Blaise čekal na recepci hotelu Shangri-La Paris, kde Hermioně zařídil ten nejlepší pokoj, který zde byl, a samozřejmě zahrnoval i výhled na Eiffelovu věž. Do Paříže dorazili včera kolem oběda. Blaise Hermioně oznámil, že pro ni má zamluvený pokoj, neboť si myslel, že by jí asi nebylo příjemné bydlet u něj doma. Takže po příjezdu vyrazili na hotel, kde se ubytovala, a pak je čekala prohlídka Zabini Manoru, která jim zabrala celé odpoledne.

„Dobré ráno, jak jsi se vyspala?" přivítal ji s úsměvem, když se k němu připojila na recepci.

„Moc dobře, jsem až překvapená, že jsem se v noci nebudila v mukách nad představami kolik jsi za ten pokoj zaplatil. Je mi jasné, že i kdybych ti do konce života nechávala kávu u mě v kavárně zadarmo, tak ani tak bych ti to nesplatila," povzdechla si lehce utrápeně. Připadala si tu jako v pohádce a cítila se jako podvodnice. Nechápala, že s tím nakonec souhlasila, ale zato věděla, že svého rozhodnutí bude dříve, či později litovat.

„Jsem rád, že jsi z toho neměla noční můry. Abych tě uklidnil, nic jsem nezaplatil. Hotel patří matce. Pozůstalost po muži číslo čtyři," snažil se ji uklidnit, protože měla svým způsobem pravdu. Ubytování zde nebylo nic levného, a i když by si to Blaise mohl bez problémů dovolit i zaplatit, nestěžoval si, že mohl hotelové služby využívat zadarmo.

„Existuje vůbec nějaké město, kde tvá rodina nemá majetky?" zeptala malinko překvapeně. Jistě, Blaisova matka odsud pocházela, ale myslela si, že tu mají jen Manor, takže jí tahle novinka zaskočila. I když se po jeho sdělení cítila nepatrně lépe.

„Něco by se určitě našlo," zasmál se Blaise. „A teď pojďme, máme toho hodně v plánu," pobídl ji. Souhlasila totiž, že pojede jen na víkend, aby mu nebrala jeho čas, který má určený pro plánování své firmy. Blaise se s ní nehádal, protože si teprve nedávno uvědomil, proč na tom tolik trvala. Nebylo to jen kvůli tomu, aby si splnil svůj sen. Došlo mu, že to bylo i kvůli tomu, aby od něj měla určitý odstup. Jako kdyby očekávala, že od ní jednoho dne odejde a už se nevrátí. Donutilo ho to znovu přemýšlet o tom, co se před lety stalo. Jedna jeho část věděla, že na tom nezáleží. Jenže ta druhá chtěla znát pravdu víc, než kdy jindy.

„A co by to mělo být?" vyzvídala, když vyšli z hotelu.

„Prvně snídaně na Champs-Élysées, načež se procházkou vydáme do Louvre, kde jsem nám zvládl obstarat jedny z posledních vstupenek. A až budeme kulturně vyštavěni, dáme si oběd, po kterém se zajdeme podívat na Notre Dame a Panthéon. Pak to vezmeme přes Invalidovnu zpět na hotel, kde se budeš moci trochu osvěžit, než se vydáme k bazilice Sacré-Cœur na západ slunce a pak si dáme večeři na lodi při noční projížďce po Seině," seznámil ji s jejich dnešním programem.

Hermiona se nestačila divit. Všechno to znělo skvěle, ačkoliv musela uznat, že ty poslední dvě aktivity se jí zdály poněkud romantické, což bylo to, čeho se tolik obávala. Koneckonců, se o Paříži neříkalo, že je město zamilovaných pro nic za nic. Pravda byla taková, že tu bylo příliš jednoduché na všechno zapomenout a soustředit se jen na Blaise. Jenže o to horší pak byla srážka s realitou.

Pevně jej chytla za paži, aby se udržela na nohou. Při pomyšlení, že se nakonec přece jen neubránila citům k bývalému zmijozelovi, a že to on nikdy nebude cítit stejně, a že ji pravděpodobně opustí, až zjistí, jaká byla podvodnice, se jí udělalo velmi mdlo.

