„A ono to pak půjde samo. A chraň tě sám Merlin, jestli to pokazíš." Řekla jsem a unaveně jsem si sedla do křesla. Záměrně jsem si nesedla na sedačku, neboť tam se po sobě váleli Blackovi. Ale nikdo neměl to srdce je od sebe odtáhnout...

„Jimmy, jestli tohle nezabere, asi po Lupinech zbydou jen vzpomínky." Řekla jsem a lehla si na Jamese.

„Asi ti pomůžu." Řekl James a já se rozesmála a po chvilce Jamese políbila.

„Jamie, chceš mě?" Zašeptala jsem.

„Teď?" Divil se James a já přikývla, při čemž mě James vzal do náručí a vynesl nahoru do chlapecké ložnice,

„Už jde." Slyšela jsem, ale to mě teď nezajímalo. Jediné, co mě zajímalo, byl James.

***

„Dobré ráno, koťátko." Řekl James s úsměvem a pohladil mě po tváři.

„Krásné ráno." Řekla jsem a usmála se.
„Jak dlouho jsem spala?" Zeptala jsem se a urovnala si Jamesův famfrpálový dres.

„Dvanáct hodin." Řekl a já přikývla.
„Ani nevíš, o co jsi přišla." Řekl a já se rychle posadila.

„O co?" Vyhrkla jsem.

„Lupinovi si to včera rozdali." Řekl a já jsem otevřela pusu.

„Ale to... přece nemůžou!" Řekla jsem. Jako takhle, my taky ještě nemohli, ale jako...cože?!

„Neřeš to." Řekl James a já přikývla.

„Tady?" Zeptala jsem se.

„Ano, událo se to přímo ve vedlejší posteli a..." Řekl James, ale hned na to se začal smát.

„Co je?" Divila jsem se.

„Koukej." Řekl a v ruce držel to, co jsem měla nad hlavou.

„Ta je asj Ellie." Řekla jsem pobaveně.

„Zřejmě." Přikývl James.

„To jim včera hráblo, nebo jak?" Divila jsem se.

„Netuším. Ale mám strach, že budeš teta dřív, než sis přála." Řekl James a já si dala ruku před pusu.

„Co prosím?" Divila jsem se.

„No prý." Řekl James a já se rozesmála.

„Děláš si srandu?" Řekla jsem se smíchem.

„Ne." Řekl a já se smála dál a dál. „Ale asi budeš dvojitá teta." Řekl a já se začala smát znovu.

„To si myslíš, že budou mít dvojčata?" Řekla jsem pobaveně.

„Vlastně ne, ale Blackovi se včera taky nehlídali." Řekl a mně spadla brada.

„Děláš si ze mně prdel." Vydechla jsem.

„Kéž by." Povzdechl si James a já nevěděla, zda se mám smát, nebo brečet.

„Ale Blackové můžou." Řekla jsem. A fakt že mohli. Ono se to moc nezdálo, ale už bylo 17. listopadu a Siriusovi i Jenně už bylo patnáct. Vlastně... Jenně teprve před dvěma dny, ale proč ne. Ale vždycky to byla ona, která říkala, že to nechce nějak uspěchat.

„Jimmy, jednoho aby z nich kleplo." Povzdechla jsem si a objala Jamese.

„Jaký to bylo?" Zeptal se a já se usmála.

„Měla jsem z toho strach, ale bylo to perfektní." Řekla jsem potichu a James se usmál a pohladil mě po vlasech.

„Díky." Řekl a já se usmála a políbila ho.

„To je dokonalý, že se takhle shodnete, ale já asi umírám." Ozvalo se z jedné postele.

„Jak to?" Divila jsem se.

„Lily, já asi fakt umřu, tohle je horší, než tamto." Řekla Jenna. „Jako neříkám, bylo to krásný, ale i auuuuu!!!" Zapištěla Jenna a já se rozesmála.

„Tak ještě neumírej, potřebuju nadnejlepší kamarádku." Řekla jsem se smíchem. „Můžu jít k tobě? Neuvidím něco, co by mi zkazilo život?" Zeptal jsem se.

„Neboj." Řekla Jenna a já jsem vstala.

„Tak na co umíráš?" Zeptala jsem se.

„Na bolest tam dole, ty ťuňťo." Řekla Jenna a já se rozesmála.

„Já za to nemůžu, Jennuško, poděkuj pánovi tady vedle." Řekla jsem a ukázala na klidně oddechujícího Siriuse.

