„Lilyan Evans-Snapeová, já ti říkám, že tam za ním půjdeš, i kdyby to bylo to poslední, co v životě uděláš." Řekla Emma a tahala mě z křesla. Pořád se mě snažila přimět k tomu, abych šla za Sevem do Bradavic.

„Nikam nejdu, nemá zájem." Protestovala jsem.

„Lilyan, okamžitě vstaň. Je pryč tři měsíce, evidentně potřebuje postrčit. Tak zvedni zadek a jdi tam. Dneska mají být studenti v Prasinkách, tak budeš mít dokonce i odvoz. A nebudeme o tom diskutovat." Řekla Emma a dál mě táhla.

„A co když mě pošle doprčic?" Zeptala jsem se.

„Nepošle a kdyby jo, tak je idiot. A za dva měsíce máš rodit, tak to s ním koukej urovnat co nejdřív. A navíc má dneska narozeniny, tak se tam za ním zastav." Řekla Emma a tím pro ni debata skončila a odkráčela do pokoje pro hosty, který poslední tři měsíce obývala.

Měla pravdu, samozřejmě bych to s ním měla urovnat, ale...má to cenu jít do Bradavic, když mě třeba pošle do háje?

„Emmi, nevím kdy se vrátím." Řekla jsem, oblékla jsem si kabát. Džíny a tričko jsem už měla, před chvílí jsem totiž byla na procházce.

„Hodně štěstí!" Zavolala za mnou a já zavřela dveře a ještě jsem zkontrolovala, jestli mám hůlku.

***

„Ahoj." Pozdravila jsem jedinou holku, která se mnou jela v kočáře a za celou dobu si mě ani nevšimla.

„Kdo jsi?" Zeptala se mě.

„No...já jsem-"

„Ty jsi zrzavá." Řekla a já přikývla. „A máš zelené oči?" Zeptala se.

„Pokud vím." Řekla jsem.

„A jsi malá." Řekla a já se usmála a přikývla jsem. „A jsi těhotná." Řekla po chvilce.

„Jsem." Řekla jsem.

„Ty seš Lily Evansová!" Vypískla a já přikývla. „Takže to ty chodíš s profesorem Snapem." Řekla a já nejistě přikývla. „Pro Merlina, jak s ním můžeš být? Obdivuju tě. Vždyť on je na všechny tak zlý a ty vypadáš tak mile." Řekla a já se zasmála.

„Víš, jak na koho." Řekla jsem a ona se pousmála.

„Tobě nepřijdu divná?" Zeptala se z ničeho nic.

„Proč bys měla být divná?" Divila jsem se.

„Jsem jediná holka v ročníku, která nikdy neměla kluka. Nosím brýle, mám jinačí oči, než mají ostatní, lidem se straním a proto, že nosím brýle a mám ráda knihy se se mnou nikdo nebaví a říkají mi, že jsem divná." Vysvětlila mi.

„Tak to jsou ostatní pěkně hloupí. Já sama mám ráda knihy." Řekla jsem. „Lidi mají tendenci soudit bez toho, aniž by se vzájemně poznali. Z toho si nic nedělej, i mně to přijde divné a to jsem divná sama." Řekla jsem a ona se na mě usmála.

„Jsem Lena." Řekla.

„Těší mě." Usmála jsem se.

„Proč jedeš do Bradavic?" Zeptala se Lena.

„Potřebuju si promluvit se Sevem. Od doby, co se dozvěděl, že čekám miminko odešel." Řekla jsem a Lena chápavě přikývla.

„A víš, že když jsem před týdnem byla u něj v kabinetu, protože mi tak trošičku bouchnul lektvar, tak jsem viděla, že tam má strašně moc fotek s tebou?" Řekla a já vykulila oči. „Dokonce bych i řekla, že brečel." Dodala a já otevřela pusu. „Pozor na mouchy, dneska létají hodně." Řekla Lena a já se začala smát. Tohle říkala i Sarah.

„Díky za upozornění." Řekla jsem a Lena se zasmála.

„Jsme tu." Oznámila mi a já se usmála.

„Dlouho jsem tu nebyla." Řekla jsem.

„Jo, já vím." Řekla Lena. „Sarah říkala, že ti to tu určitě jednou bude chybět." Povzdechla si.

„Ty jsi...Elena. Elen Proliniová?" Zeptala jsem se.

„Elen mi mohla říkat jen ona." Řekla Lena.

„Pro Merlina, omlouvám se." Řekla jsem a Lena se pousmála.

