Seattle Washington 2011

Zazvoní mě budík a mě se vůbec nechce vylejzat. Jet lag mě dostihl, nejdřív jsem byla ospalá a pak jsem nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala v posteli, chvíli jsem si četla, pak jsem malovala Tima. Usnula jsem nad ránem a teď se mi vůbec nechce vstávat. Um... doprčic...se na to dneska vybodnu...ale jak by to vypadalo? Že my angláni jsme poseroutky, tak to v žádným případě.

Vylezu, doploužím se do koupelny. Nooo super Violo, vypadáš,jak kdyby tě vytáhli z lisu. Čistím si zuby a přemýšlím,jak je asi Moně. Odpoledne ji musím zavolat. Potvora... jsme si to mohly užít a místo toho jsem zase na všechno sama. Ještě zhltnout něco malýho ke snídani, kafe si koupím později.
Natáhnu na sebe trhaný černý džíny, černý triko, conversky, bombera, řetízek vytáhnu na triko. Ještě batoh a desky s kresbama a grafikama.
Zhasnu v koupelně, postel nechám rozhrabanou, zamknu za sebou a vyrážím. Mám docela čas, tak jdu pomalu. Přemýšlím,co mě dneska čeká. Uf, snad se neztratím. Míjím recepci, recepční se na mě usměje nacvičeným, univerzálním úsměvem. Kývnu hlavou na pozdrav a pokračuju dál. Ještě pití bych si mohla koupit. Musím najít nějakej automat. Po pár minutách mám štěstí, najdu automat, koupím si tam vodu a kafe v plechovce. Bude přeslazený, ale budu to muset vydržet. Zhluboka se napiju, blé...zašklebím se... jó... přeslazený a studený. Blee, království za Starbucks.  Pokračuju dál. A do prdele, kolik říkal Kurt to číslo učebny? 271 nebo 217? No ty vole, já to zapomněla. No super, takže nakonec fakt asi nepůjdu, protože nenajdu učebnu. Violo, ty seš fakt pako.
Najednou mě někdo pleskne do batohu. Už už se otáčím,že mu jednu fláknu, ale přede mnou stojí vysmátej Kurt.

,, Čus anglánko, jak se u nás vyspala? Vypadáš,jako by ti ulítly včely? Že tys zapomněla číslo třídy?"

,, Hele Kurte, čau. To víš, že zapomněla. Včera toho bylo na mě až dost. Vím jenom, že tam dvojka, jednička a sedmička. Ale kámo, kdybys mě zabil, dohromady to nedám. Mám teda štěstí, žes mě našel." Mrknu na něj a usměju se.

,,Tak ok, následujte mě madam Rory. Zavedu vás do vašich komnat." Uklání se, kašpar. Asi ho něčím praštím, ale jsem fakt ráda, že dorazil.

Jdeme vedle sebe. On sebou táhne taky desky. Dneska má triko s Davem. Vytahaný džíny s dírama má kolenou, martnensky a džísku. Vlasy mu, v neposedných pramíncích, vypadávají z uzlu na vršku hlavy. Přemýšlím, jakou barvu měly, než dostaly ten brčálovej odstín. Je docela pěknej, tenhle Kurt. Jestli pak má holku?

,,Nad čím přemýšlíš Rory?" Usměje se a drkne do mě loktem.

,,Jaký máš vlasy, když zrovna nenosíš trávník na hlavě" odpovím pohotově. Na holku se ho rozhodně ptát nebudu.

,, Hele Ro, jsem čistoskvoucí blonďák. Po mámě. Je původem z Dánska, takže je seversky bílá a já to chytnul po ní. Bráchové jsou podobný na tátu."

Tak proto má modrozelený oči. Hmmm. Světlý oči jsem vždycky všem záviděla. Já mám hnědý, jak taky jinak, že jo?

