„Krásné vánoční svátky. A opovaž se mi po nich říct, že čekáš dítě, Lilyan." Řekla Jenna a já se jen pobaveně zakroutila hlavou.

Letos jsem zůstávala v Bradavicích jen já. Jenna a Emma jely jako každý rok domů, James jel domů taky, Remus jel, aby byl přes prosincový úplněk doma, Peter a Hazel se rozhodli být letošní Vánoce spolu, takže jeli k Hazel a Ellie, která převážně bývala přes Vánoce v Bradavicích, letos jela s její mamkou do Čech. Jediný, kdo tu z party zůstával byl Sirius, což mi ani trochu nevadilo. S hafíkem je sranda.

„A hlavně, prosím tebe, dej pozor, aby se Siriovi nic nestalo, protože znáš ty jeho hovězí nápady." Řekla Jenna po chvilce přemýšlení a já přikývla.

„Neboj se, všechno zařídím." Řekla jsem a Jenna se zasmála.

„Ahoj maličká." Řekla a objala mě.

„Já jsem neměla dopustit, abyste se se Sarah začaly bavit taky." Řekla jsem s úsměvem.

„Ale noták, vždyť je to fajn, říkat ti maličká." Řekla se smíchem.

„Strašně." Přikývla jsem se smíchem.
„Ale až se vrátíš, určitě budu o dva centimetry větší." Řekla jsem a Jenna se usmála.

„Nemyslím si, zlato." Řekla se smíchem. „Jsem ráda, že jsi tak malá."

„Ale já za to nemůžu, že jsem malá. Nebo ne, já nejsem malá, ty jsi moc velká a je to." Řekla jsem a Jenna se začala smát znovu.

„Ty jsi se svými sto padesáti. centimetry středně velká." Řekla a já přikývla.

„A ty jsi se svými sto šedesáti hodně velká." Řekla jsem se smíchem.

„A Emma s těmi svými sto šedesáti pěti maxi velká." Řekla a já se začala smát.

„Ne, prostě jsem malá." Řekla jsem nakonec. Není možná, aby Emma byla maxi velká, to by Hazel se sto sedmdesáti dvěma a Ellie se sto šedesáti devíti byly žirafy.

„To je dobře, že to víš." Řekla se smíchem Jenna a já se na ní pobaveně podívala.

„Tak jak jsme si říkaly, dej pozor na Siriuse, nezapomeň mi každý den napsat a hlavně se nešprtej." Řekla a já přikývla. A stejně se učit budu N.K.Ú. jsou prostě moc důležité na to, abych je úplně zanedbala. „Krásné Vánoce, ahoj." Řekla a ještě jednou mě objala.

„Taky ti přeju hezké Vánoce. Ahoj." Řekla jsem a vydala jsem se k jezeru, kde jsem měla sraz se Severusem, který naštěstí nejel domů, protože Eileen se rozhodla tyhle Vánoce navštívit svou rodinu.

Jen jsem se usmála, když Severus seděl na lavičce a čučel kamsi do blba. Jako vždy jsem mu zakryla oči.

„Lily." Řekl nadšeně a já přikývla a ruce z očí jsem mu sundala.

„Krásné odpoledne." Řekla jsem a sedla si vedle něj na lavičku. „Na tý lavičce mě to nebaví." Řekla jsem a protože byla ona lavička nízká, přepadla jsem dozadu do sněhu a začala jsem dělat andělíčky. „Co je?" Řekla jsem s úsměvem, když jsem vycítila Severusův pohled.

„Jsi strašně roztomilá." Řekl a já se začala smát.

„Proč to říkáš?" Zeptala jsem se se smíchem.

„Protože je to pravda." Řekl a já se posadila a stáhla ho z lavičky k sobě na zem, abych ho políbila. To bylo poprvé, co jsem se nemusela natahovat.

Nedávno jsme se měřili.

Mezi námi je rozdíl třicet pět centimetrů. A mezi mnou a Jamesem dvacet. A mezi námi se Siriusem celých čtyřicet.

Všichni jsou větší než já.

Ale Sar, která mě mimochodem o devatenáct centimetrů přerostla mi říká: „Co je malý, to je hezký."

No tak jsem byla ochotná tu svou výšku přijmout.

Každopádně.

Po těch několika minutách, co jsme se líbali jsem se malinko odtáhla.

„Jezero je zamrzlý, viď?" Řekla jsem s úsměvem a Severus pomalu přikývl, takže jsem se zvedla a šla k jezeru blíž.

„Určitě je to dobrý nápad? Co když to není dost zamrzlé." Řekl Severus a já se usmála a jakoby nic jsem nechala nad jezero odlevitovat největší a nejtěžší kámen, který jsem viděla a ten jsem následně nechala spadnout.

