Jakmile vyzvedl to co měl, s návratem do Londýna už tolik nespěchal, protože po cestě do malé chaloupky, kterou jeho matka využívala k úschově nejrůznějších předmětů, zahlédl útulně vypadající kavárnu, která tu určitě nebyla v době, kdy tu byl naposledy. A jakožto velký milovník kávy, což byla pravděpodobně jeho italská stránka, nemohl odolat, aby si nezašel jednu kávu dát.

Musel uznat, že kavárna byla vevnitř opravdu útulná, ale ani trochu to nebyl jeho styl. Ovšem jeho první myšlenka po příchodu směřovala ke ztracené nebelvírce, které by se tu určitě moc líbilo. Tím si byl jist. Ve vlaku měl dost času o tom přemýšlet, ale bohužel nemohl přijít s žádným řešením. Nezabránil ani myšlenkám o tom, že se jí něco stalo. Co když se k ní dostal někdo z Voldemortových příznivců? Co by pro ně bylo lepšího, než se pomstít samotné Hermioně Grangerové? Čarodějce, která nejen, že byla mudlovského původu, ale také nejlepší přítelkyní Harryho Pottera? Odpověď byla jednoduchá. Nic lepšího nebylo.

S povzdechem dopil poslední lok kávy, načež se přemístil k pultu, za kterým stála dívka s plavými vlasy, pravděpodobně tak v jeho věku. Blaise odhadoval, že tu studovala na univerzitě, neboť stejně jako v kouzelnickém světě bylo toto místo proslulé svou bezčarovou zónu, v mudlovském světě bylo proslulé svou univerzitou.

„Jak dlouho už tu jste?" zeptal se dívky a snažil se nevypadat příliš nepřístupně, aby se nezalekla.

Blondýnka na něj zvědavě pohlédla. „Já osobně od září, takže skoro půl roku, ale kavárna je otevřená něco málo přes rok."

Blaise přikývl. Věděl, že už tu dlouho nebyl, ale že to bylo až takhle dlouho, to netušil. Při tom věčném cestování občas ztratil pojem o čase.

„Chtěl jsem vám jen říct, že máte skvělou kávu," sdělil jí, přičemž se pokusil o něco, co mělo připomínat úsměv. Nerad jednal s mudly, protože i když se o jejich světě snažil naučit, co nejvíce mohl, pořád tu byla šance, že něco splete. A on se nerad mýlil. Jenže taky uměl ocenit dobrou kávu. Tak trochu si myslel, že kdyby se narodil jako mudla, pravděpodobně by jeho práce obnášela něco s tímto lahodným nápojem.

„To jsme rádi, ale nejspíš byste to měl říct paní majitelce. Zrna si vybírá sama a je v tom velmi pečlivá," řekla mu s menším úšklebkem.

„A paní majitelka tu je?"

„Jistě, vydržte," přikývla a otevřela dveře, které měla přímo za zády. „Mio, máš tu někoho, kdo je zřejmě tak posedlý kávou jako ty," řekla do místnosti a věnovala mu šibalský úsměv.

Blaise usoudil, že by patřila do zmijozelu. Dělal to často, když byl v mudlovském světě. Pozoroval lidi, a snažil se přijít na to do jaké koleje by patřili, kdyby chodili do Bradavic. Dost mu to zpříjemňovalo čas strávený mimo jeho komfortní zónu.

„Hned jsem tam," ozvalo se z místnosti, a i když ten hlas Blaise z místa, kde stál, slyšel velmi tlumeně, nemohl se splést v tom, komu patřil.

Ještě dřív, než vyšla ven, se svět kolem něj zastavil. Blaise nemíval v životě až takovéto štěstí. Nebylo možné, aby ji potkal ještě ten stejný den, co mu Theodore řekl, že už ji dva roky nemohou najít. Na druhou stranu by to dávalo smysl, protože pokud je celou tu dobu zde v Cambridgi, vysvětlovalo to fakt, proč nepoužívá kouzla.

Když vyšla z místnosti, Blaise okamžitě věděl, že něco bylo jinak, jenže nemohl přesně říct, co to bylo. Měl zvláštní pocit déja-vu. Něco uvnitř něj mu říkalo, že by měl vědět, co se dějě, ale on neměl nejmenší tušení, co by to mohlo být. Nezmohl se ani na jedno jediné slovo, jak moc v šoku byl.

