Ginny dorazila domů od Harryho v pátek pozdě večer, ne víc než hodinu po Malfoyově rozpačitém odchodu.

"Jsi doma! Páni, myslela jsem, že budeš v práci. Mmm, krásně to tu voní - jako smrk nebo tak něco." Ginny se zamračila, když si zula boty. "Jsi mimo práci, protože jsi naštvaná kvůli Ronovi a té jeho šlamastyce?"

Hermiona si s úlevou povzdechla. Ginny nebylo podezřelé, že by byl v bytě ještě někdo další.

"Ne, jen jsem si musela něco zařídit a myslela jsem, že si zasloužím pro jednou odejít dřív." Hermiona se zadívala z okna, aby se nesetkala s Ginniným pohledem.

"Dobře, to určitě máš!" Ginny náhle ukázala na konferenční stolek. "Aha! Podívej se na to!"

Hermiona zbledla. Na stolku ležely dvě sklenice na víno, její potřísněná červenou rtěnkou, Malfoyova čistá. Na dně obou skleniček stále ještě ležely poslední zbytky rubínové tekutiny. Opravdu zapomněla od úterý umýt nádobí?

"Pořád na mě dorážíš, že jsem vypotřebovala všechny poháry a nikdy jsem neumyla nádobí, Hermiono! Teď si nemůžeš stěžovat - udělala jsi to sama." Ginny se usmála. "Co to vždycky říkáš? Použij jeden hrnek, ne celou skříň. A ty tady necháváš sklenice od vína ze včerejšího večera a z dneška venku!"

Hermiona téměř zakňučela úlevou. Zdálo se, že si toho Ginny nevšimla, a žvatlala dál o svém tréninku famfrpálu. Hermiona zvedla sklenice a začala je drhnout.

                                    ——————

Pondělí přišlo s obvyklou dávkou úzkosti. Co když si to Malfoy rozmyslel? Co když se choval tak podivně, protože se rozhodl celou tu divnou záležitost ukončit? Co když to překročilo mez do příliš intimní oblasti?

Hermiona zjistila, že se nedokáže soustředit na práci, navzdory hromadě poznámek a složek, které musela do konce dne dokončit. Její mysl se pevně zmítala v myšlenkách na Malfoye a nenechávala žádný prostor pro rozum nebo praktičnost.

Seděla za stolem, zírala z okna na deštivou ulici, foukala příliš horké cappuccino a přemýšlela, jestli se ještě někdy bude opravdu zajímat o politiku. Její myšlenky zabloudily ke štíhlým, studeným prstům, které jí klouzaly po břiše, dolů mezi nohy...

Tiché zaklepání na dveře Hermionu málem vystřelilo ze židle. Tváře jí zahořely.

"Ach... ehm... kdo je to?"

"To jsem já." Nastala pauza. "Malfoy. Přišel jsem si promluvit o tom nařízení."

"Pojďte dál."

Vešel dovnitř a pod jednou paží nesl svazek papírů. Očima přejížděl po místnosti a vše si prohlížel; červený košatý koberec na zemi, který zakrýval ošklivou béžovou dlažbu; plakát Van Goghových "Červených máků a sedmikrásek" připíchnutý na zdi; fotografii na stole, na níž byli její matka a otec.

Uvědomila si, že je to poprvé, co je v její kanceláři.

"Takovou máme," řekl Malfoy nečinně a zíral na její plakát.

"Kdo má jakou, Malfoyi?" zeptala se podrážděně a cítila se vůči němu nespravedlivě naštvaná, že ji tak rozptyluje od práce.

"Jeden z těch obrazů. Od Van Gogha. Strýc Rodolphus si jeden přivezl z Francie, když tam byl v šedesátých letech. Až na to, že na tom, co máme my, jsou jen máky." Usadil se na židli naproti ní. "Máš takové věci ráda? Umění?"

"No... ano... Asi ano. Snažím se navštěvovat muzea umění, když mám čas."

Nebyla si jistá, jak na rozhovor s Malfoyem reagovat. Stále zíral na laciný, lesklý tisk na zdi a Hermionu náhle zarazilo, jak rozdílný je ve skutečnosti jejich původ. Vnitřně se rozmýšlela, jestli má ty tři libry za ten výtisk utratit; on vlastnil Van Gogha a nic si z toho nedělal.

"Ostatně, Malfoyi, kdo nemá rád umění?" zeptala se kysele.

"Já ne." Konečně se na ni podíval. "Tedy ne že by se mi nelíbilo, jen na něj nemám oko. Asi to vypadá hezky, ale obrazy, sochy, takové věci... ta krása se mnou nikdy moc nerezonuje."

