Seskočila jsem ze stromu a už jsem si to kráčela k jezeru. Jako vždycky. To místo jsem si strašně oblíbila a ani nevím proč.

A když jsem přišla k jezeru, koho jsem tam viděla? No Severuse přece! Zíral kamsi do blba a evidentně byl duchem mimo. Tak co kdybych ho vzala zpátky do reality?

Pomalu jsem se k němu přiblížila a zezadu mu zakryla oči.

„Lily." Řekl znuděně a já trochu posmutněla. Minulé prázdniny byl vždycky rád, když jsem přišla. Nebo se alespoň snažil, aby to tak vypadalo a teď? Jak kdybych mu tu snad překážela.

„Tak já zas půjdu." Řekla jsem sklesle a skoro neslyšně.

„Počkej, nechoď." Řekl a já chvíli stála. „Jsem rád, že jsi tu." Řekl potom potichu.

„Tak fajn." Řekla jsem a sedla si od něj tak daleko, že by se mezi nás vešlo ještě pět Hagridů.

„Jsi na mě naštvaná?" Zeptal se po chvilce.

„Nejsem na tebe naštvaná." Odsekla jsem. No tak fajn, byla jsem trošičku naštvaná, ale jen trošičku. Spíš jsem byla smutná a on to moc dobře věděl.
„Taky se ti nekoukám do hlavy, Severusi." Řekla jsem potichu.

„Promiň." Řekl.

„Seve, co se to s námi stalo?" Zeptala jsem se.

„Nevím." Řekl potichu. „Ale ani za mák se mi to nelíbí." Dodal a přisednul si ke mně blíž.

„Mně taky ne." Řekla jsem. „Myslíš si, že to má co dělat s tím, že už spolu netrávíme tolik času?" Zeptala jsem se.

„Možná to tím bude." Řekl.

„Seve, já vím, že mi něco tajíš." Řekla jsem po chvilce ticha.

„Jak to myslíš?" Zeptal se.

„Seve, nejsem blbá a ani slepá. Oba dva víme, že mi něco zatajuješ." Řekla jsem. A teď už trochu hlasitěji.

„Ale já ti to říct nemůžu." Řekl po chvilce.

„Poslyš, Seve, víš že mě můžeš říct všechno, že jo?" Řekla jsem.

„Jasně." Řekl.

„Pak teda nechápu, v čem je problém." Řekla jsem.

„Já nevím, jak bych ti to vysvětlil." Řekl.

„Víš, že můj mozek toho pobere hodně, viď?" Řekla jsem.

„Jasně." Řekl a já přikývla.

„Takže?" Řekla jsem.

„Fajn, ale... nepřestaneš se se mnou bavit?" Zeptal se s obavami v hlase.

„Ani náhodou." Řekla jsem se smíchem.

„Dobře." Přikývl a začal s vyprávěním.

***

„Fuuuuu. Víš, že zastávat funkci tvojí nadnejlepší kamarádky je někdy celkem fuška?" Řekla jsem po chvilce.

„Vím. Divím se, že se se mnou pořád ještě bavíš." Řekl a já se zamračila.

„Severusi, vždycky se s tebou budu bavit." Řekla jsem s úsměvem.

„Jasně." Přikývl.

„Jaký byl pocit, když jsi to zjistil?" Zeptala jsem se.

„Bylo to... divný." Řekl.

„A ví o tom ještě někdo?" Zeptala jsem se.

„Ne. Opovrhovali by mnou ještě víc." Řekl a já přikývla.

„Nic si z toho nedělej, neznají tě jako já." Řekla jsem.

„Taky si z toho nic nedělám." Řekl a já si povzdechla.

„Víš, že se nevyplácí mi lhát, viď?" Řekla jsem s úsměvem.

„Fajn, tak na začátku mě to mrzelo." Zamrmlal a já se usmála.

„Pane jo, musí být hustý zjištění, že jsi vlastně příbuzný Salazara Zmijozela." Řekla jsem.

„Není to úplně hustý, jak říkáš. Je to spíš otravný. Pokaždé mám strach, aby se mi nestalo to co v prváku." Řekl.

„Neboj se." Řekla jsem.

„No jo." Odsouhlasil. „Díky Lily, jsi jediná, která se na mě nevykašlala." Řekl.

„Dovolím si nesouhlasit. Tvoje mamka je tu pro tebe vždycky, Sarah zřejmě taky a Jenna taky." Řekla jsem a Severus vykulil oči.

„Jenna? A proč si myslíš, že zrovna Sarah?" Divil se.

„Tak...Sarah je tvoje přítelkyně, musí jí na tobě záležet, byť jen maličko." Řekla jsem. „A Jenna? Ta říkala, že kdybys po ní neházel ty vražedné pohledy, zkusila by se s tebou skamarádit. Zkus to. Má z tebe spíš strach, není to tak, že by tě nesnášela." Dodala jsem.