Hermiona ovšem nevypadala ani trochu překvapeně, že ho vidí. Vlastně by skoro řekl, že se tvářila jako kdyby ho vůbec nepoznávala. Nerad to přiznával, ale zabolelo jej to. A tak na sebe jen hleděli, aniž by jeden z nich něco řekl. Blaisovi to připadalo jako celá věčnost, ale mohlo to být nanejvýš pár sekund.

Náhle z kávovaru vyprskla zničehonic pára, což přerušilo jejich oční kontakt. Hermiona rychle pohlédla napravo, aby zjistila, co se dělo, ale když zjistila, že to má její kolegyně pod kontrolou, podívala se zpět na Blaisee.

„Jsem ráda, že vám káva tolik chutnala, na výběru si dávám záležet," řekla mu s úsměvem, který Blaise nepoznával.

„Hermiono?" vydechl jen, protože na nic jiného se momentálně nezmohl.

Hnědovláska na něj nyní hleděla s otázkou v očích. „Asi jste si mě s někým spletl. Budu se teď muset vrátit k práci, ale určitě se zase někdy zastavte," sdělila mu a než mohl říct něco dalšího, zmizela zpátky do místnosti odkud přišla.

Chvíli tam ještě stál a zíral na místo, kde před chvílí stála a horlivě přemýšlel o tom, co se právě stalo. Z místa se hnul až poté, co mu blondýnka oznámila, že blokuje pult dalším zákazníkům, a tak mu nezbývalo nic jiného, než s obrovským zmatením odejít.

A zatímco on se vydal na cestu zpět do Londýna, Hermiona se po dveřích, které dělily kavárnu s malou kuchyňkou, svezla na zem. Stejně jako on, ani ona nemohla uvěřit tomu, co se v její kavárně před pár sekundami odehrálo. To, že si vybrala Cambridge mělo několik důvodů, ale hlavní byl ten, že se tomuhle místu kouzelníci vyhýbali jako čert kříži. Neměla tu potkat žádného kouzelníka, a už rozhodně ne Blaisee!

Od doby, co si otevřela kavárnu, se jí docela dařilo. Pomalu začala přijímat její novou skutečnost a na své bývalé kamarády myslela jen minimálně. Také začala pracovat na tom, aby většinu svých pocitů uschovala před okolním světem, a díky bohu za to. Jedině díky tomu byla schopná udržet si neutrální výraz, i když ve skutečnosti se uvnitř jejího nitra odehrávala bouře emocí, jakmile uviděla bývalého zmijozela. Věděla, že ho neoklamala. Jen doufala, že si tím získala víc času na promyšlení toho, co by teď měla udělat, protože nepochybovala o tom, že se sem Blaise vrátí.

Oproti ostatním s ním netrávila ze těch pár let v Bradavicích tolik času, ale jejich odloučení pro ni bylo stejně těžké. Chyběl jí tak strašně moc, až to někdy ani nechápala. A protože ji jejich nečekané shledání dost rozhodilo, nemohla zabránit vzpomínkám na jejich první pořádnou konverazci.

Hermiona se považovala za chytrou, a zřejmě i byla, když ji Křiklan pozval do svého klubu, ale po dnešním večeru začala zpochybňovat učitelův úsudek, protože nemohla u Merlina přijít na to, proč Křiklan pozval i Cormaca.

„Doprovodím tě do věže," oznámil jí s tím jeho úlisným úsměvem a Hermiona měla na malý moment pocit, že vyzvrací celou večeři.

„Já se vlastně chystala ještě do knihovny," zalhala. Nebylo to tak, že by si s ním neporadila. Vždycky ho mohla praštit tak jako Malfoye ve třetím ročníku, nebo ho proklít, ale nerada by u toho byla chycena, takže se nechtěla uchylovat k takto razantním řešením. Ovšem pokud s ním měla trávit jen o minutu déle času, hrozilo, že se neovládne.

„Tak tě doprovodím tam," trval na svém.

„To nebude nutné, vždyť je to úplně na druhé straně od naší společenské místnosti," snažila se ho přemluvit.

„Trvám na tom," řekl, přičemž ji chytil za ruku.

V ten moment si podepsal rozsudek, nemohla se jen rozhodnout, jestli ho praští, prokleje, nebo obojí. Než však stihla udělat alespoň jedno z toho, byli přerušeni další osobou.

„Grangerová, ty runy se samy nepřeloží a nemáme na to celou noc," zavrčel chladně Zabini a ještě chladnějším pohledem probodl Cormacovu ruku, která ji stále držela.

