„Gratuluji slečno Evansová, jste skutečně ve druhém měsíci těhotenství." Řekla mi gynekoložka.

„Sto procentně?" Zeptala jsem.

„Samozřejmě." Přikývla doktorka. „Ale jestli chcete, stačí brát třikrát denně po tři dny tyhle pilulky a o dítě přijdete." Řekla a já zavrtěla hlavou.

„Ne, díky, jen jsem... trochu zaskočená, nic víc." Řekla jsem a doktorka přikývla.

„Takže na příště se můžeme domluvit třeba-"

„Promiňte, já příště půjdu ke své doktorce." Řekla jsem a ona přikývla. Zjevně to chápala, vypadala dost mladě a já ještě byla v mudlovském světě dítě, takže pro mě zřejmě našla pochopení. Dneska ráno mi přišel dopis od Sv. Munga, že si mě zařadili mezi své pacienty.

„Pak vám přeji hodně štěstí s miminkem." Řekla a já se usmála.

„Děkuji. Nashledanou." Řekla jsem a vyklouzla ze dveří.

Takže co teď?

Chtěla jsem na nákup, ale sama...
No tak jo, alespoň už budu mít nakoupeno. I když... lékouzelníci přece umí říct pohlaví dítěte před tím, než se ještě narodí, takže...si dojdu za lékouzelníky?

Jasně. Tak když už jsem tu, tak si dám alespoň nějakou tu mňamku. A dneska to vyhrála zmrzlina. Točená vanilková, mňam.

***

Tak a teď přijde bojovka. Na večeři přijde i ten Petuniin přítel...Vernon? Pokud si dobře pamatuju, jmenuje se tak. Doufám, že to Sevovi nebude moc vadit.

„Ach, pojď dál Severusi." Řekla moje mamka, která stála u dveří.

„Ahoj zlato." Řekla jsem s úsměvem a dál jsem válela těsto na ty jahodové taštičky, které všem tak moc chutnají.

„Ahoj Lily." Pozdravil mě Severus a přišel ke mně.

„Mám moukový ruce." Řekla jsem se smíchem, když mě objal zezadu.

„To ale vůbec nevadí." Řekl a políbil mě do vlasů.

„Fajn, když myslíš." Řekla jsem, otočila jsem se na něj, omotala jsem mu ruce kolem krku a políbila ho.
„Tak a teď mě to nech dodělat, protože to potřebuji stihnout do těch šesti." Řekla jsem a otočila jsem se zpátky na taštičky.

„A co to bude?" Zeptal se a já začala těsto krájet.

„Budou to jahodové taštičky. Na ráno." Řekla jsem a Severus se mlsně olíznul.

„A chceš s tím nějak pomoct?" Zeptal se.

„No s taštičkami úplně ne, ale jestli chceš, tak můžeš prostřít stůl. Ale samozřejmě nemusíš, jestli se ti nechce, to stihnu, ale to víš, mamka to jaksi nestíhá, protože Pety chce, aby vše bylo perfektní, ale sama se musí přichystat. Takže mamka s taťkou ještě douklízí, tak jsem jim řekla, že tu večeři udělám já, jenže to bych nestíhala, takže tak." Řekla jsem rychlomluvou a Severus se na mě pobaveně koukal.

„Takže prostřu." Řekl a já přikývla.

„Díky." Usmála jsem se a odešla do spíže pro marmeládu.

***

„No vážně, jak jim to mám říct?" Zeptala jsem se šeptem, když Severus řekl, že by bylo dobře, kdybych našim řekla o tom stěhování.

„Budu se stěhovat." Řekl Severus stejně tiše a já protočila oči.

„Pro Merlina." Povzdechla jsem si. „Kdyby to bylo jen tak jednoduchý."

„Tvoje starosti bych chtěl mít." Zamumlal Severus.

„Odpusť si ty poznámky, já vím, že to nemáš jednoduchý, ale nejsi jedinej, kdo má problémy."

„Já vím."

„Tak mi řekni, jak jim to mám říct?" Zašeptala jsem.

„Něco vymyslíš." Řekl a já si povzdechla a dala mu pusu na tvář, při čemž nesouhlasně zabručel a chtěl si mě přitáhnout do polibku, ale já jsem se rychle vydala ze spíže pryč.

„Dobrý večer, paní Evansová." Pozdravil někdo mamku. Mně absolutně neznámý a došlo mi, že to bude nejspíš ten Vernon Durzley? Nebo to bylo Darslej? Ne...já nevím. Nějak tak to bylo.

„Pojďte dál, Vernone." Řekla s úsměvem mamka a nechala kolem sebe projít Vernona, který se rádoby usmíval na všechny strany.

