„A taky Jenna a Ellie. Já teda jako první, ale tak stejně. Ellie se málem zbláznila, když si uvědomila, že s Remusem nebude celé prázdniny. Byli do sebe zamilovaní skoro rok a nic si neřekli. A Jenna se do Siriuse teda zabouchla až po tom, co jsme hráli pravdu a úkol a dostala za úkol Siriuse políbit. A jednou u nás spali kluci a tam teda začalo Rellie a Jenius." Vyprávěla jsem. No, musela jsem to všechno vysvětlovat, protože naši byli obeznámeni s tím, jak moc my sestry Poberty nesnášíme.

„Takže ty jsi s Jamesem začala chodit, protože ti to nabídl. Tím pádem se vaše sesterstvo a Pobertové usmířili.
Potom jste jednou hráli hru, při které se Jenna líbala se Siriusem a tehdy si uvědomila, že je do něj asi zamilovaná. A Ellie byla do Remuse zamilovaná už dlouho, ale neřekla mu to a když jste teda pořádali přespávačku, Remus vyznal Ellie lásku a začali spolu chodit a Sirius s Jennou vlastně to samé." Shrnula to mamka.

„Jo, přesně tak." Řekla jsem.

„A klape vám to s Jamesem?" Zeptala se mě mamka.

„Jo, moc. Jen jsme se dvakrát pohádali. Ale to vlastně nic nebylo." Řekla jsem.

„Vy jste se dvakrát pohádali a nerozešli se?" Divila se Petunie. To bylo vůbec podruhé, co na mě promluvila.

„Jo. Přecejen to byly jen dvě hádky o blbostech."  Řekla jsem a povzdechla si.

„A o čem přesně to bylo?" Zeptal se taťka.

„Poprvé to bylo, když nechtěl jít po famfrpále na ostřovnu a potom taková další blbost...ehm...prostě a jednoduše proto, že si nechtěl uklidit ten bordel, co měl v pokoji." Řekla jsem a začala se strašně smát. Teď, když jsem to řekla takhle nahlas, znělo to vážně jako totální blbosti. Ale tenkrát mi to přišlo tak strašně podstatné.

„Famfrpál je ta kouzelnická hra na košťatech?" Zeptal se taťka a já přikývla.

„A co Severus?" Zeptala se mě mamka.

„Severus je kamarád." Řekla jsem. Ano, mamka si prostě vždycky myslela, že se mi líbí. Jako jo, jeden čas měla pravdu, ale teď jen malililililililililililililililililililililililičko.  I když...ne jen malililililililililililililililililililililililičko, ale malililililililililičko, tak.

„Ale zlato, špatně jsi mě pochopila. Myslela jsem to, jak se měl a tak." Řekla mamka.

„Jo tak." Řekla jsem se smíchem. „Ten pořád exceluje v lektvarech a má přítelkyni. Sarah. Zmijozelskou princeznu. Moc jim to spolu sluší." Řekla jsem s lehkým úsměvem.

„A ta Sarah je stejně stará jako vy?" Zeptala se mamka.

„Ano. Chodí do stejného ročníku." Přikývla jsem.

„A není to ta, která měla už tři kluky?" Zeptal se taťka.

„Jo, to je přesně ona. Mám strach, aby neodkopla i Seva. Ale z druhé strany, kdyby to chtěla udělat, tak by to udělala už před prázdninami." Řekla jsem.

„A je hezká?" Zeptala se mamka.

„Jo, docela je." Řekla jsem. Jasně, Sarah byla skutečně moc hezká. Jako vážně moc a moc. To potvrdil i James.

„A jak vypadá?" Zeptala se mamka se zájmem.

„Má kaštanově hnědé vlasy, fialové oči, o pár centimetrů větší, než já a chováním úplná Zmijozelka." Řekla jsem.

„To musí být zajímavé, když má fialové oči." Řekla mamka.

„Jasně." Řekla jsem, ale myšlenkami jsem byla pořád jinde. Přesněji u Sarah. Nebo spíš u Seva a Sarah. Ano, slušelo jim to spolu a moc a já to věděla, ale prostě... James mě miluje celým srdcem a já jeho? Tak asi na...99,9%.

„Beruško, posloucháš mě vůbec?" Zeptala se mamka.

„Mami, je mi čtrnáct, nemůžeš mi říkat beruško." Řekla jsem.

„Ale pro nás budeš pořád malá holčička." Řekl taťka.

„Jak jinak..." Povzdechla jsem si.

Zase jsem se zamyslela. Když nad tím vším tak přemýšlím, musím říct, že je mi vlastně...smutno. A nejen proto, že tady se mnou nejsou holky a Poberti. Chybí mi Severus. Ano, bavíme se a docela dost na to, že chodí se Sarou, ale...už to není jako dřív. Jasně, ono se taky není čemu divit. Ale prostě...mám pocit, že mi něco tají. A je mi blbý si to zjišťovat Nitrozpytem, ve kterém jsem se mimochodem trochu zlepšila. Ale sám mi to neřekne... Tak nevím, co mám dělat. Dřív jsme si říkali všechno a teď?

