„Nemyslím si, že bys potřebovala další dýně," zabrblal Blaise poté, co jednu z těch oranžových koulí málem upustil.

„To říkáš teď, ale počkej až ochutnáš všechny ty dobroty, které mám v plánu udělat. Dýňový koláč, chlebíček a určitě nesmí chybět ani polévka," řekla Hermiona, která šla před ním a rozhlížela se, co by ještě mohla koupit.

„Nepřeháníš to trochu?" zeptal se opatrně, i když se mu i nad pouhou představou dýňových jídel sbíhaly sliny. Netušil, kde se Hermiona naučila tak dobře péct a vařit, ale byl si jistý, že by klidně mohla dělat šéfkuchaře.

Hnědovláska ho ovšem neslyšela, neboť zahlédla něco, co upoutalo její pozornost, a tak Blaisovi nezbývalo nic jiného, než ji s menším povzdechnutím následovat. Byl velmi překvapený, že se na trhu nacházeli převážně lidi v jejich věku. Moc o tom sice nevěděl, ale předpokládal, že tu narazí spíše na starší lidi.

A jak tam tak stál, došlo mu, jak absurdní to bylo. Nikdy by si nepomyslel, že se někdy v životě dostane do takovéto situace, ale tady byl. Na farmářském trhu v městečku, kde se nesmělo kouzlit, a sloužil Hermioně Grangerové jako osobní nosič dýní. Při této myšlence se neubránil uchechnutí.

„Co tě tak pobavilo?" chtěla vědět Hermiona, která už nakoupila, co potřebovala.

„Napadlo by tě někdy během našich školních let, že se někdy ocitneme v této chvíli? Protože kdybys mi tehdy řekla, že se tohle stane, strašně bych se ti vysmál a nejspíš tě nechal odletaxovat do blázince," zasmál se.

„Kdybych ti tohle řekla, nejspíš bych se do toho blázince nechala odvést sama," odfrkla si, ale na tváři se jí taktéž mihlo pobavení. „No nic, nebudu tě déle vystavovat tomuto mučení, už máme vše, co potřebuji, takže můžeme jít," dodala a natáhla k němu ruce.

Blaise se na ni zamračil. „Co to děláš?"

„Chci si vzít jednu dýni," odpověděla tónem hlasu, kterým mu sdělovala, že je to ta nejjasnější věc na světě. Tónem, který kdysi tolik nenáviděl, neboť mu tím dávala najevo, že by měl vědět věci, které nevěděl. Jenže nyní mu to ani trochu nevadilo, protože tím byl zase o krok blíž k dívce, kterou chtěl znovu spatřit.

„Jsem mnohem víc než schopný unést dvě dýně, děkuji pěkně," oznámil jí a rozešel se z trhu pryč, aby nemohla začít protestovat.

Hermiona ho rychlým krokem dohnala, ale nic neřekla a jen vedle něj v tichosti kráčela. Potají si užívala, že nemusí nést ty dvě těžké zeleniny. Při myšlence, jaký byl Blaise gentleman jí zahřálo u srdce. A s každou další takovou myšlenkou bylo mnohem těžší ignorovat city, které jen sílily.

Kdyby k sobě byla upřímná, přiznala by, že se dnešního výletu na trh poněkud obávala. Přece jen pořád to byl Blaise, a některé věci se nedají změnit. Ale on to zvládl zcela výborně a ani si tak moc nestěžoval. Proto se rozhodla, že by si zasloužil nějakou odměnu, a tak už si v hlavě začala skládat recept na tu dýňovou polévku.

Blaise na druhou stranu využil tuto chvíli k přemýšlení o tom, zda by ji měl informovat o tom, co se děje se životy jejích přátel. Věděl, že jednou bude muset. Nemohli se její minulosti vyhýbat navěky. Potřebovala to s někým probrat, jinak se nad ní ten šedý mrak bude táhnout celý život, a to by byl nerad. Tolik si přál, aby byla šťastná.

„Dostaly se ke mně zprávy, o kterých bych se s tebou rád podělil, ale nejsem si jistý, jestli smím," začal opatrně.

Hnědovláska na něj pohlédla koutkem oka. „Jestli si nejsi jistý, tak bys si to spíš měl nechat pro sebe."

„Jde o to, že nevím, jak na to zareaguješ a nechci tě rozrušovat," vysvětlil důvod své nejistoty.

Hermioně se líbilo, jaký bral ohled na její city, když by dřív bez okolků řekl, co si myslel a bylo by mu úplně jedno, jestli tím někoho urazí, nebo ne.

„Teď už jsi začal, tak ven s tím," zamumlala, zatímco se snažila potlačit paniku, která v ní pomalu narůstala. Tohle byl určitě ten moment, kdy jí sdělí, co se k němu dostalo, a až mu potvrdí, že je to pravda, už ji nebude chtít nikdy vidět.