„Dobrý večer, pane Evansi." Řekl a potřásl si s taťkou rukou. Zřejmě měl dosti pevný stisk, protože taťka trochu zaskučel. Vernonovi mohlo být něco kolem dvaceti pěti. Měl černé vlasy a strašně pronikavé oči, které mně připomínaly oči slepice... možná prasete...

„Hezký večer, Vernone." Řekl taťka a sotva se k němu Vernon otočil zády, začal si ruku foukat a třást s ní, což bylo...řekněme úsměvné.

„A ty jsi kdo, malá?" Zeptal se mě Vernon s milým úsměvem a vypadalo to, že si myslí, že jsem snad pětileté dítě.
Jako takto, moje chování kolikrát vypadá jako chování pětiletého dítěte, to ano. Dokonce i vypadám drobet mladší než jsem, protože všechny holky v mém věku mě přerostly a já se celkově nesnažím vypadat dospěle, ale já jsem dospělá! Opravdu. 

„Já jsem Lily." Řekla jsem s milým úsměvem a natáhla k němu ruku, kterou mi stiskl tak, jako bych snad byla porcelánová panenka. „A dospělá." Neodpustila jsem si jedovatou poznámku.

„To je přesně to, o čem mluvím!" Ozvalo se mi v hlavě.

Jistě, Severus a Nitrozpyt.

Nejradši bych mu na to něco odsekla, ale tím bych jen posílila jeho domněnku, že jsem měla být ve Zmijozelu.

„Těší mě, dospělá Lily, já jsem Vernon Dursley." Řekl a já přikývla.

„Taky mě těší." Dodala jsem a sledovala, jak se Vernon rychle chytil za hlavu. „Stalo se něco?" Zeptala jsem se a ruku svěsila podél těla.

„Ne, nic, jen mě nějak zabolela hlava." Řekl a já přikývla a otočila jsem se na Severuse s káravým pohledem, nad čímž se jen uchechtl a já mu naznačila, aby se šel s Vernonem taky seznámit.

Ještě jsem rychle zanitrozpytovala: „To ti moc nevyšlo tentokrát, což?"

„Říkáš ty? Od tebe mě hlava bolí  neustále.“

Já jsem se na něj rychle otočila, ale vlasy mě flákly samozřejmě do obličeje, a uraženě jsem nafoukla tváře.

Sev se na mě uculil a já jsem zavrtěla hlavou, zašklebila jsem se na něj, dala jsem si vlasy na stranu a vyrazila ke schodům, abych došla pro Petunii.

Ale sotva jsem stoupla na první schod, Petunie otevřela dveře.

„Už je tady?" Zeptala se.

„Je tu." Přikývla jsem.

„A co na něj říkáš?" Zeptala se mě. Zajímá jí můj názor?

„Zatím vypadá celkem fajn." Řekla jsem s úsměvem.

„Fakt už je tady?" Ujistila se Petunie.

Moment, cože?

To vypadalo skoro jak kdyby si myslela, že jsem si ho spletla.

„Fakt." Přikývla jsem a Petunii jakoby přeskočilo, s pištěním se rozběhla po schodech dolů a skočila Vernonovi kolem krku.

„Ještě že s ní nespadl. Dokážeš si představit, jak by to vypadalo, kdyby se pokoušel zvednout?"

Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála nad tou představou a s úsměvem, který měl zakrývat zadržovaný smích jsem se podívala na Severuse, který měl zřejmě taky co dělat se smíchem. No samozřejmě jsem to nevydržela a začala jsem se smát jak potrefená husa.

„Tak pojďte, bude večeře." Řekla mamka se širokým úsměvem a já jsem se jako vždycky musela usmát taky, protože když u nás byla Sarah, řekla mi, že prý mám stejný úsměv jako mamka a řekla to holkám, které s ní souhlasily. Zase jsem si povzdechla, protože jsem si vzpomněla, jak jsme se spolu se Sar domlouvaly, že až budeme mít po škole, půjdeme se spolu opít.

Kdo by byl řekl, že se z čistokrevné Sarah Proliniové stane krvezrádkyně, že?

„Lily, v pořádku?" Zeptal se Severus a já se bleskurychle probrala ze vzpomínek, protože jsem si uvědomila, že mě objímá zezadu a dostala jsem strach, že by mohl něco zpozorovat ještě před tím, než mu to vůbec řeknu, takže jsem se k němu otočila čelem tak rychle, až se mi sukně světle zelených šatů zatočila.

„Úplně." Řekla jsem a koukala se mu do očí, ze kterých jsem mohla vyčíst, že mi tak úplně nevěří.

„Proč mi to neřekneš?" Zeptal se a já se na něj vyděšeně podívala.

„Co neřeknu?" Zeptala jsem se.

„Že se něco děje." Řekl Severus. „My před sebou přece nic netajíme." Řekl a já přikývla.

„Neboj, až bude správný čas, řeknu ti to." Řekla jsem s lehkým úsměvem.

Pohled Severuse: SaymonMalfoy14