„Je to bezvadný nápad." Řekla jsem, když led nerupnul.

„Jistě." Povzdechl si Severus a já vyčarovala dva páry bruslí.

„Jistě." Ujistila jsem ho s úsměvem a začala si brusle zavazovat.

„Co když se to propadne? To si tě dolů stáhnou jezerní lidé." Zkusil a já pokrčila rameny a vyrazila na led, na kterém jsem se začala prohánět jako šílenec. Ať to bylo jak to bylo, zima byla prostě perfektní.

„Na co čekáš, Seve, zavaž si ty brusle a šupej na ten led." Řekla jsem a Severus velmi neochotně sklonil a začal si zavazovat brusle. „Hlavně se nerozplácni, je tady takový blbý...sešup." Řekla jsem trochu později, než jsem měla.

„To brzy." Odfrkl si Severus a já se začala smát.

„Nemůžu za to, že nedáváš pozor." Řekl jsem s úsměvem a pomohla mu se zvednout, při čemž jsem se málem sama rozmajzla.

Ale ustála jsem to, to pozor.

Z druhé strany nepopírám, že to možná bylo díky Sevově kouzlu.

No, lepší se neptat.

Nějakou chvilku jsme jen tak bruslili po zamrzlém jezeře, ale pak jsem si řekla, že by mohl být super nápad postavit... SNĚHULÁKA!
Miluju stavení sněhuláků, od vždycky navždycky.

„Jdeme stavět sněhuláka." Rozhodla jsem a už jsem se hnala z ledu pryč.
Brusle jsem jednoduše odčarovala jak ze sebe, tak ze Severuse, který byl ještě tak trochu na ledě. (Vlastně byl někde v půlce cesty, ale jakože jsem o ničem nevěděla. 😇)

***

Když se Severus konečně doplahočil ke mně, snažila jsem sněhulákovi nasadit hlavu, ale jak říkala Jenna, jsem malá. I ten hloupej sněhulák je větší než já.

Jak já to nesnáším.

„Nechceš tak trochu pomoct?" Řekl Severus se s pobaveným úšklebkem.

„Asi jo." Řekla jsem potichu a pevně sevřela sněhovou kouli, ale zas ne tak pevně, aby se rozbila.

„Je celkem fajn." Řekl Severus při pohledu na sněhuláka.

„Akorát mě budeš muset zvednout ještě jednou, potřebuje obličej." Řekla jsem a Severus si povzdechl, při čemž jsem ze země sebrala pár kamínků, které jsem sněhulákovi zastrkala jako knoflíky. „A už jen šálu." Řekla jsem, když jsem sněhulákovi na hlavu přičarovala hrnec a začala jsem si z krku sundávat šálu, ale Severus mě zadržel a vtiskl mi do ruky tu svou.

„No prosím, přece tě nenechám nastydnout." Řekl a já se usmála, stoupla jsem si na špičky a šálu jsem mu ovázala kolem krku.

„Ták fajn, džentlmene, ale já nenechám nastydout tebe, ještě mi umřeš na mužskou smrtelnou chorobu." Řekla jsem se smíchem, upravila jsem mu šálu, objala ho kolem krku a cítila jsem, jak se mi zachumlal do vlasů, při čemž jsem se usmála.

Nějakou tu chvilku jsme tam stáli v objetí, ale přerušilo nás něco, co bych si asi nemyslela, že se stane.

„Ehm... šmejdko?" Ozvalo se za mnou a já se otočila na Malfoye.

„Malfoyi." Kývla jsem na pozdrav.

„Co budeš dávat Emmě k Vánocům?" Zeptal se a já jsem se na něj tázavě podívala.

„Proč se ptáš?" Zeptala jsem se.

„Chci jí něco dát, ale nevím co, takže potřebuju inspiraci." Řekl Malfoy.

Já jsem jen přimhouřila oči a položila mu ruku na čelo.

„Co to děláš?" Řekl a evidentně byl vyvedený z míry.

„Horečku nemáš..." Řekla jsem a dál se na něj koukala. „Běž za Pomfreyovou na výtěr, třeba místo tebe mluví nějaký bacil." Řekla jsem a Malfoy se na mě tázavě podíval.

„Mluvím zcela vážně, Lilyan, co myslíš, že mám dát Emmě k Vánocům?" Řekl a já byla úplně zaskočená.

„Vážně ti nic není?" Řekla jsem potichu.

„Proč by mi mělo něco být?" Prsknul Malfoy.

„Protože jsi mi právě řekl jménem." Řekla jsem.

„Aha." Řekl Malfoy. „No tak znova. Co mám dát Emmě k Vánocům?"

