Došla, nebo spíš dodupala jsem až do jídelny, kde u stolu už seděla teta Aby i s tím netvorem, kterého jsem viděla před domem a mluvila s ním, nejspíš o mě.
Každopádně oba utichli když jsem přišla a otočili se na mě.
Podle etikety se hrabě postavil.
,,A to je ona, Discorde, moje neteř. Ta nezvedená." představila mě s upřímností, kterou jsem u ní snad nikdy neslyšela ,,Equestrian Twilight Sparkle.".
Přišel ke mě a políbil mi ruku.
Já ji hned potom odtáhla.
,,Ani jsem vás neslyšel přicházet." promluvil rozhodně s lepší náladou, než jsem měla já ,,Létáte snad místo chůze?".
Až teď jsem si uvědomila že jsem bosá a zarděla jsem se.
On se zasmál a teta mě probodla pohledem.
To už přibíhala Fluttershy s modrými podpatky v ruce.
,,Zapomněla jste si boty, madam." oznámila mi a pokynula ať si sednu.
V dnešních šatech je totiž nemožné obout se sama.
Zatímco mi nasazovala boty, podívala se po očku na hraběte, který se pomalu vracel na své místo a oba se zvláštním způsobem usmáli.
Vůbec jsem nechápala co to mělo znamenat.
Zná ho snad?
Už jsem se mohla zase postavit a chtě nechtě jsem si musela jít sednout naproti svému snoubenci, po pravici tety Aby.
Služebná odešla, protože už jí nebylo potřeba, ale mě neušlo že se za ní hrabě díval.
,,Equestrian, to byl tvůj nejhorší příchod." pokárala mě teta.
,,Ale Cinch, je mladá. Má ještě právo dělat chyby." usmál se hrabě Discord a stočil pohled na mě.
Opravdu tetu oslovil Cinch?
A ona ho při mém příchodu také oslovila jménem...
Jsem snad jediná, kdo tohohle člověka nezná?!
Ještě se dozvím že mě teta chce provdat za svého přítele, svého vrstevníka!
,,Co ten zamračený obličej?" zasmál se a to mě vytrhlo z transu ,,Váš pohled by mohl zabíjet.".
,,Já...já...uh..." začala jsem koktat.
Výborně.
Jsem mu pro smích.
Sklopila jsem zrak, čímž se mi naskytl pohled na oběd.
Dobře, možná jsem trochu hlad měla.
Pustila jsem se do pečeného králíka a snažila si představit že jsem tu sama.
Celé to proběhlo úplně tiše.
Udržovala jsem si plnou pusu, aby na mě nemohl nikdo promluvit.
Jakmile jsem dojedla, v podstatě jsem vyletěla ze židle a odešla, než stihla teta něco říct.
Namířila jsem si to rovnou do svého pokoje, kde mě velmi přívětivě přivítal pronikavý štěkot.

Na večeři jsem byla u stolu první.
Zírala jsem na ubrus, s koutky někde úplně dole.
,,Co ten protááááhlý obličej?" zeptala se kuchtička, jménem Pinkie, která sem nosila jídlo.
Tedy, jmenuje se Pinkamena Diane Pie...myslím..., ale nikdo jí tu neřekne jinak, než Pinkie.
Co vím, přišla sem před pár lety jako výpomoc pro paní Cakeovou, když se jí narodila dvojčata.
No a už tu zůstala.
Funguje jako místní noviny.
Ví o všem, co se kde šustne.
Proto ode mě byla dost hloupá tahle odpověď.
,,Ty to nevíš? Přijel mi snoubenec...".
Jistě že to věděla!
Uchechtla se, což mě o tom spolehlivě přesvědčilo.
,,Nevěsta by měla být veselá, madam." zaculila se a prstem mi ťukla do nosu.
Mírně jsem se usmála.
,,Jak mám být veselá, když si mám brát takového...takového dědka?" povzdechla jsem si.
,,Ale vy máte opravdu černé brýle, madam." zakroutila nesouhlasně hlavou ,,Vždyť hraběti je čerstvých čtyřicet. A podle mého vypadá rozhodně mladší. Párkrát jsem ho už viděla a řeknu vám - on nestárne. Rok co rok vypadá pořád stejně. A to víte, lidi si hned vymýšlejí věci. Třeba jsem slyšela že se mu zasekl věk díky tomu že pije krev své dceři. Taková mladinká, myslím že jí je tak patnáct. Protože, jestli jste si všimla, on má ten levý špičák o něco větší než pravý. Ale je to směšné! Opravdu, co si dnes nevymyslí.".
,,Děkuji za uklidnění, Pinkie." řekla jsem sarkasticky, zvedla jsem se a praštila oběma rukama do stolu ,,To mi chceš říct že si mám brát nějakého upíra?!!".
Kuchtička uskočila.
,,Tak to se o mě teď říká?" ozval se od vchodu do jídelny mě už známý smích ,,Equestrian, doufám že těm povídačkám doopravdy nevěříte.".
Musím říct že mě to ani nepřekvapilo.
,,Jestli jim věřím?!" vyprskla jsem a hromadil se ve mě vztek ,,Mě je jedno co se o vás říká! I kdybyste byl třeba sám pán Bůh, já si vás nevezmu!".
Znovu jsem práskla do stolu, obešla jsem ho a oddupala pryč.
,,Omluvte ji. Dnes jí odjeli oba sourozenci. Je rozrušená." zastávala se hned Pinkie a dál se věnovala prostírání stolu.
,,Ale to je v pořádku, chápu to." usmál se.
Ten úsměv měl na tváři opravdu pořád.
,,Ostatně přeci proto tu jsem.".

Opět během jednoho dne, i když tohle je kratší, než moje obvyklé kapitoly.
Přitom mi to připadá strašně dlouhý :'D

Nějak mám nutkání psát spisovně, jak si středověk přiřazuju k Monte Cristovi, kde se mluví úplně jinak xD

Tak to teď opravuju, jestli ste si všimli xD