„Lily!" Ozval se u mě povědomý hlas a já jsem se otočila za oným hlasem.

„Sar?" Vydechla jsem.

„Lily, ano, jsem to já! A tohle jsi ty. Pro Merlina, nemůžu tomu uvěřit!" Řekla a znovu mě objala.

„Ale...jak?" Divila jsem se.

„Tohle je posmrtný život." Vysvětlila mi.

„Takže jsem teď...jsem teď mrtvá?" Zeptala jsem se.

„Jo. Já vím, neměla bych z toho mít takovou radost, ale stejně jsem ráda, že tě zase vidím." Řekla a znovu mě objala.

„V pořádku, ale co...co je se mnou?" Zeptala jsem se.

„Pojď se podívat, jestli chceš." Řekla a zavedla mě k nějakému kraji. „Tenhle kraj je Severusův. Promiň, ale ten tvůj už nefunguje. Nelekej se, až se podíváš." Řekla a já přikývla.

„To je...?" Divila jsem se, když jsem viděla, jak Severus objímá moje bezvládné tělo...  „Zajímavé?"

Pevně jsem sevřela víčka.

Proč sakra?

Proč se to muselo takhle pokazit?

A proč teď cítím takovou strašnou bolest při pohledu na Seva, když se říká, že po smrti je už člověku dobře, nic ho netrápí a nic ho netíží?

To je určitě výmysl...

Protože já teď cítím, že se mi srdce láme vejpůl...

Já chci žít.

Strašně moc.

Tak proč nemůžu?

Proč nemůžu za nimi?

To je nefér.

„Jo, ale čím jsi tu dýl, tím víc si zvykneš" Řekla Sarah a já se smutně usmála.

Ale stírala jsem si slzy.

Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle.

„A Harry?" Zeptala jsem se.

„Taky je tam dole. Zachránila jsi ho, Lily." Řekla Sar a objala mě kolem ramen.

„To nás odsud jako pozoruješ?" Zeptala jsem se.

„Jo, je to sranda. Buď sleduju tebe, nebo Elen." Řekla a já se usmála. „A mimochodem, máš moc hezkou dceru." Řekla Sar a já se pousmála.

„A ona je v pořádku? Katherine?" Zeptala jsem se.

„Samozřejmě, všichni jsou v pořádku. A Voldemort zmizel."

„Zmizel?"

„Jo." Přikývla Sar.

„Mrzí mě, že jsem tě tenkrát opustila." Řekla jsem.

„Stejně by se mi to nevyhnulo." Řekla Sarah. „Tak pojď, musíš se jít zapsat." Řekla a odvedla mě ke frontě, kde většinou stáli staří lidé. Ale taky tam bylo mnoho malých dětí.

„To bude asi na dlouho, což?" Řekla jsem.

„Ne, já tu s tebou počkám." Řekla s úsměvem.

„Díky." Usmála jsem se.

***

„A vy jste?" Zeptal se někdo, kdo měl nad hlavou svatozář.

„Lily Evansová." Řekla jsem.

„Nemyslíte spíš Lily Potterová?" Zeptal se ten někdo.

„Ne, jsem Evansová." Řekla jsem znovu.

„Kdepak, přece vás znají, jako Lily Potterovou, matku Harryho Pottera, chlapce, který přežil, ne?" Řekl.

„A-aha." Řekla jsem.

„Takže jste to vy?" Zeptal se.

„Jo, to jsem já." Řekla jsem.

„Přijatá." Řekl a já se usmála.

„Tak pojď, to by mě zajímalo, co se za těch šest let změnilo." Řekla Sarah.

„Moment, cože?" Divila jsem se.

„Jejda, to sem ti neřekla? Měsíc tady je jeden rok tam dole a vzhledem k tomu, že tady utíká čas vážně hodně rychle, tak už je to tam dole šest let." Řekla Sarah pořádnou rychlomluvou.

„Aha." Vydechla jsem.

„Tak pojď, Katherine by už měl přijít dopis." Řekla a rychle se přihnala ke kraji. „Ty jo, je opravdu hezká." Řekla Sarah a já se otočila jejím směrem.

