešťastně, že stůl maličko nadzvedne a jak se deska stolu naklání, talíř s muffinama začne klouzat dolů.
Na poslední chvíli ji zachytí máma a vypadne z ní...,,ty seš šikovnej stejně jak ten Rog. Ten měl taky dar furt něco posrat nebo rozbít." Třískne s talířem o stůl a zmizí z kuchyně.

,, Rozumíš tomu?" Otočí se na mě blonďák a rozhodí ruce, div nesrazí skleničku znovu.

,,Ne...ty můj nešiko" usměju se na něj a dojdu až k němu.
Protože sedí, dosáhnu mu v pohodě na vlasy. Trochu je rukama prohrábnu, Ruf mě přitáhne do náruče a stáhne mě na sebe. Sedím na něm obkročmo a cítím, že se tam dole začne cosi probouzet. Trochu se zavrtím,abych ho pozlobila.

,,Vio, nezlob..." Zaskuhrá mi Ruf do trika. ,, Uvědom si,kde jsme" zafuní a mnou projede další vlna vzrušení.

,,Mmmmm...a kde, zlato?" Šeptnu mu do tváře.

Ruf si mě přitáhne ještě blíž, ukazováčkem mě pohladí po čelisti a dá mě malou pusu na špičku nosu.

,,Provokuješ...nezahrávej si se mnou. Už jsem ti jednou sliboval..." Nestihne doříct...

,,No to snad ne?" Ozve se za námi. ,,Takže kamarád jó? Vy Tayloři prostě nenecháte žádnou sukni na pokoji!" Vřískne máma a prosupí kolem nás.

Oba za ní zíráme jak spadlí z višně.

,,Ty Vio... rozumíš tomu? Jako já vím, že byl táta samá ženská,ale o žádný Daisy nikdy nemluvil..." Zamyslí se ten, kterýmu sedím na klíně a nejraději bych tam seděla až do konce světa.

,, Nerozumím,ale něco tady nehraje. Dnes odpoledne ji málem kleplo, když jsem ji oznámila,že jdu na váš koncert, pak mě zapřísahala, abych o ní v žádným případě nemluvila. Pak ona mluvila o Fredovi a nakonec tahle scéna?? Nechápu..." Domluvím roztřeseně.

,,Tak... třeba ti to časem vysvětlí..." Odpoví zamyšleně Fufín a dá mi lehounkou pusu.

,,Tak na to zapomeňte oba dva" houkne po nás máma z obýváku. ,,Nic vysvětlovat nehodlám...a když nad tím tak přemýšlím..." Dojde až k nám. ,, Myslím,že ani není moc vhodný, abyste se vy dva nadále stýkali" dodá mrazivě.

,,Jó? Tak na to zase, moje milá maminko, zapomeň ty!" Vyjeknu a slezu Rufovi z klína. ,,Já se totiž budu stýkat s kým budu chtít!" Zaječím na ní.

,,Fajn, tak si jdi, kam tě srdce táhne" prskne vztekle, dojde ke vchodovým dveřím a otevře je a opře se o ně... ukáže na ně a kývne hlavou směrem ven. Nechápavě zírám a čekám...
,, Řekla jsem...jdi..." hlesne, založí ruce a sklopí pohled.

,,No mami, přece mě nebudeš vyhazovat z vlastního domu?" Hlas se mi zlomí, slzy se mi derou do očí.

,,Vypadni" zavřískne vztekle,ale oči má pořád sklopený dolů.

,, Moc mě to mrzí, mami... promiň" zvlyknu, chytnu Rufa za ruku a prásknu za sebou dveřma.

Až teprve venku se rozbrečím na plno.

,,Pojď Violko, půjdeme ke mě...pro dnešek už toho bylo až dost" promluví  měkkým hlasem
Rufus, chytne mě konejšivě kolem ramen a vede mě nocí pryč...

...pryč od hádky, pryč od mýho přístavu jistoty, pryč od milující mámy... pryč od všeho...

... proč??...

❁❁❁

Omlouváme se,nějak nestíháme...takže teď budu chvíli asi nový kapitoly dávat jen já...ale ono to asi ani nevadí, moc lidí to nečte, navzdory tomu,že mě to neskutečně baví psát 😉no nic... howgh