"Možná jen nemáš oko pro estetiku, Malfoyi," odpověděla.

"Ne, to rozhodně ne." Zdálo se, že si chvíli pozorně prohlíží její tvář. "Prostě... realita, ne umění."

Upadli do trapné chvíle ticha.

"Vypadáš podrážděně," řekl nakonec.

"Ještě jsem si nedala kafe." Široce zívla.

"Kávu? Jak ne-britské." Zvedl jedno obočí. "Kávu jsem ochutnal jen jednou v životě, v Bradavicích. Chutnala jako hnusná voda na nádobí. Od té doby jsem zůstal u anglické snídaně."

"Není divu, že jsi ji nesnášel. Domácí skřítci neuměli udělat pořádnou kávu, aby si zachránili život. Jestli něco umí mudlové lépe, tak je to udělat slušné cappuccino. Čarodějky a čarodějové jen pekelně rozvaří mletou kávu a nakonec je z toho taková dehtovitá, odporná břečka." Posunula šálek po stole. "Zkus to."

Skepticky se podíval na papírový kelímek.

"Bojíš se ochutnat mudlovský nápoj?" posmívala se mu.

"Ne, Grangerová, já se bojím tvých bacilů."

"Ale prosím tě. Sdíleli jsme spolu tělesné tekutiny, Malfoyi," odsekla.

"Přesně tak. Vím, kde ta pusa byla."

Vítězoslavně se usmál nad jejím horkým ruměncem. O chvíli později zvedl pohár ke rtům a zhluboka se napil.

"Čaj je lepší," zamumlal. "Možná máš tak podrážděnou náladu, protože sis už víc než dva dny pořádně nevrzla."

Hermiona pozvedla jedno obočí. "To si myslíš docela dost." Po chvíli jízlivě dodala. "To ode mě očekáváš?"

Draco pochopil, co tím myslela, a okamžitě svých slov zalitoval. Očekával od ní monogamii. Její skrytá narážka, že si může vyrazit s jinými muži, že by mohla strávit víkend souložením s nějakým jiným čarodějem v jeho nepřítomnosti, v něm vyvolala záchvěv hněvu.

Nechápal však proč. Neměl na ni žádné nároky, neměl právo cítit se naštvaný, když byli v podstatě nepřátelé, kteří spolu šukali jen , aby upustili páru. A přesto, přesto - nemohl se zbavit pocitu znechuceného hněvu při představě, že ji ohne a vezme si ji nějaký neznámý muž. Nemohl se zbavit toho hlásku v koutku mysli - kdo? Potter? Jeden z Weasleyových? Nějaký jiný bystrozor nebo úředník?

Nehodlal však riskovat, že by to vyjádřil slovy. To by znamenalo rychlý, mrazivý konec toho všeho - nebo ještě hůř, že by se to okamžitě zvrhlo v něco děsivě blízkého příteli a přítelkyni. A tak, i když věděl, že je to zbabělé, změnil téma.

"Celý víkend jsem odpočítával minuty do návratu do Londýna."

Vypadala překvapeně a on se zasmál.

"No tak, Grangerová. Co myslíš, že bych v sobotu večer dělal raději? Píchat holku, dokud budu moct, nebo jíst večeři o dvanácti chodech s matčinými starými známými z Wiltshiru?" Zakoulel očima. "Nemůžu se dočkat, až tě ošukám. Vstaň. Ohni se přes stůl."

Střelila po něm vyčítavým pohledem, ale on se tvářil naprosto vážně. Po chvíli vstala, přešla místnost a naklonila se přes opěradlo masivního dubového stolu. Obě ruce si položila naplocho, aby se podepřela. Ta póza vypadala eroticky; oplzle. Zadek jí trčel ven, prsa jí téměř vypadávala z halenky s véčkovým výstřihem. Vstal a přešel za ni. Ačkoli ho neviděla, cítila, jak na ni upírá oči a hodnotí ji. Ucítila ruku, která se jí otřela o tužkovou sukni, a pak závan studeného vzduchu, když jedním prstem vyhrnul lem .

"Pěkné punčochy. Ty sis vzala kvůli mně?" Odmlčel se. "Líbí se mi."

Nastala mučivě dlouhá chvíle ticha, kdy ho neviděla ani neslyšela. Pak uslyšela zip a napjala se, plná napjatého očekávání. V odpověď ucítila jeho ruku na páteři, jemně ji hladil, jako by uklidňoval plaché zvíře. Jeho ruka sklouzla nahoru a zauzlovala jí dlouhý cop; druhou pevně sevřela její bok na místě a připravila ji na jeho vpád.