„To teda je." Usmála jsem se, když jsem viděla holčičku s černými vlasy, jak zelenýma očima čte jakýsi dopis. Dopis do Bradavic.

„Tati!" Zavolala a už běžela dolů. „Koukej se!" Řekla nadšeně a ukázala mu dopis. Severus se jen usmál.

„Vidíš to." Řekl a pohladil Katherine po vlasech.

Taky měla vlasy dlouhé.

Až se sem dostane (což doufám, že bude za hoooooooooooooodně dlouhou dobu) budu se jí muset zeptat, kolikrát si je nechala stříhat.

A kdo ji naučil dělat si účesy.

Rozhodně si na ty otázky budu muset sehnat nějaký sešit.

„Takže už můžu do Bradavic?" Zeptala se nadšeně a poskočila na místě.

„Můžeš." Přikývl Sev a Katie zase poskočila.

„Udělám na oslavu pohár. A nebo ne, palačinky. Nebo mamky jahodový taštičky. Bude to strašně super!" Vykřikla a jako stíhačka vylítla z obýváku do kuchyně.

Takže to zůstalo při starém, to je v pořádku.

„No to teda." Řekl Severus pro sebe a vydal se za ní do kuchyně.

„Kéž by tu teď byla mamka." Povzdechla si potichu Kath a Severus ji objal.

Dále se jí budu muset zeptat, jak jí byla oznámena moje smrt.

„Byla by na tebe pyšná." Řekl a já se usmála.

„Samozřejmě že jsem." Řekla jsem s úsměvem.

„Jo, já vím, jenom mi chybí. Hodně mi chybí. Chtělo by to kámen vzkříšení." Řekla s lehkým úsměvem.

„To radši ne." Zavrtěl hlavou Sev.

Četl jí Bajky barda Beedleho, to je dobře.

„Tak já udělám ty taštičky." Přikývla Katie a vzala ze šuplíku nůž a váleček.

„Sar, ty víš, kdo a jak jí řekl, že jsem...že jsem mrtvá?"

„Vím." Přikývla Sar.

„Jak?“

„Když se Severus vrátil domů bez tebe..." Odmlčela se. Bylo mi jasné, že mi to říkat nechce.

„Popravdě, Sar." Řekla jsem.

„Ptala se, kde jsi. A Severus jí řekl, že...že se prostě už nevrátíš. A když se ptala proč...když se zeptala proč...ona...se -"

„Zeptala proč, to už jsi říkala a?"

„A Severus jí na to řekl, že prostě...že jsi odešla někam daleko." Zašeptala Sar.

„A co dál?"

„Ptala se kam. To jí nikdo neřekl. I klukům Blackovým řekli, že jim Sirius odešel daleko. Ale on je v Azkabanu, takže to lež nebyla... No zkrátka a dobře... Kath se k tomu, že už...už nežiješ dostala až dva roky po tvojí smrti. A do té doby čekali každý den u stolu s nachytanou večeří a stolem prostřeným pro čtyři. Sev samozřejmě s ní, protože jí chtěl v té nevědomosti udržet co nejdýl." Řekla Sar.

„Proč pro čtyři?" Divila jsem se.

„Pro ně dva, pro tebe a pro brášku nebo sestřičku." Zašeptala Sarah.

Zas jsem to nevydržela, zase jsem se rozplakala.

„Neplakej, maličká." Zašeptala Sar a objala mě. „Já vím, že je to těžké, sama jsem si to zažila, ale musíš si prostě říkat, že je jednou zase uvidíš."

„A dál?"

„Cože?"

„Jak se to Kitty dozvěděla?" Zeptala jsem se s pláčem.

„Třicátého prvního října byla u Jenn. Katie chtěla vidět zase nějaké albumy, a tak jí je Jenna přinesla ukázat. Ale zrovna když otevřela jedno, tak...bylo to nedopatřením, ale...byly tam noviny a parte." Řekla Sar a nervózně se ošila. „A Kath si to přečetla. Netrvalo jí moc dlouho, než jí docvaklo, co to asi znamená. Pak si samozřejmě začínala dávat dohromady různé věci a už to věděla.
Ed a Jake mezitím stejným způsobem zjistili, že je jejich táta v Azkabanu. Od té doby to prostě vědí."