„Děkuju." Řekla Jenna směrem k Siriusovi. „A teď něco potřebuju, třeba...led, nebo něco." Řekla Jenna.

„Copak?" Ozvalo se za námi.

„Ty neumíráš?!" Řekla překvapeně Jenna.

„Víš, někteří kluci jsou... něžnější. " Řekla Ellie s úsměvem a červenými tvářemi a já přikývla.

„Bezva." Povzdechla si Jenna.

„Čí je tahle sukně?" Zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, když jsem si uvědomila, že v ruce pořád držím onu sukni.

„Ta bude moje." Řekla Jenna a vzala si ode mě sukni.

„Tak se obleč a uvidíme, jak bude vypadat ta tvoje chůze, inteligentko." Řekla jsem a Jenna si znovu povzdechla, navlékla sukni a tričko.

„Pomůžete mi?" Zeptala se a já jí pomohla vstát.

„Tak ukaž." Řekla jsem a Jenna začala chodit. To bylo snad ještě vtipnější, než její zpívání.

„No...ehm... možná bys mohla zkusit vozíček." Řekla Ellie s úsměvem a já se rozesmála.

„To není vtipný, já umírám." Řekla Jenna a sedla si na postel vedle Jamese.

„Ale prosím tě, jsi holka, ty toho přežiješ." Řekla jsem a Ellie přikývla.

„Máte pravdu. Jdu se projít do koupelny." Řekla Jenna a já přikývla, při čemž Jenna zavřela dveře.

„Dobré ráno." Ozvalo se ze Siriusovi postele. „Jestli byla ta noc realita, jsem ten nejšťastnější člověk pod Sluncem." Řekl a já se usmála.

„To se hluboce mýlíš, kamaráde, to jsem já." Řekl Remus.

„A víte co? Abyste se nehádali, tak jsem to já. A je to." Řekl James a já se usmála a políbila ho.

„Půjdete někdo na snídani?" Zeptala jsem se.

„Ne, dneska zůstávám v posteli až do oběda." Prohlásil Sirius.

„Bude to znít divně, ale i já." Přidal se Remus.

Petera se nikdo nemusel ptát, ten ještě v klidu spal.

„Se mnou taky nepočítejte." Řekla Ellie a lehla si zpátky k Remusovi.

„Ani se mnou!" Ozvalo se z koupelny.

„Ty jdeš, Jamie?" Zeptala jsem se a James přikývl.

„Tak jdeme." Řekla jsem s úsměvem, vzala Jamese za ruku a vydala se s ním na cestu do Velké síně.

„A teď se tě vážně zeptám, co všem včera hráblo?" Řekla jsem a James se začal smát.

„Vlastně...když se Remus Ellie omluvil a mimochodem, nezkazil to, skočila mu kolem krku, začala ho oblizovat a jaksi se rozhodli zajít ještě dál." Vysvětlil James. „A Jenna a Sirius? Ti se muckali na tom gauči, pak najednou Siriusovi přeskočilo, vzal Jennu, začal jí ještě ve společence sundávat svetr a pak pokračovali v ložnici." Řekl James a já se začala smát.

„Díky Merlin, že jsem spala." Řekla jsem.

„Pravda." Řekl James a já se usmála a konečně se posadila ke stolu.

„Jimmy, podívej." Řekla jsem a ukázala na Severuse, který se tvářil jako boží umučení.

„A co já s tím? To ho mám dojít nějak potrápit?" Zeptal se James a já si povzdechla.

„To je první, na co myslíš, viď?" Povzdechla jsem si. „Ale jelikož jsem dobrá kamarádka, tak-"

„Mu půjdeš pomoct, je mi to jasný." Řekl James smutně.

„Promiň. Odpoledne jsem jen tvoje." Řekla jsem, James se usmál a přikývl a já mu vtiskla polibek.

„Hodně štěstí." Řekl James a já se usmála a odešla ke Zmijozelu.

„Ahoj." Pozdravila jsem s úsměvem a sedla si vedle Severuse.

„Hm." Zamručel a já si povzdechla.

„Tak co tě trápí dneska?" Zeptala jsem se a vzala jsem mu skleničku s džusem.

„Sarah mi dala konec." Řekl a já jsem se zakuckala mandarinkou, kterou jsem vzala ze zmijozelského stolu.

„A to jako kdy?" Divila jsem se, když jsem konečně popadla dech.

„Včera. Chvíli po tom, co jsi odešla." Řekl a já začala zhluboka dýchat.

„A neřekla proč?" Zeptala jsem se.

„Prý proto, že miluju jinou." Řekl a já se chytla za hlavu.

