Rychle jsem doběhla do knihovny a z toho, co jsem viděla mě málem kleplo. Merlindík, že tam teď knihovnice nebyla. A ještě dlouho být neměla.

„Seve, nech toho." Zašeptala jsem.
„Severusi, přestaň." Řekla jsem.
„Severusi Snape, okamžitě toho nech! Princi dvojí krve, nech toho!" Řekla jsem se zvýšeným hlasem. Celou dobu vyhazoval knížky z regálů a kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty. Věřte nevěřte, knihy, které skončily na zemi patřily do sekce „dívčí romány.“

Ještě jsem ho párkrát zkusila oslovit, ale pak mi došla trpělivost.

„SNAPE! KOUKEJ TOHO NECHAT, HNED!" Zakřičela jsem na něj a chytla ho za ruce. „Vidíš, co děláš?" Zeptala jsem se  a snažila se znít zcela klidně. Jen doufám, že mi to vyšlo, kor nepatřím mezi ty, kteří jsou v jednu chvíli naštvání a hned se pak uklidní. Tedy takhle, myslím si to o sobě.

„Najednou jsem Snape, jo?" Řekl jedovatě Severus, při čemž zvýšil hlas.

„Když jsi neposlouchal, musela jsem na sebe nějak upoutat pozornost." Řekla jsem potichu. Samozřejmě že jsem se cítila strašně provinile, že jsem mu řekla takhle. Teda není na tom nic špatného, ale stejně. Nikdy jsem mu neřekla jinak než křestním jménem či přezdívkou.

„A kdo jsi, abych tě musel poslouchat?" Řekl Severus a já se zamračila.

„A víš co? Máš pravdu. Kdo vlastně jsem?" Zeptala jsem se naštvaně. „Podle tebe jsem jen mrňavá mudlovská šmejdka, která se ti zamotala do života, nemám pravdu?" Zeptala jsem se jedovatě.

„Ne, nemáš." Řekl Severus.

„No tak kdo jsem?" Zeptala jsem se ledově klidně. Brrr, nesnáším, když jsem naštvaná.

„Ty jsi holka, která mě zvládla změnit jen svým chováním. Jediný člověk na světě, kterému na mě záleží a ta nejdůležitější osoba v mým příšerným životě." Řekl Severus a já se na něj koukala s dojetím v očích a objala ho.

„Tak proč jsi se tak naštval?" Zeptala jsem se tiše a nerada se vymanila z objetí.

„Když mě přesvědčuješ, že by to ta holka neodmítla...myslíš to vážně?" Zeptal se a já si povzdechla a sedla si na stůl. Nevím, co jsem se to naučila, ale budu se to muset pěkně rychle odnaučit.

„Vlastně...ne úplně." Řekla jsem a mávla hůlkou, čímž jsem uklidila ten nepořádek. „Ale každá holka je jiná." Řekla jsem. A je to pravda.

„A co když chci tebe?" Řekl Severus, čímž mi vyrazil dech. Slyšela jsem správně, že řekl...já? Mě? Řekl, že chce mě? Jakože chce mě Lily Evansovou?

„C-co prosím?" Divila jsem se.

„Co když chci tebe?" Zopakoval Severus. Fakt to řekl? U sta hromů, no to je mega...

„No-"

„Odmítneš mě, že ano." Řekl a já zavřela oči. Neměla bych z toho mít radost, ne? Nebo měla? Spíš ne? Ale co když jo? Proč tu radost mám?

Co když ho taky miluju? Jak k čertu zjistím, jestli jsem do něj zamilovaná?

Když ho políbím, zjistím tak, jestli jsem zamilovaná?

Budu mít stejný pocit?

Co když nebudu? To by bylo bezdůvodné líbání, ne?

Nebo nebylo?

Co když si uvědomím, že ho miluju? Co pak?

Co když to James zjistí? Rozejdeme se?

Samozřejmě že.

Ale pak zas budu moct být se Sevem, ne?

Co když mě ale do té doby přestane milovat?

Nebude se to pro mě počítat jakoby byl druhá možnost?

Ale ne, on nemůže být druhá možnost, přece ho miluju, ne?

To vlastně nevím, takže zjistím to tím polibkem?

Nebo mu o tom, jak jsem zmatená povím?

Ne, to ne, když teď přestanu přemýšlet nad těma blbostma, který se mi míhají v hlavě, možná něco zjistím.

Tak proč ho nepolíbit, abych si to ujasnila?

„Možná dělám blbost." Řekla jsem nakonec potichu, vstala jsem ze stolu a přešla jsem k Sevovi tak blízko, že mi stačilo čtvrt kroku a dotýkala bych se ho přímo.

„Což-" Začal Severus, ale já ho přerušila polibkem. Jen takovým tím lehkým polibkem. Jako ten, který si dává mamka její dobré kamarádky, když se po dlouhé době vidí.