„Nemám ponětí." Řekla jsem, ale ten jeho výraz stál fakt za to. „Nedělám si srandu, fakt ne, ale co ti tak asi řeknu je to, že nejvíc na světě nesnáší fialovou barvu, její nejoblíbenější květina je orchidej a buď prosím tě té lásky a nemel o krvezradě, ač to nedává najevo, trochu jí to vadí." Řekla jsem a Malfoy se na mě překvapeně podíval.

„Myslíš, že by se mnou šla na rande?" Zeptal se a tím mě ale úplně dostal.

„Myslím...že by možná šla." Řekla jsem jako omámená.

„Díky." Řekl Malfoy a podal mi ruku.

„Ehm...nemáš za co." Řekla jsem pomalu a stáhla ruku zpátky. Všimla jsem si, že si Malfoy ruku neotřel o svůj dráhy hábit...tak to mě zaskočilo.

Sev totiž říká, že kdykoliv odejdu ze Zmijozelu, desinfikuje Malfoy celou ložnici a schody. A ručně.

„No, víš...vlastně mám za co." Řekl a já naklonila hlavu na stranu.

„Vlastně jsem nic neudělala, jen jsem ti řekla, co nedělat." Řekla jsem.

„To je pravda, ale většinu těch věcí bych udělal." Řekl a já se usmála.

„Tak to teda máš za co." Řekla jsem a Malfoy přikývl.

„Kašlu na to, šmejdi můžou být i fajn." Řekl. Chápete to? Čistokrevný Lucius Malfoy, který opovrhuje mudlorozenými právě jednu mudlorozenou nazval fajn.

„No ty kráso." Vydechla jsem. Ale spíše co mě překvapilo bylo to, že se mě fakt dotknul. Co když byl pod kletbou?

„Neříkejte hlavně otci, co jsem řekl, toho by asi nedali dohromady ani u Munga. Ale z druhé strany...nemusel bych si pak brát Narcissu." Řekl a já se na něj soucitně podívala.

„Ale třeba...změní názor, vždyť Emma je přece-"

„Víš, Lilyan, kdybych si vzal krvezrádkyni bylo by to ještě horší, než kdybych si vzal třeba tebe." Řekl a já vykulila oči. „Alespoň teda podle mého otce." Dodal a já pomalu přikyvovala.

„Tak jo... Luciusi, my teď půjdeme do hradu, takže se s tebou loučím a třeba se ještě uvidíme." Řekla jsem, čapla jsem Severuse za ruku a bez nějakého vysvětlení ho táhla k hradu.

„Co se mu stalo?" Divil se Severus.

„Vím já?" Řekla jsem a Severus pokrčil rameny.

„Ty víš všechno." Řekl a já se usmála.

„Tak to se pak koukni na sebe. Naproti tobě nevím nic."

„Naproti mně víš o něco méně věcí, ale pořád toho víš hodně."

„Myslíš?"

„Samozřejmě. Vždyť se podívej, ani většina čistokrevných neví tolik co ty."

„Jo?"

„Samozřejmě. A jsi v Křiklanově klubu, to se taky povede jen málokomu."

„Vážně?" Usmála jsem se.

„Dostávají se tam přece jen výjimeční lidi, no ne?"

„A ty si myslíš, že jsem výjimečná?"

„Já si myslím, že jsi nejvíc výjimečná na celý planetě."

„Tak jo." Zasmála jsem se a otřásla jsem se zimou, když na mě spadnul ze stromu sníh. S přimhouřenýma očima jsem se otočila na Seva, který se jakoby nic usmíval. „Ty."

„Ano?"

„Jen počkej." Řekla jsem, a ze sněhu, který mi spadl do kapuci jsem udělala kouli a mrskla jsem jí po Sevovi.

Ten už vytvářel ale taky sněhovou kouli, a zas jí po mně hodil.

A tak jsem po sobě házeli sněhovými koulemi a pak jen sněhem, abychom neztráceli čas.

Tak to bylo dál a dál, dokud nám nebyla až moc velká zima na to, abychom mohli dál bojovat.

A to je to, o čem jsem onehdá mluvila.

Sev umí být jak kamarád, tak i něco víc.

„Deka, čaj a knížka?" Navrhla jsem po cestě.

„Může být." Přikývl Sev.

„Fajn." Usmála jsem se.

„Bys nejradši četla Romea a Julii, co?"

„Mám to teď rozečtené." Připustila jsem.

„Po kolikátý?"

„Asi po... miliontý?"

„Co si přečíst nějakou zajímavější četbu?"

„Černá magie?"

„Bajky."

„Máš?"

„Vždycky když vím, že budeš poblíž." Přikývl Sev.

„Mágovo chlupaté srdce?"

„Čaroděj a skákající hrnec."

„Čteš ty."

„Beru."

„Já též." Zasmála jsem se.