Blaise na ni pohlédl, když ucítil, jak sevřela jeho paži. „Co se stalo?" vyhrkl, když si všiml, jak byla najednou bledá. Opatrně ji chytil kolem pasu, aby jí pomohl stát, neboť se zdálo, že by mohla každou chvíli omdlít. „Zvládneš dojít zpět do hotelu?"

Hnědovláska hned zakroutila hlavou. „To nebude nutné. Potřebuji si jen sednout, nějak se mi náhle zatočila hlava, nejspíš to bude z toho tepla," vysvětlila. Paříž byla o hodně teplejší než Anglie, a Hermiona na takovéto teploty nebyla úplně zvyklá.

„Tamhle už je ta kavárna, kam máme zamířeno," oznámil jí a ukázal na místo, které bylo nedalko od nich.

Hermiona přikývla a nechala ho, aby ji podepíral. Jeho bezprostřední blízkost jí poměrně pomohla, a hned se cítila o něco lépe. Bohužel nevítané myšlenky zůstaly, a tak jí bylo jasné, že už si dnešní den nedokáže užít naplno.

Když došli ke kavárně Pierre Hermé, Blaise posadil Hermionu k jednomu z venkovních stolků, který byl ve stínu a vešel do kavárny jim objednat. Hermiona si mezitím dopřála pár hlubokých nádechů a sundala si tenký světřík, který si vzala k šatům, protože si myslela, že po ránu ještě takové teplo nebude.

Blaise byl za chvíli zpátky a podal jí sklenici vody, kterou si vyžádal, aby se mohla Hermiona něčeho napít, než jim donesou jejich objednávku.

„Děkuji," řekla s menším úsměvem, který se donutila nasadit.

„Nemáš vůbec -" začal, ale než stihl větu dokončit, něco upoutalo jeho pozornost. „Co je to?"

Hnědovláska sledovala, kam mířil jeho pohled, a když zjistila, co ho tolik zaujalo, uvědomila si, že to bylo nejspíše poprvé, co ji viděl bez dlouhého rukávu. „Tetování," odpověděla jednoduše.

„To vidím. Jen bych tě nikdy netipoval na člověka s tetováním," ušklíbl se, zatímco se malinko naklonil přes stůl, aby si tetování mohl lépe prohlédnout. Bylo to několik knih vyskládaných na sobě a kolem nich se nacházelo pár květin. Na vrchu věže byl pak šálek kávy. Musel se nad tím usmát. „Musím říct, že to k tobě velmi sedí."

I ona se zahleděla na své tetování. Líbilo se jí, ale když by byla zcela upřímná, nikdy by si to nenechala udělat, kdyby se pod ingoustem neschovávala další bolestná vzpomínka na její minulost.

„To bys mě tipoval správně," povzdechla si s pohledem upřeným na stůl. „Mám tam ne zrovna lichotivou jizvu z války. Nebylo to nic pěkného, ale nevadilo mi to. Jenže když jsem se s kouzelnickým světem rozloučila, byla to moje každodenní upomínka, a tak jsem se rozhodla ji schovat. Co oči nevidí, to srdce nebolí, že?" řekla, i když sama moc dobře věděla, že to tak nefunguje.

Blaise byl zaskočen jejím malým svěřením. „Myslím, že jsi zvolila dobře," hlesl, neb nevěděl, co jiného by měl říct.

„Nemyslíš si, že jsem zbabělec?" vyhrkla dřív, než si vůbec stihla uvědomit na co se ho to ptá.

„Proč bych si to měl myslet?" nechápal Blaise.

Hnědovláska pokrčila rameny. „Důvodů je víc. Hlavní je ale ten, že jsem po válce utekla od svého starého života," špitla. Nebyl to její prvotní plán. Byla odhodlaná zjistit, co se stalo a i dál být součastí kouzelnického světa, jenže pak se pohádala s Ronem a jeho slova její plán ve vteřině roztříštila.

„Víš, že bych si o tobě něco takového nemyslel. Máš právo se rozhodnout žít poklidný život bez zachraňovaní celého světa. Pravda, možná jsi nemusela utéct i od svých přátel, ale to se dá vždycky napravit," ujistil ji s povzbudivým úsměvem.