„Opravdu čekali každý den?" Zeptala jsem se šeptem.

„Úplně každý. Snad jen jednou ne. Taková jak to říct...tradice se konala i u babiček a dědy. Ale jednou se vrátili domů pozdě, takže nic nebylo. Ale jinak vždycky."

„A kdy přestali?"

„Když Kath došlo, že už se nikdy nevrátíš." Řekla Sar.

Já jsem si povzdechla.

„Mrzí mě to.“ Zašeptala jsem.

***

„Myslíš si tati, že bys mě pustil ven?" Zeptala se Katherine, když jedli se Sevem jahodové taštičky.

„S kým?" Zeptal se hned Severus.

„Totiž...Ed a Jake říkali, že našli super místo. Není to žádná jeskyně jako minule." Řekla a Severus si ji přeměřil pohledem.

„Když jsi byla v té frontě, Kath byla s Edem a Jakem na super místě. A to se nakonec ukázalo jako jeskyně, ve které zabloudili a jak byli všichni tři vynervovaní, tak ji tak trochu zničili svou magií. Ale neboj, všichni byli v pořádku." Vysvětlila Sar.

„Ach ouvej." Povzdechla jsem si a Sarah se zasmála.

„Ale teď se koukej." Řekla a já se koukala dolů.

„Přísahám, že přísahali, že teď to žádná jeskyně nebude. A nebude ani žádná řeka... ehm... pustíš mě?" Zeptala se. „Prosím." Řekla a sepjala ruce.

„S těmi dvěma se mi tě pouštět nechce." Řekl nakonec Sev.

„Jsou to moji nejlepší kamarádi, prosím, prosím, prosím, prosím! Přece po mně nemůžeš chtít, abych byla celý den doma." Řekla Katherine.

„Ale oba tě mají rádi. A vymýšlejí jenom samé blbosti, ne." Řekl Severus.

„Já mám ráda je." Řekla Katherine.
„Tak mi to dovol, prosíííííím." Zakňučela a zamrkala na něj svýma zelenýma očima.

„V sedm buď doma." Řekl a Katherine rychle přikývla a běžela nahoru.

„Jak se to...jak se to stalo?" Divila jsem se.

„Umí být přesvědčivá. Však má tvoje oči a tvoje pohledy, rozhodně by muselo být něco špatně, kdyby nedostala, co chtěla." Řekla Sarah a objala mě kolem ramen a já se rozplakala.

„Chtěla bych tam být s nimi. Strašně moc bych tam chtěla být s nimi. A jít s nimi do Příčné ulice a na pohár. A slavit s nimi narozeniny. A mít u sebe i Harryho..." Řekla jsem potichu.

„Budeš s nimi, jen musíš pár let počkat." Řekla Sarah a pohladila mě po vlasech.

„No a...a kde je Harry?" Zeptala jsem se.

„Harry. Pojď." Řekla a za ruku mě dotáhla do nějaké místnosti... „Harry Potter, že?"

„Jo."

„P...P...Pottere, mám tě!" Řekla a vytáhla nějaký papír. „32694583, tak jdeme." Řekla a vydala se pryč, takže jsem šla za ní. Až teď jsem si všimla, že jsou ty okraje očíslované.

„Pane jo, je jako James." Řekla jsem překvapeně, když jsem viděla šestiletého chlapečka, který byl až moc podobný Jamesovi. Až nezdravě moc.

„Tak jasný, přeciž je to Potter, co bys chtěla?" Řekla s úsměvem Sar. „Ale když se podíváš, tak má i on tvoje oči." Řekla Sar a já se zasmála. „A malé f píše jako ty." Zašeptala mi Sar, takže jsem dostala výtlem. Lepší se smát než plakat.

***

Měsíc tady uplynul skutečně rychlostí blesku.

A za tu dobu se toho stalo hodně.