"Právě teď mám ten nejúžasnější výhled, Grangerová. Víš, co vidím?" Jeho hlas byl tichý a hrdelní. "Vidím příští ministryni kouzel, miláčka ministerstva, miláčka Británie, jak se sklání nad stolem a prakticky prosí o Malfoyova ptáka. Já tě ošukám a přitom se dívám z okna, protože hned naproti je Pottrova kancelář."

"Snažíš se mě urazit, Malfoyi?" zeptala se, ačkoli jí jeho ruka ve vlasech zabránila otočit se, aby se na něj podívala.

"Naopak." Jeho dech byl teď kratší, vzrušenější. "Chtěl jsem, abys věděla, jak mocnou jsi mě udělala. Z mého pohledu je to velmi... vzrušující."

Odpověděla jen zakňučením, když k ní přitiskl svou délku a připravoval se na vstup. Současně ji zatahal za vlasy a za boky a přitáhl si ji zpět a plně na sebe. Vydechla, když ji naplnil.

Pak se začal pohybovat. Pohupoval s ní sem a tam a pod prsy se jí převalovala pera a papíry. Připadala si, jako by její tělo bylo lodí v bouři; pohyboval s ní, hrál si s ní, jak se mu zachtělo. To krásné, téměř bolestivé napětí začalo narůstat.

"Vážně?" slyšela, jak nad ní dýchá jeho přerývaný hlas.

S každým přírazem s ní dál pohyboval sem a tam, stálým úderem do jejího stolu.

"Cože?" Stěží chápala jeho otázku.

"Grangerová, měla jsi někoho jiného? Přes víkend?" zasténal. "Řekni mi to."

"Vážně? Ne..." podařilo se jí mezi mělkými nádechy.

S tím zrychlil. Jednou rukou sklouzl dolů, mezi její nohy, a začal si tam hrát s jemným klitorisem. Jeho jemné konečky prstů masírovaly její klitoris, což bylo v ostrém kontrastu s neúprosně rychlým tempem a hlubokou silou jeho penisu. Slyšela, jak nad ní vrčí.

Trvalo jen několik vteřin, než se pod ním roztříštila, zkroutila a rozplácla, až ze stolu na podlahu odlétla sprška dokumentů. Její pronikavý výkřik se rozléhal po celé kanceláři. A o chvíli později cítila, jak se jeho svaly napínají a chvějí proti jejím; cítila, jak se celé jeho tělo zalévá žárem; a cítila, jak se jeho prsty drtí kolem jejího stehna a zátylku, jak nad sebou ztrácí kontrolu. Naposledy hluboce přirážel, vykřikl, že je hotov, a vystřelil do ní.

Nevytáhl se hned. V posledních dvou případech to udělal, ale teď ne. Ležela úplně klidně, jak v ní měknul. Jeho ruka jí táhla po páteři, po zadku, což by - kdyby se jejich okolnosti změnily - nazvala pohlazením. Slyšela, jak zalapal po dechu, když jeho penis konečně vyklouzl ven, příliš měkký na to, aby zůstal zakuklený v jejím těle.

Najednou se cítila úplně prázdná.

Dlouhou chvíli zůstali nehybně a mlčky, ona na stole, on stále bezvládně přitisknutý k ní, jeho ruce líně přejížděly po její odhalené kůži.

Nakonec ustoupil. Tentokrát neřekl nic, ale sáhl dolů a posunul jí kalhotky zpátky nahoru a pečlivě je usadil na místo, než si začal vyhrnovat vlastní kalhoty.

"Nemáš po práci čas?" zeptal se tiše.

Povzdechla si, vstala a pohlédla na papíry rozházené po kanceláři. "Ještě nevím. Doufám, že ano."

Otočil hůlku a zamumlal zaklínadlo, které tak docela nezachytila. Rozsypané papíry se vznesly ze země a úhledně se přeskládaly na její stůl.

"Díky," řekla a zpocenými dlaněmi si uhladila záhyby na sukni.

Oplatil jí úsměv a sledoval, jak si přerovnává nevycentrovanou podprsenku.

"Poslední, co potřebuju, jsou křivě vypadající prsa," zamumlala a cítila se nesvá.

Zasmál se a přešel ke dveřím.

"Zastavím se později. Nerad bych promarnil příležitost." Vrhl na ni chabý úsměv. "Tvrdě pracuj. Postarám se, abys byla náležitě odměněna."