Pak to ale bylo jinačí.

Musela jsem si stoupnout na špičky, abych na něj pořádně dosáhla a přecejen si mě Sev trochu nadzvednul.

Má velkou sílu, nebo jsem lehká? Zeptala jsem se sama sebe.

Polibky jsme si opláceli dlouhou předlohou dobu. Když jsme se nadechli, nepustili jsme se, jen jsme se o sebe opřeli čely a pak zas pokračovali.

Pane bože, Merline, já miluju jeho polibky. Miluju jeho celého...hrozně moc.

„Říkám, že dělám blbost." Řekla jsem, když jsme se od sebe odtáhli a zakopala jsem nohama, aby mě položil na zem. „Cítil jsi něco? Krom rtů?" Zeptala jsem se, abych maličko odlehčila atmosféru.

„Jo." Přikývl Severus. „A ty?" Zeptal se.

„Ne." Řekla jsem tiše. Ve skutečnosti jsem lhala. Jen doufám, že si toho nevšiml. Ale opravdu...když jsme se líbali, cítila jsem všechno to, co cítím s Jamesem. A možná ještě víc.

Lehtání v podbřišku, zběsile bušící srdce, nesnesitelná touha a další... A teď jsem v prdeli. A to totálně.

„Omlouvám se." Řekla jsem tiše a trochu od něj odstoupila. „Ehm... můžeme se o tom nebavit? A tím nemyslím jen teď, prostě...nikdy?"  Řekla jsem a Severus přikývl.

„Díky." Usmála jsem se a vydala se z knihovny pryč.

„Lily?" Ozvalo se za mnou.

„Ano?" Řekla jsem a otočila jsem se.

„Bude to mezi námi stejný?" Zeptal se.

„No...přece jsme se párkrát už málem políbili a všechno zůstalo stejné, takže...tohle-"

„Buď zticha, Lily." Přerušil mě a já se na něj nechápavě podívala. „Nikdy potom, to mezi námi nebylo stejný. A nebude ani teď. Pokaždé se něco změnilo a i ty sis toho všimla. Nemůžeš dál předstírat, že se nic neděje a nic se nestalo, protože dřív, nebo později tě to dožene." Řekl a já se na něj koukala s otevřenou pusou.

Takhle se mnou ještě nikdy nemluvil... Ale vlastně...ne, to bylo jinak.

„Já vím, vím, že mě to dožene, ale...chci to oddálit a prostě...dělám v životě samé kraviny, kterýma všem ničím život a je to...tak strašný, já prostě...promiň, omluv mě." Řekla jsem a vyběhla z knihovny rovnou k Nebelvíru.

„Co se děje? "Zeptal se James, do kterého jsem napálila.

„Jamesi, mně to tak strašně mrzí." Řekla jsem potichu a objala Jamese.

„Copak?" Zeptal se James.

„Severus a Sarah. Vždyť oni měli být spolu. Nic nejde jak by mělo." Řekla jsem a cítila jsem, jak mě hladí po vlasech.

„Všechno se děje jak má." Řekl a já přikývla.

„Pojď trochu níž." Řekla jsem a James přikývl, při čemž jsem ho políbila.

Ne, tenhle pocit byl silnější. Nebo si to jen nalhávám? Sama nevím... Vlastně vím. Miluju Jamese a tenhle pocit je silnější. A tečka, tečka, tečka, tečka, tečka a konec!

„Nechceš jít-"

„Ne." Zašeptala jsem.

„Cože." Divil se James.

„Já chci jít spát." Řekla jsem tiše.

„Teď?" Zeptal se James.

„Teď." Přikývla jsem a nechala se natisknout na zeď.

„Co tak nejednou?" Zeptal se.

„Nic, ale chci jít spát." Řekla jsem, při čemž mě vzal James do náručí a nesl k nim do ložnice. Chovám se teď jak pěkná mrcha a běhna.

Nejdřív se nemůžu nabažit polibků od Seva (mimochodem, nejradši bych teď někam daleko utekla a už se nikdy nevrátila, protože teď ubližuju několika lidem najednou), ale vzápětí běžím za Jamesem.

Jsem strašná.

V ložnici už bylo naštěstí prázdno, protože se ostatní ládovali na obědě. James mě položil do postele a jemně líbnul na tvář. Mávla jsem hůlkou a zatáhla závěsy.

Pak jsem se už přitulila k Jamesovi a zavřela jsem oči.

„Víš, že tě miluju." Řekla jsem s úsměvem. Ne, nemiluju. Lilyan, miluješ a konec debat.

„I já tebe." Řekl James a já se usmála ještě víc.

Jak jsem ale zavřela oči, přepadly mě myšlenky na Seva. Sakra...

Za několik málo chvilek jsem už klidně oddychovala vedle Jamese. Dnešek vlastně nebyl tak zlý, jak vypadal...

Pohled Severuse: SaymonMalfoy14