Tak dneska je to přesně dva měsíce od doby, co se Sevem bydlíme spolu a dneska jsem si všimla, že už je to moje těhotenství dost nápadné, takže mu to řeknu. Je pátek, takže čekám, až se vrátí ze školy.

Už tady měl být asi deset minut. Jsem strašně nervní, bojím se, jak to vezme.
Holky mi psaly dopisy, že to zvládnu a jsou tu pro mě.

A cvakl zámek.

Tak do toho, Lily.

„Usmrkanci jedni." Mumlal Severus, když přišel a já vstala, přešla jsem k němu a lehce jsem ho políbila.

„Hezké odpoledne, Seve." Usmála jsem se a Severus si mě ještě přitáhl do polibku. „Copak?" Zeptala jsem se s úsměvem, ale bylo zbytečné se ptát, protože ti usmrkanci jsou studenti, které má na lektvary.

„Dneska jeden hloupej čtvrťák řekl, že nechápe, jak se mnou můžeš být. Že prý jsi na mě moc hezká." Řekl a já se usmála.

„Však mi složil kompliment, jsem hezká." Řekla jsem a pohodila jsem si vlasy. „Ale co na tom, co řekl, já tě miluju a to se nezmění, i kdyby jsi byl ten nejošklivější člověk na světě, což teda rozhodně nejsi." Řekla jsem a pohladila jsem ho po tváři.

„Jenže on taky řekl, že lituje moje budoucí dítě, pokud se mnou do doby nějakého dítěte vydržíš." Řekl a já se kousla do rtu.

„Jo." Povzdechla jsem si. „Pojď se posadit, jo?" Řekla jsem a Severus se posadil na gauč, ke kterému jsem ho dovedla.

„Děsíš mě, víš o tom?" Řekl a já se pousmála.

„Seve...nelekni se, dobře?" Řekla jsem a Severus nejistě přikývl. Tak jak začít... „Já s tebou čekám dítě. Holčičku. Za zhruba pět měsíců...vím to dlouho. Hodně moc dlouho a neřekla jsem ti to, protože...protože jsem měla strach. Teď mám vlastně pořád strach, ale vím, že ti to říct musím, tam ti to teď říkám a čím dýl to tu omílám, tím víc to zdržuju a zhoršuju, takže se omlouvám," Řekla jsem a přitom jsem se mu dívala do očí.

Vypadalo to, že se v něm vystřídala miliarda pocitů.

Měla jsem docela strach z toho, co řekne. Ale neřekl nic. Jenom vstal a odešel z domu. Jen jsem otevřela pusu a dívala jsem se na dveře, ve kterých zmizel.

Až teď mi došlo, že to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Z očí mi začaly téct slzy. Čekala jsem všechno, pracovala jsem i s touhle verzí, tedy že odejde, ale nechtěla jsem, aby to tak bylo.

Ale snad není všechno ztraceno, třeba se vrátí, ne?

Doufám, že se vrátí.

A co když se nevrátí?

Já se zabiju.

Pomalu jsem vyšla schody a vzala si z pracovny několik pergamenů, kalamář s inkoustem a brk.

***
„Je mi to líto, zlato!" Řekla Emma, sotva se přemístila.

„Oběma je nám to líto." Řekla Jenna, která vyšla z krbu.

„Ne, všem třem." Řekla Ellie a zavřela za sebou dveře.

„Čtyřem." Opravila je Hazel, která prolétla na koštěti oknem.

„Ráda vás vidím, holky." Řekla jsem s lehkým úsměvem a všechny je objala.

„Neboj se, určitě se vrátí." Řekla Ellie a všechny jsme se posadily na gauč.

„Nebuď si tím tak jistá." Řekla jsem a holky si jako jedna povzdechly.

„Už je to na tobě poznat pěkně." Řekla Jenna.

„Jo, já vím. Ale zrovna ty nemáš co říkat." Řekla jsem s úsměvem a Jenna se na mě na oplátku usmála a pohladila se po bříšku.

„Jsme tu pro tebe vždycky." Řekla Emma a já přikývla.

„Děkuju vám, holky." Řekla jsem s úsměvem.

