„Třikrát hurá, počítač se zrovna rozjel," uvítal pacienta hnědovlásek a poklepal na roh stolu, aby si přisednul. Natočil monitor se snímky a tiše sedícímu Kodatovi ukázal, kde je to zlomené. Vtip o náhodě, s jakou noha křupla v tom nejrychleji se hojícím místě, se s kladnou odezvou nesetkal. Pak přišla řada na sádru a po ní zápis. Jiří Kodat si zlomil nohu při pádu ze dvou metrů.

„Příště buďte opatrný," rozloučil se doktor nakonec, zvedl se s odpadkem v ruce a cestou od koše letmo ověřil svůj obličej. Naštěstí žádné odřeniny a modřiny nezachytil.

„Co to bylo?" zeptala se sestřička polohlasem a usrkla si bylinného čaje.

„Starý známý," mávl rukou doktor, „jenom se škádlíme." Něco na tom bylo. Proč by jinak ten floutek k panu doktoru Zichovi bloudil znovu už za měsíc?

„Hm? To je vyšší číslo, než mám já!" zašeptal si pro sebe černovlasý nespokojeně a opakovaně se podíval na červený digitální nápis na zdi a černý na malém papírku. Podupával si zdravou nohou a založil si ruce. Rozhlížel se okolo a mračil se. Možná ho viděl přicházet a schválně ho přeskočil...? Jak by ale věděl jeho číslo? Jenže dosud to šlo popořadě...

Postavil se, zapřel se do berlí, a aniž se do nich bořil příliš, rozešel se po velké místnosti. Bylo dopoledne, čekárna na své poměry zela prázdnotou. Uslyšel znamení a obrátil se na tabuli. Zase nic. Parchant jeden. Když obešel čekárnu kolem dokola, nechal berle berlemi a pár minut kolem kulhal po svých. Byl to silný muž, klacky v rukou mu spíše překážely.

Zapřel se do plastového opěradla a dlouze vydechnul, aby ze vzteku něco nerozmlátil. Minutová ručička na hodinách odběhla celé jedno kolo a on se stále nikam neposunul. Všichni, co tu seděli s ním, když přišel, už zmizeli. Přišli noví pacienti, a i přesto se tenhle jeden nedostal na řadu. Najednou ze dvojky vyšla sestřička, již poznal. Loudala se, ale v bludišti chodeb se ztratila rychle. A za pár minut se znovu zjevila. Zastavila se u jakési skříňky a štrachala v ní čisté papíry. Ani si nevšimla, že za ní stojí mladý muž.

„Docela by se mi hodilo, kdyby mě pan Zich konečně přijmul," promluvil chladně, když se žena otočila a zastavila, uvězněná jeho rukou zapřenou o stěnu. Celá sebou trhla, jak se polekala. On na to nebral ohledy. „Nechci tady strávit celý den. Mám i lepší věci na práci."

„Pořadí pacientů si určuju sám," ozval se hlas za černovláskem a donutil ho tím uvolnit ruku a ohlédnout se. Založil si paže a chudinku sestřičku následoval pohledem, když kolem něj proklouzla a zapadla zpět do dvojky.

„Vztáhněte mi na ni ruku a poletíte ven i s tou svou nohou," varoval lékař pana Kodata a přistoupil k němu blíž. Ten si ho změřil pohledem, odfrknul si a vyrazil vpřed. Moc daleko se nedostal, protože ho zarazila ruka na zdi. Být v pozici sestřičky nebylo zrovna moc pohodlné, to musel přiznat.

„Oba víme, že to není akutní případ," poukázal na zlomeninu starší, „je moje dobrá vůle, že se Vám na to podívám. Nemáte tu co pohledávat." Kodat rozpuštěné ruce znovu zkřížil na hrudi a opřel se o zeď vedle paže, co mu překážela v odchodu. Kdykoliv se mu něco nelíbilo, dal to najevo tímto gestem. S panem Zichem měl ruce na prsou takřka kdykoliv, když neběžel nebo nebojoval.

„No vidíte, máme něco společného," ušklíbl se, „oba si navzájem lezeme do práce."

„Vím, že jste tam zase byl," dodal po kratičké odmlce, „co jste tam chtěl?"

„Do toho Vám nic není. Co jsem chtěl, už mám, takže si svoje návštěvy laskavě nechte třeba pro pana doktora Pláska," přešel k věci Václav Zich a směle pokračoval, dívaje se do tmavých očí, „jsem si jistý, že ten se moc hezky postará o Vaši nohu." Věnoval jeden milý úsměv sádře mezi nimi.

„Ve skutečnosti můžete jít hned teď k němu na šestku – na konci chodby doprava, druhý dveře vpravo. Má volno," pohledem ho vyzval k činu, ruka mu sjela ze stěny a následoval jeho odchod. Jiří si odfrknul, vrátil se pro věci a dle instrukcí od doktora se rozešel k šestce. Zaklepal a postaršímu tlustému pánovi sdělil, že ho posílá kolega. Byl vpuštěn dovnitř, jako by se nechumelilo.

Pan Plásek se mu na nohu podíval a konstatoval hrubým hlasem, že s tou sádrou musí ještě vydržet. Nezněl ani vlídně, ani moudře. Zapálil si cigaretu a chrchlal střídavě s tím, jak potahoval. Když chraptivým hlasem zabrblal něco o hledání brýlí, zastavil se na chvíli ve vedlejší, méně zakouřené, ovšem o to více neuklizené místnosti, kde vyčaroval do špinavé ruky zpola prázdnou lahev.

Nestydatě si několikrát loknul, pak se svalil do staršího křesla vedle a nakonec odpadl. Černovlásek té hrůze jen rozpačitě přihlížel, načež se zvedl a odkulhal pryč. To měl za to, že se rozhodl skloubit svoji prohlídku s kontrolou svého nepřítele, který si nemohl pomoct a musel mu stále přidělávat starosti.