Dojdeme spolu ke třídě. Kurt se hrne dovnitř a já ho váhavě následuju. Třída je skoro plná. Je to mix všech barev a národností. Všichni jsou velmi osobitý. Jedna asiatka má na sobě overal posetej různobarevnýma knoflíkama, vlasy obarvený do duhy. Další celá v černým,ale vlasy zářivě modrý. Spousta lidí má dredy, různý copánky s cingrlátkama. Jsem ráda,že se svým účesem a karamelovou barvou kůže do týhle směsice zapadnu jedna dvě. To u nás jsem teda za většího exota. Fajn, myslím,že se mi tu bude líbit. Přesto se trochu nejistě rozhlídnu a očima hledám Kurta - svůj záchytný, nebo snad záchranný bod v tomhle chaosu.
Uvidím ho skoro na konci třídy, baví se s nějakou malou holkou, která je otočená tak,že ji úplně nevidím do obličeje. Je celá v bílým a vlasy má pro změnu oranžovo-bílý. Ty vole,to je mazec. Má tu snad někdo, kromě mě, svoji barvu vlasů?

,,Hej...Ro... pojď k nám" huláká na mě Kurt a mává na mě rukou.

Usměju se a snažím se probojovat až k němu a k tomu bílýmu přeludu.
S těma pitomejma deskama to jde mizerně. Musím dávat pozor, abych do někoho nevrazila. Když dorazím až na konec třídy, Kurt se ke mě žene a za ruku vláčí to nebohý stvoření. Ta holka vypadá jak Zvonilka od Disneyho. Teda Zvonilka s oranžovýma vlasama.

,,Ro, tohle je moje kámoška Alma. Almo, tohle je Rory."

Podávám Zvonilce ruku, ta ji váhavě podává přijímá.

,,Moc mě těší, Almo" zdvořile se na ni usmívám.

,, Mě taky, Rory" taky se usměje,ale tak nějak zaraženě.

,, Neboj, já ti Kurta nepřeberu, teď na kluky fakt nemám náladu." Rychle dodám. Tak snad ji to trochu uklidním.

,,Jak si přišla na to, že bysme tady s Timem chodili?" Ptá se ještě víc zaraženě.

,,No však to je jasný, vždyť na tebe kouká, jak na svatej obrázek" mrknu na Zvonilku i na Kurta.
Ten mění barvu, oči navrch hlavy.

,,Aaaale Ro, to se ti jen zdá" drmolí Kurt, ale moc mu nevěřím. Zvonilka se konečně usměje.

,,Jsi fakt hustá Ro, vidíš mě poprvý, tady Tima podruhý a už poznáš, že k sobě patříme. Jen to nechceme moc ventilovat před ostatními. Jsou občas dost otravný a nepřející. Tak sorry,že jsme takhle reagovali." Dodá už s daleko zářivějším úsměvem.
,,Jestli chceš" dodá ještě ,,Sedni si sem k nám, budem rádi, že jo Time?"

,, Díky, to budu ráda i já." Mrknu.

Přichází učitelka. Vyšší, tmavší pleť, černý hladký, neuvěřitelně lesklý vlasy, výrazný šperky, dlouhý šaty s indiánským vzorem. Jo Indiánský předky v sobě nezapře a asi ani nechce.

,, Dobré ráno třído, máme nového žáka...tedy vlastně žačku, Viola Rory Hailey Zazury" rozhlédne se po třídě. ,,A vidím, že už sis našla místo, super, můžeme tedy začít s výukou.
Dnes se budeme věnovat litografii, jejímu využití v digitální formě. Dále pak animaci litografie. Ale ještě než se do tohoto pustíme, poprosím tě Violo, abys mi sem přinesla svoje práce, ať jsem trochu v obraze, co svedeš, dokážeš a jaká je tvoje hlavní složka práce."

Zvednu se, beru desky a šinu si to až dopředu k učitelce. Cestou cítím,jak si mě ostatní prohlíží. Je mi to celkem fuk, na pozornost, ať už pozitivní či negativní jsem fakt už zvyklá. Dojdu až ke stolu a desky otevírám. Učitelka se probírá mojí dosavadní prací. Mám tam několik kreseb, ať už suchým pastelem, barevné varianty nebo i techniky s papírem, koláže a trojrozměrné obrázky. Jsou tam vložený i kopie grafik a reklam, co jsem dělala pro agenturu.
Učitelka se tím probírá, všechno si důkladně prohlíží, občas uznale poklepe na to či ono.

,,No Violo, musím říct,že máš opravdu talent. Ale tvoje máma je také grafik a ilustrátor, nemýlím-li se? Talent si tedy opravdu podědila po ní beze zbytku. Bude radost s tebou spolupracovat." Dodá s úsměvem a posílá mě zpátky na moje místo vedle Kurta a Zvonilky.