„Harry se chystá požádat Ginny o ruku," řekl rychle, než by si to rozmyslel a zbaběle by řekl něco jiného, jen aby neriskoval, že bude ve špatném rozpoložení.

„Jak to víš?" vyhrkla překvapeně Hermiona, která něco takového rozhodně nečekala. Paniku vystřídal čistý šok.

„Pověděl mi o tom Theodore, je teď s Harrym kamarád," vysvětlil a koutkem oka ji sledoval. Zatím se v jejím obličeji odráželo jen překavepní, což se dalo očekávat.

Hermiona nic dalšího neřekla a místo toho se ponořila do svých myšlenek. Lhala by, kdyby řekla, že čas od času nepřemýšlela o tom, jak se její bývalí přátelé mají. Trochu očekávala, že Harry s Ginny už budou dávno manželé, i když pravda byla, že byli ještě mladí, tak nebylo kam spěchat. Moc jim to přála, ale i tak ta myšlenka, že na jejich svatbě nebude, zabolela. U srdce jí píchlo tak silně, až ji to na malý moment vyvedlo z rovnováhy. Jak se zdálo, ještě se svým osudem nebyla tak smířená, jak předpokládala.

„Neměl jsem nic říkat," povzdechl si Blaise, který mohl nyní zcela jasně vidět smutek v její tváři.

„Ne, to ne," zamumlala rychle. „Přeju jim to," dodala a snažila se mu věnovat úsměv, ale podle jeho ustaraného pohledu poznala, že se jí to nepovedlo.

Blaise se chtěl zeptat, proč je nekontaktuje, ale hádal, že to už by bylo na jeden den moc. Evidentně ji to stále bolelo, i když se za těch pár měsíců začala vracet ke svému starému já. Nějak nevěděl, co si počít, nebyl zrovna nejpovolanější osobou. Tolik jí chtěl pomoc, ale měl by si nejspíš přiznat, že toho zas tak moc nezmůže.

„Jen mi je smutno, že nebudu jejich velkému dni svědkem," hlesla, když Blaise mlčel.

„To by se dalo přece změnit," zašeptal skoro neslyšně.

Naštěstí už došli před kavárnu, a tak se Hermiona rozhodla neodporovat jeho tvrzení. Místo toho otevřela dveře, které mu podržela, když měl plné ruce dýní a s úsměvem na tváři pozdravila Emily.

„Hned jednu využiju a uvařím tu polévku. Dáš si, ne?" oznámila mu, načež si od něj jednu dýni převzala.

Blaise přikývl a následoval ji do kuchyně. Samozřejmě si všiml, že jeho poslední poznámku ignorovala, za což byl vlastně i rád. Opravdu na ni nechtěl tlačit, vyletělo to z něj dřív, než by si to stihl promyslet, což jej samotného poněkud zaskočilo, neboť on vždy věděl, co říká.

„Dáme si kávu?" zeptal se, aby jí ukázal, že mu změna tématu ani v nejmenším nevadí.

„Klidně," souhlasila. „Musím se pustit do vaření, ale můžeš poprosit Emily ať nám ji udělá. A nebo ji můžeš udělat sám, pokud mi slíbíš, že se mému drahocenému kávovaru nic nestane," řekla s menším úšklebkem.

„Moc dobře víš, že jsem se za všechny ty měsíce, co tě navštěvuji, ve vaření kávy dost zlepšil. No vážně, co je na tom? Naplníš páku a kávovar udělá zbytek," dobíral si ji.

Hnědovláska si nad jeho slovy odfrkla. „Radši už běž, než po tobě něco hodím."

Blaise se ušklíbl a rychle zmizel z kuchyně. Nechtěl pokoušet své štěstí.

Když se přidal k Emily za pultem, blondýnka věnovala rychlý pohled ke dveřím od kuchyně, a když zjistila, že Mia není v dohledu, rozhodla se s ním prohodit pár slov.

„Takže, budeš mi taky tvrdit, že je mezi vámi pouhé přátelství?" zeptala se, zatímco se plně soustředil na přípravu kávy.

„Huh?" zamumlal s pohledem upřeným na kávovar.

„Co je mezi tebou a Miou?" vyzvídala dál.

„Jsme kamarádi," odpověděl s lehkostí, kterou byste u něj před lety nenašli.

Emily pozvedla tázavě jedno obočí a chystala se ho zpovídat dál, ale Blaise byl duchem nepřítomný, tak se rozhodla, že to nemělo cenu. Však ona to z nich jednoho dne dostane. Prozatím si udělala svůj vlastní závěr. Oba byli něčím zaslepení, a proto to ještě neviděli, ale byla si téměř na sto procent jistá, že jednou jejich přátelství přeroste v něco většího.