„To nic. Vlastně..." Začala a sundala si brýle a rozpustila si culík. „Jsme si byly podobné víc, než by si kdo myslel." Povzdechla si a já se na ní koukala jak na zjevení. Na zjevení Sarah Proliniové. Lena jí byla skutečně moc podobná. Měla kaštanově hnědé vlasy, fialové oči, měla i podobné rysy v obličeji.

Vrhla jsem se jí kolem krku a rozbrečela jsem se. Taková podoba...jak kdyby naproti mně skutečně stála Sarah. Dokonce měla i podobnou vůni. Kokosovou. Jo, pamatuju si to, Sarah se tím vždycky strašně převoněla.

„Lily, takhle by tě vidět nechtěla." Řekla Lena a tím mě vrátila zpět do reality.

„Jasně, já vím, ale jak je možné, že jsem tě neviděla?" Řekla jsem potichu.

„Do prvního ročníku jsem začala chodit, když jsi ty byla v pátém, takže jsme se neměly moc šanci vidět." Řekla a já to pochopila. „A už běž, nebo ho nestihneš." Dodala a já se usmála.

„Až budeš zase v Prasinkách, zastav se za mnou, budu ráda." Usmála jsem se.

„Dobře. Ahoj." Usmála se Lena.

„Ahoj." Usmála jsem se a nechala jsem ji pokračovat ke Zmijozelu, zatímco jsem sama zaplula ke kabinetu a zaklepala jsem.

Chvíli se nic nedělo, tak jsem zaklepala znovu a tentokrát se zevnitř ozývalo mumlání. Trošku jsem se usmála, ale když Severus otevřel, usmála jsem se jak nejvíc jsem dovedla.

„Ahoj." Řekla jsem a koukala se na něj.

„Ahoj." Řekl a já se zasmála.

„Můžu dál?" Zeptala jsem se a Severus přikývl a pustil mě dovnitř.

„Jak se máš?" Zeptal se.

„Vlastně tak průměrně. Stýská se mi po tobě." Řekla jsem a Severus přikývl. Jak kdyby mu to bylo jedno. „Chtěla jsem tě vidět a...chtěla jsem ti to všechno nějak vysvětlit." Řekla jsem a Severus znovu jen přikývl.
„Totiž...neřekla jsem ti o tom, protože jsem zvažovala i tuhle možnost a...nechtěla jsem tě ztratit." Řekla jsem a v očích se mi zaleskly slzy.

„Tady vůbec nejde o to, kdy jsi mi o tom řekla, tady jde o to, že jsi mi o tom asi neplánovala říct, kdyby to nebylo poznat." Řekl a já si povzdechla.

„Dostanu alespoň nějaké plusové body za dobrý důvod?" Zeptala jsem se.

„Lily-"

„Miluješ mě ještě?" Zeptala jsem se.

„Co to je za otázku?" Řekl zmateně.

„Jednoduchá otázka. Miluješ mě, ano nebo ne?" Řekla jsem. Když dlouho nic neřekl, povzdechla jsem si. „Promiň, že jsem tě obtěžovala. Kdyby něco, jsem doma každý den." Řekla jsem a zamířila jsem ke dveřím.

„Ale ty si neuvědomuješ -"

„Co si neuvědomuju? Přece jsem ti to naznačovala dost dlouho, ne?"

„A co to má co dělat s tím, že jsi mi něco naznačovala? Tak jsi mi to měla říct normálně hned."

„A jak by sis to představovala hned?!" Zaječela jsem.

„Normálně, já nevím."

„Sakra, tak se pokud být v mojí situaci. V situaci holky, která otěhotněla s někým, kdo žádné miminko nechce. V sedmnácti. Víš, jak jsem z toho byla vyklepaná? Jak jsem se bála, že se o tom dozvíš?"

„A péči jsi mi to prostě hned neřekla?"

„Protože já se bála. Já se bála, aby se to, co se stalo stalo co nejpozději."

„Lily." Povzdechl si Severus.

„Chtěla jsem ti popřát všechno nejlepší k narozeninám." Řekla jsem a zavřela za sebou dveře.

Rychle jsem se rozběhla chodbami ke kočáru, který mě dotáhl do Prasinek.

„Co to je?" Divila jsem se, když jsem přišla a vysypaly se na mě konfety.

„Sakra, vy nejdete spolu." Povzdechla si Emma a šla mě obejmout.

„Proč to musí být takhle?" Povzdechla jsem si.

„Nemám tušení." Řekla Emma. „Běž spát, je pozdě." Řekla a ukázala na hodiny, které ukazovaly devátou hodinu.

„Dobrou." Řekla jsem.

„Dobrou noc." Usmála se Emma.