Hermiona moc nechápala, co se to dělo, ale v ten okamžik jí na tom tolik nezáleželo. Hlavně pokud se dostane pryč od Cormaca. „Jistě, hned to bude," zamumlala, načež se vymanila z jeho sevření.

„Něco jsme tu řešili, Zabini," nedal se jen tak odbýt Cormac a ona se snažila přijít na to, jestli byl opravdu tak hloupý, nebo to byla jeho nebelvírská kuráž.

„Asi jsi si mě spletl s někým, koho to zajímá. Nechápu, proč jsi tu dnes večer vůbec byl. Upřímně, tvá přítomnost snižuje IQ celým Bradavicím," odsekl zmijozel.

Hermiona musela zadržet smích, protože věděla, že to nebylo něco, čemu by se měla smát. Nicméně tuto situaci využila k tomu, aby Cormacovi unikla, takže se rychle rozešla směrem ke knihovně. Netrvalo to dlouho, než se k ní někdo připojil. Dřív než se však stihla strachovat, že to byl její nebelvírský spolužák, zahlédla na nohách jejího společníka oxfordky, o kterých si byla jistá, že Cormac nevlastní.

„Nemusíš se mnou chodit," řekla tiše, neboť, ač to nerada přiznávala, měla ke zmijozelovi po jejím boku respekt.

„Nesmýšlej o sobě tak vysoce, Grangerová, taky jdu do knihovny," oznámil jí méně chladně než když u toho byl Cormac, ale i tak se v jeho hlase nedal rozeznat ani kousek citu.

Hnědovláska přikývla. „I tak ti děkuju. Zrovna jsem se ho chystala praštit."

„To nemusíš. Já měl chuť ho praštit celý večer. Být na tvém místě měl bych z něho docela strach, Merlin ví, čeho je schopný. Muži by se takto k ženám chovat neměli, ale co bych čekal, když je to imbecil," utrousil pohrdavě.

„Taky nechápeš, proč ho Křiklan vybral?"

„Ne, ale tu stejnou otázku si kladu o polovině lidí, co tam dnes byli. Bez urážky, ale tvůj kamarád taky není zrovna nejbystřejší," řekl a jelikož dorazili do knihovny, zanechal ji samotnou.

Hermiona z celé té situace měla smíšené pocity, ale nejvíc ji asi zajímlo to, jestli si i o ní myslel, že tam dnes večer neměla, co dělat.

•••

„Máš pro mě tu věc pro kterou jsem tě poslala?" zeptala se Jacqueline svého syna.

Blaise přikývl a podal matce zdobenou krabičku, která nejspíše uchovávala nějaký starý artefakt. Nezajímalo ho, co to bylo, a tak se neptal. Po cestě domů samozřejmě přemýšlel pouze o tom, co by měl teď udělat. Zprvu chtěl jít za Theodorem, aby mu oznámil, co se stalo, ale velmi rychle si to rozmyslel. Musel nejdřív zjistit, proč předstírala, že ho nezná. Musel zjistit, co se přesně před lety stalo.

„Vadilo by ti, kdybych v té chaloupce na pár dní zůstal?"

Jacqueline si svého syna přeměřila zkoumavým pohledem. „V Cambridgi? Žít jako mudla? Proč bys to dělal? Jsi přece lepší, než nějací mudlové v malém městečku," ohradila se nad jeho nápadem.

Blaise si odfrkl. „Já vím, jsme jedoduše lepší než všichni na světě!"

„Prosím?" pronesla varovným tónem.

„Ale nic," zamumlal. Nechtěl na ni křičet, jen ho ta její zmínka naštvala. Celý život ho podněcovala k tomu, aby si o sobě myslel víc, než o ostatních, ale to on už si dávno nemyslel. „Budu teď pár dní pryč, smiř se s tím. Buď zůstanu v té chaloupce, nebo si tam zaplatím nějaký hotel."

Postarší žena si povzdechla. „Samozřejmě, že tam můžeš zůstat, ale nezapomeň na to, že ani jednou nesmíš použít kouzla," připomněla mu.

Nevěděla, proč tam chce být a neměla z toho radost, ale nehodlala mu bránit. Koneckonců už byl dospělý. Teď už ho nemohla ovlivňovat jako v době jeho dospívání. Nyní už jí nezbývalo nic jiného než jen věřit v to, že na něj nepřenesla svůj nešťastný osud.