„Tak to není. Moji přátelé se shodli na tom, že bude lepší, když zmizím," řekla částečnou pravdu, a než Blaise stihl něco namítnout, byli vyrušeni obsluhou.

Blaisovi toto vyrušení nevadilo, neboť alespoň neřekl něco, čeho by mohl litovat. Nejspíš ale bylo načase, aby si promluvil s Harrym. Začínal mít pocit, že mezi bývalými nebelvíry nastal nějaký komunikační šum, když si Hermiona myslí, že její přátelé nejsou ovlivněni jejím odchodem, zatímco ji Harry nepřestává i po těch letech hledat.

„Jsem trochu překvapena, že jsi do svého plánu nezahrnul i Eiffelovku," změnila téma hnědovláska, když se napila studené kávy. Hlava už se jí netočila, takže to vypadalo jen na nějakou chvilkovou slabost.

„Protože si moc dobře pamatuji, že máš strach z výšek," informoval ji, čímž jí připomněl jeden z jejich rozhovorů na který úplně zapomněla.

Blaise povídal něco o svém novém koštěti, ale Hermiona ho nevnímala. Byla naučená od Harryho s Ronem, že jakmile začali mluvit o čemkoliv, co se týkalo famfrpálu, tak přestala poslouchat. Její dva nejlepší kamarádi už byli zvyklí, ale Blaiseovi se evidentně nelíbilo, že nemá její pozornost.

„Omlouvám se, síla zvyku," řekla, když ji konfrontoval.

„Proč vlastně nemáš ráda famfrpál?" zeptal se zvědavě. Věděl, že ne každý byl fanoušek jejich oblíbeného sportu, ale u Grangerové mu to přišlo zvláštní když minimálně tři její kamarádi tento sport hráli.

„Nevadí mi, jen do toho nejsem zapálená jako ostatní," odpověděla ledabyle. „Když pominu fakt, že je to poněkud nebezpečný sport, je mi to tak nějak jedno, dokud to nejsem já, kdo by musel sedět na koštěti."

„Copak, že by snad Hermioně Grangerové něco nešlo?" ušklíbl se.

„Všichni zkrátka nemůžou být dokonalí jako ty," odsekla. Nenesla toto své selhání velmi dobře. Byla přesvědčená, že by v létání excelovala, kdyby neměla ten pitomý strach z výšek.

„Možná jsi měla jen špatného učitele," uchechtl se a vstal. „Pojď, naučím tě to!"

Hermioně se na něj poplašně podívala a ani se nehla. „To nebude nutné."

„No tak, přece se by ses nebála," dobíral si ji, aniž by věděl, že není daleko od pravdy.

Frustrovaně vydechla, bouchla dlaněmi do stolu a postavila se. „Jo, mám panický strach z výšek, klidně se směj," vyštěkla a vydala se na odchod.

Blaise šokovaně zamrkal na místo, kde ještě před chvíli stála, než se rychle rozešel směrem, kterým odešla.

„Tak počkej přece," zavolal na ni, a když ji měl na dosah, chytnul ji za zápěstí, čímž ji donutil se zastavit a otočit se k němu čelem. „Proč bych se měl smát?"

Jen pokrčila rameny a pohledem propalovala zem. Všichni se vždycky smáli, když jim to řekla.

„Každý se přece něčeho bojí, není to něco za co by se musel člověk stydět," řekl poněkud jemněji, než u něj bylo zvykem.

Hermiona na něj překvapeně pohlédla. Tuhle reakci od něj rozhodně nečekala.

„Co teď nechápu je to, jak je možné, že chodíš na každý zápas, který tvoje kolej hraje. Vždyť i ty tribuny jsou poměrně vysoko," dodal, když nic neříkala.

„Očekává se to ode mě," hlesla poraženě. Blaise byl první, kdo na to pomyslel a její srdce po jeho slovech udělalo podivný kotrmelec.

„Možná by tvoji kamarádi měli myslet i na někoho jiného než jen na sebe," odsekl svým typickým hlasem, a odešel dřív, než by si stihla uvědomit jak pokrytecky to zrovna od něj znělo.

•••
Hermionino tetování ✨. Jaké z toho máte zatím pocity?