„Takže ona ze mně má strach, jo?" Řekl Severus a šibalsky se usmál.

„Nech toho, jen říkám, jak to je." Řekla jsem.

„Jasně, jasně." Řekl.

„Merlin, ty seš vážně případ." Povzdechla jsem si. „Tak co ty a Sarah?" Zeptala jsem se, abych trochu převedla řeč.

„Jde to." Řekl a já vyvalila oči. Vážně, já jsem toho chtěla zjistit mnohem víc a on mi tady jako řekne že, jde to?

„Myslela jsem nějaký tajuplný podrobnosti." Řekla jsem s úsměvem.

„Co přesně myslíš?" Zeptal se pobaveně. A já se na něj tázavě podívala. Vážně? „Vím co myslíš." Řekl po chvilce a já se usmála a pobaveně jsem zakroutila hlavou. „Moc se na veřejnosti nemuckáme jako někdo." Řekl a já se začervenala. „Držení za ruce v poho, na objímání moc  není a to je tak všechno. Celkem to klape." Řekl a já se usmála.

„To jsem ráda." Řekla jsem s úsměvem. Jo, myslela jsem to vážně. Už dávno jsem věděla, že u něj už šanci mít nebudu a smířit se s tím prostě musím.

„Díky." Řekl. Potom jsme chvíli koukali na jezero. „A co ty a Potter?" Zeptal se.

„No, já bych řekla, že je všechno v pohodě. Je bezva mít někoho, kdo se na tebe kouká jako na to nejúžasnější na světě, když třeba spíš, nebo se za tebe nestydí, i když třeba děláš nějakou totální trapnost, nebo ti každý den říká, jak strašně tě miluje. A...před odjezdem ti řekne koťátko." Řekla jsem s úsměvem a setřela si slzu.

„Jo, to asi musí být fajn." Řekl Severus.

„Neříkej mi, že to takhle se Sarah nemáš." Řekla jsem.

„Vlastně ani ne. Každý den mi neříká, že mě miluje, před, při trapných situacích dělala, že mě vůbec nezná a... při spánku se na mě ani nekouká." Řekl a já si povzdechla.  „Vy spolu s Potterem spíte?" Řekl najednou a já se rozesmála.

„Do slova. Ale ne takhle." Řekla jsem a Severus přikývl. „A cítíš při líbání s ní...něco?" Zeptala jsem se.

„Její rty?" Řekl a já se rozesmála.

„Jasně a jinak nic?" Zeptala jsem se.

„Ne, vůbec nic." Řekl a já si povzdechla. „Měl bych?" Zeptal se po chvilce.

„No...nevím, ale mně při tom vždycky tak strašně rychle buší srdce." Řekla jsem a usmála se.

„Aha." Řekl.

„Fajn, řekla bych, že tohle téma uzavřeme." Řekla jsem.

„Souhlasím." Přikývl.

„Jak to vypadá doma? Budeš pořád bydlet tady?" Zeptala jsem se.

„Debil je pryč a mamka přemýšlí, že se přestěhujeme do kouzelnického světa." Řekl a já se na něj vystrašeně podívala.

„A co já?" Vypadalo ze mě.

„No právě." Povzdechl si Severus.

„Seve, já bez tebe prázdniny nedám." Řekla jsem potichu a položila si hlavu na jeho rameno, při čemž jsem zavřela oči, protože se mi chtělo brečet. A to opravdu.

„Neboj, tyhle prázdniny tu ještě budeme." Řekl a hladil mě po vlasech. No jistě, protože jsem se zase rozbrečela. Jsem slabá, nebo to jsou hormony, ale to je jedno, zkrátka mě to štve.

„Seve?" Začala jsem a když přikývl, pokračovala jsem. „Já se teď vykašlu na Nitroobranu, nekoukej se mi do hlavy, prosím." Řekla jsem tiše a Severus přikývl.

No, nějakou tu chvíli jsem brečela. Jasně, já vím, ještě je šance, že tu zůstane, ale stejně mám strach, že ne.
Ale nakonec jsem se uklidnila, přece se svět neboří.

„Kolik je?" Zeptal se mě Severus.

„Za pět minut šest." Řekla jsem.

„Slíbil jsem mamce, že v půl sedmé budu doma." Řekl.

„Tak to bys měl asi pomalu vyrazit, ne?" Řekla jsem a Severus přikývl.

„A nechceš na chvíli na návštěvu?" Zeptal se a já pokrčila rameny.

„Proč ne?" Řekla jsem, takže jsme vyrazili k Severusovi domů.

Čauky! Máte mě tu zas, ale to je jedno, že jo. 😅 Doufám, že se vám kapitola líbila. Mám vás ráda! Vaše Déňa Grangerová Malfoyová 💙❤️💚💛

Pohled Severuse: SaymonMalfoy14