Začala jsem vzpomínat. Přecejen...byl to on, kdo mi všechno vysvětlil...

,,Jsi v pořádku?" Ozvalo se  za mnou. Byl to Severus, ale toho jsem předtím ještě neznala. To bylo úplně poprvé, kdy mě viděl plakat. Urychleně jsem si začala stírat slzy,ale z mých očí se řinuly další. Najednou jsem na svém rameni cítila jeho ruku. Kdybych tenkrát věděla, že mě takhle bude utěšovat mnohem častěji... Usmíval se na mě. Nebyl jako ti kluci ve škole, kteří se mi posmívali a říkali mi ,šprtko', věděla jsem to.

,,Kdo jsi?" Vypadlo ze mě. No dobře, tak kdo jsi asi nebyl úplně vhodný způsob, jak se s někým seznámit, ale vážně, asi se vám úplně běžně nestane, že na vás promluví někdo totálně neznámí, že? 

,,Já jsem Severus Snape. Jsem...vlastně kouzelník, jako ty." Řekl. Aha, takže údajně  nějaký kouzelník Severus Snape se rozhodl, že mě půjde utěšit, nebo co? No jo, mé tehdejší myšlenky...

,,Ty mi nevěříš, viď?" Řekl Severus.

,,No...nestane se ti úplně normálně, že ti někdo řekne, že je kouzelník a svým způsobem ti oznámí, že ty taky. " Řekla jsem. Vykouzlil růžovou růži. Tu si pamatuju. Jasně že říkal pravdu...

,,A kdo jsi ty?" Zeptal se mě mile,podal mi růži a já se usmála.

,,Jsem Lily Evansová." Řekla jsem s širokým úsměvem. 

,,Těší mě, Lily." Řekl Severus a já si prohlédla růži. Měla můj oblíbený odstín růžové. Tu si vylisuji. Pomyslela jsem si, když tu mě začala bolet hlava.

,,Vylisovat? Není to škoda?" Řekl Severus a já se na něj překvapeně podívala.

,,Tomu se říká Nitrozpyt. V Bradavicích tě to nenaučí, ale mě to naučili doma." Řekl a já se jen usmála. Stejně jsem si ji vylisovala.

,,Co jsou Bradavice?" Zeptala jsem se a sedla si na zem do měkoučké trávy.

***

,,Aha. Takže já jsem mudlorozená čarodějka? To zní moc hezky." Usmála jsem se. Znělo to opravdu moc hezky. Mudlorozená. Jako kdybych byla nějaká princezna. A pořád si to myslím.

,,Zní to celkem dobře." Řekl Severus a já se na něj usmála.

,,Díky." Řekla jsem a objala ho. Tenkrát mi to bylo trochu divné, když jsem objímala někoho jiného, než někoho z mé rodiny. Vlastně to bylo poprvé, co jsem objala někoho, kdo nebyl můj příuzný. Kamarádky jsem neměla,nikdo nechtěl se šprtkou Evansovou nic mít. jsem ráda, ze se to v Bradavicích změnilo. Tenkrát kdyby to objetí někdo viděl, nevysmáli by se  jen mně, ale i mému nadnejlepšímu kamarádovi. Chápu, že většina  lidí na přátelství mezi klukem a holkou nevěří a já jsem tomu taky dřív nevěřila, ale teď můžu s určitostí říct, že kouzelník dvojí krve Severus Snape je můj kamarád. 

,,Už bude sedm." Řekla jsem smutně.

,,Už to tak vypadá." Řekl Severus stejně smutně.

,,Přijdeš i zítra?" Zeptala jsem se.

,,Přijdu." Řekl Severus a já se usmála.

,,Tak se měj." Řekla jsem s úsměvem.

,,Ty taky." Řekl Severus, při čemž zmizel za stromem.

Byl to on, kdo mi můj život dokázal tolik změnit. Nebýt něj, asi bych se složila hned po první mudlovské šmejdce. Ze začátku mi to bylo fakt hodně líto, postupně jsem si zvykla. Sice se mi nelíbí, že jsem jediná, o kom Severus nemluví jako o mudlovské šmejdce, ale holt se nedá nic dělat.

„Lily, slyšíš? Jsme doma." Řekla mamka.

„To už." Divila jsem se a podívala se na hodinky. Vážně jsem jako přemýšlela dvě hodiny?

„Ano zlato, už." Usmála se mamka a pomohla mi vylézt z auta.

„Mami, myslíš si, že bude všechno stejné i po prázdninách?" Zeptala jsem se.

„Co myslíš?" Zeptala se mamka.

„Blbost. Jakože jsem nic neřekla." Řekla jsem a vytáhla si kufr z kufru... moment, kufr z kufru?

„Jen si vybalím a půjdu se projít!" Zakřičela jsem z pokoje.

„Samozřejmě, broučku!" Ozvalo se zespoda.

Balení mi šlo jako vždy rychle. Jen jsem si do skříně dala hromádku triček, školní uniformu a šaty a mohla jsem vyrazit. Zase jsem vylezla před strom. Nějak jsem se to tudy naučila...