Začínáme s výukou. Je to neskutečně zajímavý, všechny techniky si každý z nás může odzkoušet jak manuálně,tak digitálně. Mají si skvělej, do dokonalosti dotaženej PC program. Ani se nenaděju a je konec vyučování.

Fíha, to to uteklo. Protáhnu se, záda mám trochu ztuhlý, oči mě trochu pálí ale bylo to naprosto super.
Otáčím se na ty dvě hrdličky.

,, Nepůjdeme se někam najíst?"

,, Jojo, můžeme ale třeba i sem, do jídelny. Mají tu celkem výběr. No a na kafe pak můžeme třeba do Starbucksu."

,,Ok, jen mě tam budete muset dovést, asi sama ještě netrefím."

,,No neboj, přece tě nenecháme umřít hlady" zasměje se Kurt a Zvonilka ho trochu dloubne. ,, Neprovokuj, Time."

Jdeme do jídelny, je docela plná,ale dost rychle to postupuje. Očima vybírám, na co bych měla chuť. Dám si asi těstoviny s krevetama a zeleninou. Udivuje mě,jak velkej mají salát bar a ovocnej bar. Nabírám si misku ovocnýho salátu. K pití si dávám vodu, musím se pořádně zalejt.
Domlouváme se, že pak půjdeme někam na kafe.
Kurt se ještě chce stavit pro skate, že prej se pak pojede projet. Zvonilka z toho dvakrát nadšená není,ale myslím,že ji to není nic moc platný. Ještě ho zkouší přemluvit,ale Kurt se nedá.
Jdeme teda na kafe. Tentokrát ale do Starbucksu ne. Zvonilka tohle kafe prej moc nemusí. Mě je to celkem fuk, hlavně nějaký kafe. Začíná na mě doléhat únava z jet lagu, z nevyspání a civění do compu. Taková prima trojkombinace. Takže už netrpělivě vyhlížím, kam mě to berou na to kafe.
Ocitáme se před Seattle's best coffee. Objednávám si irish Caffé Latte a k tomu ještě donut s oříškama. Zvonilka cappuccino s perníkovými vločkami a Kurt ledový čaj matcha. Ta barva čaje mu ladí jak s očima, tak s vlasama. Je fakt děsně hustej, tenhle týpek. Škoda, že je zadanej. Asi hodinu jen tak klabosíme, ale já už fakt mám dost.

,,Hele Ro, trefíš, nebo chceš doprovodit?" Ptá se Kurt.

,, Myslím, že trefim, dík moc...za všechno" otáčím se k oběma. Jako kdybych tušila...

,,Nemáš zač anglánko,je s tebou zábava, tak zejtra čus" mrká na mě ten potrhlej zelenovlasej amík. Alma horlivě přikyvuje. ,, Čau" špitne, chytne se ho za ruku a spolu vyrazí opačným směrem.

Loučím se, beru si věci a vyrážím. Cestou jen tak koukám, jdu kolem antikvariátu. Starý knížky mám od malička hrozně moc ráda. Kouknu se tam někdy jindy. Dneska už fakt ne. Doploužím se zpátky do pokoje, hodím rychlou sprchu, písnu rychle mamce,že jsem o.k. a ponořím se do říše snů.

❁❁❁

Ráno vstávám docela svěží a těším se na ty dva. Jsou super.
Hážu na sebe oblečení, rychle něco sním, i to kafe zvládám dneska udělat.  Do růžova (v mým případě spíš do karamelova) vyspaná vyrážím do učebny. Těším se, co budeme dělat dnes.
Přichází učitelka, rozhlídne se po třídě, očima se zastaví u mě. Pak vzhlédne zase na celou třídu.

,,Tim Hook měl nehodu na skate" odmlčí se a mě se skoro zastaví srdce.
,, Takže v tomto semestru už nenastoupí, Alma Journey se odhlásila z toho semestru také. Oba čeká dlouhá cesta k uzdravení. Je mi obou moc líto. Mimochodem, oba dva tě Violo moc pozdravují." Dokončí učitelka sáhodlouhý monolog a mě se derou do očí slzy. Super, takže zase sama.

❁❁❁

Chudák holka, ona to teda nemá zrovna jednoduchý, co? Protloukat se životem téměř v osamění...no tak, snad se to časem změní 😉