„A miluješ?" Zeptala jsem se. Ehm... zvědavost, není se čemu divit. Ale jestli to bude někdo, kdo se mi nebude líbit, tak jí zakroutim krkem.

„Právěže asi jo." Řekl a já jsem vytrhla jednomu Zmijozelákovi z ruky Denního věštce, kterého jsem srolovala a začala mlátit nejdřív Severuse, pak samu sebe a nakonec zase Severuse.

„Ještě jí včera přesvědčuju, že jí miluješ. Co jsi jí na to řekl?" Zeptala jsem se.

„Že má asi pravdu." Řekl Severus a já ho novinami praštila po hlavě.

„Promiň. Seš normální?!" Zaječela jsem na něj.

„Neměl bych?" Divil se.

„Severusi, sice jsi můj nednejlepší kamarád, ale...jedenoho aby z tebe kleplo." Povzdechla jsem si. „Copak nemáš Sar ani trochu rád?" Zlobila jsem se.

„Mám." Řekl a já si povzdechla.

„A to ses ani neobtěžoval jí ten rozchod nějak rozmluvit?" Zeptala jsem se.

„Vlastně ne." Řekl, čímž si vysloužil další ránu novinami.

„Promiň, já vím, že je to ode mě hnusný, ale věř, že teď bych tě těma novinama nejradši zabila. Copak tebe nenapadlo, že to s tebou myslela vážně?" Řekla jsem a Severus přikývl.
„Tak co teď?" Zeptala jsem se.

„Co by? Prostě nic." Povzdechl si a já ho zase praštila novinami.

„Promiň. Takže se na to úplně vykašleš?" Zeptala jsem se.

„Ne úplně, ale co mám asi dělat?" Řekl a já se zamračila.

„Přece jí miluješ." Řekla jsem.

„Hm." Zabručel a já ho znovu majzla novinama po hlavě.

„Ty to jen tak přejdeš?" Zlobila jsem se.

„A co mám dělat? Mám se tady trápit kvůli něčemu, co se stejně nenapraví?" Řekl jedovatě Severus a já už se chystala ho zase bouchnut novinami, ale pak jsem si to rozmyslela.

„Vlastně máš pravdu. Ale já vidím, že tě to mrzí... maličko... přestaň mi lhát." Řekla jsem a pohladila ho po zádech, při čemž jsem zabloudila pohledem k Jamesovi, který vypadal, že sem každou chvílí dojde a na místě někoho zabije. Ale jestli mě, nebo Seva, to fakt netuším. Jen jsem pokrčila rameny a usmála se na něj, při čemž se na mě taky usmál.

„Máš pravdu, neberu to tak v pohodě." Řekl Severus a já přikývla.
„Vlastně to to trochu v pohodě beru, ale je mi to trochu líto." Řekl a já se na něj smutně podívala a objala ho.

Nejen kvůli tomu, že jsem ho chtěla utěšit, ale taky jsem ho obejmout chtěla.

„Zvládneš to, ty totiž vždycky." Pošeptala jsem mu.
„Nechceš jít pryč, aby se na nás nekoukali všichni Zmijozeláci? Protože předpokládám, že až mi budeš říkat o podrobnostech, nebudu schopná neřičet." Zašeptala jsem, při čemž Severus přikývl a já se usmála. „Dej mi minutku." Řekla jsem a odběhla za Jamesem.

„Co je?" Zeptal se.

„Se Sarah se rozešli." Řekla jsem tiše.

„Takže nejdřív budeš utěšovat jeho, pak Sarah a až pak si najdeš čas na mě." Řekl James.

„Vadí?" Zeptala jsem se.

„Ale ne, vrať se brzy." Řekl a já se usmála.

„Jsi nejlepší." Řekla jsem, políbila ho a odběhla zpátky k Severusovi, který už čekal před Velkou síní.

„To byly tři." Řekl a já pobaveně zakroutila hlavou.

„Omlouvám se, že jsem se o dvě minuty zpozdila." Řekla jsem a Severus přikývl. „Merlinkote! Pojď, prosím tě, nebo u tvý vraždy budou celé Bradavice." Řekla jsem a vyrazila ke knihovně. „To byl vtip." Řekla jsem, když pořád postával před Velkou síní. Jen se na mě tázavě podíval. „Pro uvolněnější atmosféru." Pokrčila jsem rameny a došla k němu. „Seve, dneska nemám tolik trpělivosti, tak pojď, prosím." Řekla jsem a on konečně vyrazil ke knihovně.