„A teď se hlavně soustřeď na sebe a miminko." Řekla Hazel a já přikývla.

„A jak se jinak máte?" Zeptala jsem se a začala dlouuuuhá debata.

***
„Zase se někdy zastavte." Řekla jsem, když jsme se loučily.

„Neboj se, stopro se stavíme." Řekla Emma s úsměvem a holky přikývly.
„Pořád platí to, že já za tebou můžu ve dne v noci, protože narozdíl od ostatních sester jsem stále svobodná kamarádka s výhodami." Řekla a já se zasmála.

„Díky za všechno, holky." Řekla jsem a naposledy je všechny objala.

„Nemáš vůbec za co. Drž se. Papá." Řekla Ellie a s hlasitým prasknutím se přemístila.

„Taky poběžím, Sirius už bude doma." Řekla Jenna a já přikývla.

„Pá." Řekla Jenna a zamávala jsem jí.

„Ahojky." Usmála jsem se a Jenna se odletaxovala se.

„Zase se sejdeme." Řekla Hazel a já přikývla.

„Ahoj." Řekla jsem a Hazel mi zamávala, při čemž vylétla já koštěti stále otevřeným oknem, které jsem za ní ale zavřela.

„Taky půjdu, ale neboj, zítra se tu teda zastavím." Řekla Emma a já přikývla.

„Díky Emmi." Řekla jsem a usmála jsem se.

„Za nic. Bude fajn se s tebou zase vídat." Řekla a tím mi vnukla nápad.

„A nechtěla bys tady třeba přes víkend zůstat?" Zeptala jsem se a Emma se zamyslela.

„Vlastně by to vůbec nebyl špatný nápad." Řekla po chvilce a já se usmála.

„Bereš?" Zeptala jsem se.

„Fajn, tak tady u tebe budu přes víkendy bydlet." Řekla a já nadšeně vypískla a objala jsem ji.

„Takže si jen dojdeš zabalit věci?" Zeptala jsem se.

„No dobrá." Řekla Emma a já se spokojeně usmála. „Za chvíli jsem tu." Řekla a s prasknutím se přemístila.

***

„Na co máš tolik malovátek?" Divila jsem se, když Emma vyskládávala svoje věci na poličku v koupelně.

„Milá Lily, ani nevíš, jak jsou šminky důležité k životu. Bez nich bych vypadala divně a blbě, jako zombík a to by bylo něco strašnýho." Poučila mě Emma a já si jen povzdechla.

„Když myslíš." Řekla jsem a Emma se na mě zářivě usmála a pokračovala ve vybalování. „Jdu dělat večeři." Řekla jsem a vydala jsem se dolů do kuchyně. Rozhodně se mi nechce poslouchat Emmino stěžování. Sama nemám žádné líčení. Nebo mám, mám jelení lůj. A na zvláštní příležitosti řasenku... No nechme to být.

Pro jistotu jsem se na sebe ale podívala do zrcadla.

Opravdu vypadám jako zombík?

***

„Nech si chutnat." Usmála jsem se na Emmu, která se s radostí pustila do zeleninového salátu.

„Díky, i ty." Řekla a já přikývla a pustila jsem se do salátu. No, spíš jsem jen probodávala zeleninu. Musela jsem myslet na Severuse.

Co asi teď dělá?
Kde teď je?
Zlobí se na mě?
Vrátí se někdy?
Miluje mě ještě?

„Nemysli na něj, jen se trápíš. Určitě je v Bradavicích a přemýšlí nad tím, co dál, protože se na tebe určitě nezlobí a miluje tě, takže se vrátí." Řekla Emma a ani netušila, že mi tím odpověděla vlastně na všechny otázky.

„Díky Emmi, to jsem potřebovala slyšet." Usmála jsem se a Emma přikývla.

„Pořád jsme jako puberťačky, což?" Řekla a já přikývla. „Ne vážně, řešíme věci, které řeší nedospělé holky. Nám je ale sedmnáct, měly bychom mít ty normální problémy dospělých." Řekla a já se začala smát.

