Posadil se v čekárně a vyvedený z míry jen sledoval tabuli s čísly pacientů. Několikrát už převyšovala to jeho. Koupil si v automatu něco malého a de facto docela poslušně čekal, až přijde řada i na něho. Nechtěl se už vzdát a odejít, a tak ani neměl na výběr.

Hodinu po hodině z něj opadávala veškerá zlost a on se smířil s tím, že možná dostane konzultaci s jiným doktorem – teprve až pan Zich půjde domů. Přemýšlel, jestli by si neměl obstarat další číslo, aby se na něj nezapomnělo úplně, ale zrovna, když už se chystal zvednout, otevřely se zase dveře a on se setkal letmým pohledem přímo s panem doktorem. Připomnělo mu to moment už nějakou dobu starý, kdy se střetli v jeho práci a setkaly se jim oči. Ovšem tentokrát se drobnosti v jejich panenkách prohodily. Starší na něj nyní koukal shora, doslova, a pan Kodat měl v očích jiskřičky nejistoty a jako první poměrně rychle uhnul pohledem.

Václav si jen koupil nějakou maličkost a vrátil se zpět. Holt si dám den volno, myslel si černovlásek a opřel se do plastu. Měl toho poslední dobou dost, protože kvůli světlovlasému mu přibyla praktická vedlejší práce, na kterou měl cvičení už před nějakou dobou. Byl takovým plánem B, kdyby šlo do tuhého – fyzická ochrana důležitých informací, přístupů,... Když byl jako jediný ten první den na místě činu, přidělili mu pana Zicha už nastálo.

„Hej," slyšel utlumeně, jakoby z dálky. Hlas se přiblížil a on si uvědomil, že dřímal. Protřel si oči a pohled mu padl na pana Zicha, jenž nato pustil jeho rameno. „Jestli se chcete nechat ošetřit, tak teď. Za chvíli tady končím."

„Pojďte," gestem ho zval k sobě, zatímco se chopil jeho tašky, aby urychlil přesouvání. Odložil mu ji za dveře a cestou ke stolu poplácal na lůžko. Kodat si odložil berle a vyšplhal na světle modrou podložku.

„Tak ukažte," pomohl mu vyhrnout volné kalhoty ještě výše a pohladil sádru.

„Sestřičko, podívejte, máme tu otisky," přivolal kolegyni a ukázal na nějaký flíček na sádře. Sestra se vyvarovala pacientova pohledu a nesměle se sklonila k úkazu.

„Čí?" zeptala se následně a důvěřivě vzhlédla k doktorovi.

„Našeho kolegy," odvětil pan Zich, „hádejte, který to je." Sestra se na muže usmála, ale zavrtěla hlavou, že neví. Nejstarší přesunul pozornost na raněného a pokynul mu hlavou. „Vy víte, který to je."

Jiří na něj přimhouřil oči, ale nakonec vyslovil jeho jméno. Doktor se toho jména ujal a odvodil z toho pro sestru závěr, že jeho kolega rád pije a kouří v práci a že se má držet dál, protože taky rád pokouší hezké ženy. Dodal, že se doslechl něco o shazovaných systémech. Aby pan Plásek nemohl udělat nemocnici ostudu, nenechají ho moc pracovat. Prý ho ale vyhodit nemohou nebo nechtějí, pravděpodobně kvůli dobrým známostem.

„Aha," vyhrkla po vyprávění sestřička a Zich se obrátil k panu Kodatovi. Nechal ji jít připravit nástroje.

„Tak jo, Vy už máte sádru měsíc," zamumlal si pro sebe lékař, „tak já bych to sundal a udělal rentgen, souhlasíte?" Mladší s nečitelným výrazem přikývl. Sádru mu tedy odstranili.

„Zajímavá jizva," podotkl všímavě doktor, ukazuje na maličké znaménko nad kolenem vyhublé nohy, jakmile se ztvrdlé hmoty zbavil, „mám podobnou."

„Vážně?" zvedl obočí pan Kodat při řečnické otázce.

„Kde jste k ní přišel?" vyzvídal pan Zich na oko.

„Bratr mi ji udělal," zalhal černovlásek ukázkově. Navzájem se zkoušeli.

„Já ji mám od souseda," sdílel své nadání při lži ani nemrknout hnědovlasý, „strhl mě ze stromu, když jsem mu lezl na švestky."

„Vypadá ale čerstvě," podotkl mladší kousavě.

„Ale nepovídejte," uchechtl se ironicky doktor a napodobil černovláska z jejich prvního setkání v nemocnici, „ještě jste se nekoukl." Lékařské kalhoty odhrnul až nad jizvu, která se nyní jevila ještě novější, než ji Kodat pamatoval.

„Ale máte pravdu. Nedávno jsem zjistil, že tam mám nějakej kamínek. Ale už je pryč," usmál se velmi mile vyšší a zase nohavici shrnul dolů. Nechápavý pohled sestřičky oba úspěšně ignorovali. Pacient se s mírně staženým obočím odebral na rentgen. Nekontroloval podle zařízení polohu nepřítele, než se za ním vydal. Naposledy sledoval jen stopy v budově, které ho přiměly přijít sem. Z nějakého důvodu ho to ale netrápilo natolik, aby se tím kdoví jak dlouho zabýval, nebo aby se znovu pouštěl do šarvátek se zdravotníkem. A už vůbec ne v nemocnici. Uložil si tyto myšlenky na později.

Dobrou zprávou bylo, že se na rentgenu nenašlo nic neobvyklého. Jiřímu Kodatovi byla doporučena („skvělá") fyzioterapeutka a s tím se oba rozloučili.

Pan Zich si cestou domů přiznal, že pana Kodata mohl ušetřit spousty problémů, ale zároveň tušil, že i jemu by prospěla celá pravda. Leda by ji znal a přehlížel, ale on na takového grázla nevypadal... Václav se doma svalil do postele a hned v ní zatuhnul na několik hodin. Přesněji do doby, než se jeho bytem rozezvonilo upozornění na návštěvu.

Malátný vstal a šel se podívat blíž. Zvonek mu trhal uši. Odstranil klapku z kukátka a zjistil, že za ním přišel jeho milý mladý kumpán z bývalého zaměstnání. Ve čtvrt na tři ráno.

Trochu probral svůj rozespalostí rozplizlý mozek a otevřel. Počítal i s variantou násilného vtrhnutí dovnitř a připravil se vracet pěsti, nic takového se však neuskutečnilo.

„Dobrý den," pozdravil pan Kodat, jakoby se nic neobvyklého nedělo a sám se pozval dovnitř.

„Dobré ráno," pročísl si vlasy Václav a přivřel za ním dveře, „je ta noha ve špatném stavu?" Černovlásek nezaujatě zavrtěl hlavou a prohlížel si interiér.

„Přišel jsem jen na návštěvu, nezdržím se dlouho," oznámil staršímu a přiblížil se k doktorově fotce z mládí. Prohlédl si ji a pokračoval dále. Dával si načas. „Stále máte, co nám patří, přišel jsem si to radši vzít osobně."