U Harryho je víceméně všechno při starém, jen drobet vyrostl a naučil se zase víc nesnášet mou sestru a jejího manžela a syna.

Co se týče Kath, u té se toho změnilo podstatně víc. Poslední zrzavé pramínky vlasů jí zmizely a nahradily je naprosto černé vlasy.

Taky si nechala propíchnout uši a už nosí náušnice. Vybírala je s Jennou. Moje nejlepší kamarádka je taková náhradní já. A to naprosto ve všem.

Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy bych si strašně přála být tam s nimi dole.

Mohla bych být s oběmi mými dětmi.

Ale ne, já musím být samozřejmě mrtvá a čekat.

„Jacob Black." Vyzvala McGonagallová Jenny syna Jacoba.

„Mmmm...mmm... možná že...NEBELVÍR!" Zakřičel Moudrý klobouk a Jacob se spokojeně usmál a šel si sednout ke stolu lví koleje.

„Edward Black." Pokračovala McGonagallová.

„MRZIMOR!" Zakřičel klobouk a ani nemusel být posazený na Edovu hlavu.

Zařazování do kolejí probíhalo a probíhalo.

Katherine také jela vlakem do Bradavic, protože poslední týden prázdnin byla u mých rodičů, se kterými byl Severus v kontaktu. To jsem ráda.

No každopádně tedy Katherine jela vlakem, ve kterém si jako každý našla nějaké kamarádky. Jedna šla do Zmijozelu a ta druhá do Mrzimoru. Moc milé holky. A už byla řada konečně na S.

„Katherine... Snapeová." Zavolala McGonagallová a zaváhala, když četla příjmení.

„Hmmm...kam tě dám?" Povzdechl si klobouk. „Ambiciózní jsi víc než Zmijozel, odvážná skoro víc než sám Nebelvír, laskavá víc než někteří z Mrzimoru a chytrá jako pravý Havraspár..." Přemýšlel klobouk. „Nevím, nevím kam tě zařadit."

„Tak šup, já čekám." Povzdechla jsem si, lehla jsem si na břicho a hlavu jsem si podepřela rukama. Sarah teď hlídkovala u Elen, tak jsem si mohla lehnout pohodlně.

„Dobrá, Mrzimor... Ne, spíše Nebelvír." Povzdechl si klobouk. „Nebo Zmijozel?"

Podívala jsem se na hodinky a zakoulela jsem očima. Už se rozhodoval tři minuty. Stačí říct jednu kolej, tak co mu tak trvá?

„Ne, Zmijozel nepřipadá v úvahu." Řekl nakonec a Severus vypadal, že by ten klobouk nejradši podpálil. Jako tenkrát, když Moudrý klobouk vyřkl mojí kolej... „Nebelvír...nebo Mrzimor?" Mumlal Moudrý klobouk dál. „Havraspár..."

„Řekl bych..." Odmlčel se klobouk a ještě se chvíli zamyslel. „Tak tedy...ne Havraspár...spíše to bude Nebelvír... Mrzimor...ne, ten rozhodně ne, řekl bych, že spíš... HAVRASPÁR!" Zakřičel nakonec a já se usmála.

Od Havraspáru se ozval jásot a Katie se nadšeně posadila ke stolu, zatímco Severus Moudrý klobouk propaloval pohledem.

„Pořád si nezvykl, že není tatínkova holčička navěky?" Zeptala se Sarah a posadila se ke mně.

„To víš, že si nezvykl, však se podívej." Řekla jsem a ukázala jsem dolů na Severuse.

„Ach, ach, ach, chudák Katherine. Havraspárka? Panenko Maria! No to je teda něco." Zasmála se Sar. „Jen počkej, dávám tomu tak rok, maximálně tři a budeme tady oslavovat Kathedward!" Řekla a já se začala smát.

„Jak tě to napadlo?" Řekla jsem se smíchem.

„Nevím." Řekla Sarah. „Katherine Blacková zní fajn."

„To možná ano, ale nezapomeň, že je Edward Black a Jacob Black." Řekla jsem.

„No ježiš, stejně má Katherine oči jen pro Eda." Řekla a já přikývla.

„Pravda."