„Možná, ale vlastně mi to nevadí. Přeciž jsou problémy dospělých o trochu horší." Řekla jsem a Emma přikývla.

„Máš pravdu." Řekla a já se usmála ještě víc.
„Tak a teď žádné kecání, pěkně jez, ať si můžeš jít brzy lehnout. Když prý chodíš spát dřív, máš miminko čilejší." Řekla a já se začala smát

„A to jsi vzala kde?" Řekla jsem se smíchem.

„No...v Týdeníku čarodějek." Řekla potichu a já se rozesmála nanovo.

„Pro Merlina, kdo ještě  tuhle kravinu bude číst." Povzdechla jsem si.

„Ale mají náhodou fajn recepty. A taky mají dobré nápady, co se líčení týče." Řekla a já se zachichotala.

„Tak dobře, pro dnešek tě poslechnu, ale jen proto, že jsem unavená a můj polštář čeká, až do něj budu plakat." Řekla jsem a Emma si povzdechla.

„Asi ti moc nepomůžu, což?" Zeptala se a já zavrtěla hlavou. Ne, na světě byli pouze tři lidé, kteří mě dokázali utěšit. Mamka, Jenna a Severus. Tihle jediní. Když u mě nebyli oni, dokázala jsem přestat jedině tehdy, když mi došly slzy.

„Ale bude to dobrý." Řekla jsem a Emma mě pohladila po ramenech a jako nějaká moje maminka mě políbila do vlasů.

„Víš, co jsem slyšela? Že prý je dneska U Tří košťat večírek, je to pravda?" Zeptala se a já se usmála.

„Je to pravda. Ale ať už ulovíš kluka, holku, oba, nebo cokoliv jiného, netahej si je sem, prosím tě." Řekla jsem pobaveně.

„No dobře, ale pak si nestěžuj, když u někoho přespím." Řekla a já se zasmála.

„To mi vysvětli, jak to můžeš dávat. Já bych se vždycky cítila strašně provinile." Řekla jsem a Emma pokrčila rameny.

Už se nadechovala k odpovědi, když najednou přiletěla sova a sedla si Emmě na rameno. Ta si od ní jen převzala psaníčko a usmála se.

„Tak se na žádný večírek nejde." Řekla a divně se culila.

„Copak se stalo?" Zeptala jsem se.

„Jdu na výpomoc na Malfoy Manor." Usmála se a já jen pobaveně zakroutila hlavou.

„Že tě to baví takhle je střídat." Řekla jsem.

„Jsem ještě mladá, můžu si užívat života." Řekla a já se usmála. „Přece nebudu v sedmnácti řešit dítě, seš blázen." Dodala pak.

„Tak příjemnou výpomoc, přeji." Řekla jsem s přimhouřenýma očima.

Já jí dám blázna.

„Díky." Usmála se Emma a objala mě.
„Dobrou noc." Popřála mi.

„Dobrou." Usmála jsem se a zavřela za ní dveře.

Pak jsem se šla osprchovat a po příjemné sprše jsem se odebrala do ložnice, kde už na mě a mé slzičky čekal polštář.

Nějakou tu chvíli jsem ronila slzy, ale potom mi slzy došly a já se pohladila po bříšku. Skutečně jsem to před Sevem tajila celé čtyři měsíce? Jsem prostě dobrá.

Ne, nejsem dobrá, jsem hrozná.

Ale někdy budu muset zajít do Bradavic a nějak mu to všechno vysvětlit, protože ho chci zpátky.

Říkal mi, že se mnou zůstane navždy.
Tak by to měl přeciž dodržet.

„Zvládnu to." Řekla jsem si a usmála jsem se.

Když ne Severus, tak alespoň holky tu budou vždycky pro mě a tahle maličká, která se co nevidět narodí taky. Miluju ji už teď a moc se na ni těším.

Lehla jsme si a zhasla jsem světlo.
Mezitím, co Emma pomáhala Malfoyovi jsem já už spala a zdál se mi krásný sen, jak já a Severus ležíme u jezera a pozorujeme mraky. To je moje oblíbená vzpomínka...

Pohled Severuse: SaymonMalfoy14