Ostré drnčení telefonu ho vytrhlo z myšlenek, až mu málem z rukou vyklouzla složka, kterou právě ve své kanceláři listoval. Zachytil ji na poslední chvíli a povzdechl si. Nervy měl napnuté k prasknutí. Celý den ho čekala důležitá sezení a potřeboval se soustředit. Moc se mu to nedařilo. Zvedl sluchátko.

,,Ano."

,,Pane Hasler? Jde za vámi policie. Rádi by s vámi hovořili," poznal hlas dámy z recepce.

Stefan pootevřel ústa, ale dech se mu zadrhl. Hned věděl, že se nejedná o pracovní záležitost. V tom případě totiž obvykle policisté chodili na ohlášení.

,,Jste tam?"

,,Pošlete je ke mně. Děkuji," chtěl opět ukončit hovor.

,,Už k vám jdou, měli by každou chvíli ťukat na dveře."

,,Aha," bryskně se otočil na kancelářské židli a vyskočil hbitě na dlouhé nohy.

Sotva to recepční vyslovila, ozvalo se rázné zaťukání. Dotyčný příliš dlouho nezahálel a klika se pohla ve stejnou chvíli, kdy Stefan pronesl ,,dále."

Vykročil zástupcům zákona vstříc.

,,Zdravím vás, pánové," napřáhl ruku k prvnímu příchozímu.

,,Stefan Hasler?"

,,Správně."

,,Poručík Andreas Kälin a můj kolega podporučík Michael Huber. Kriminální policie, kanton Curych."

Kripo-oddělení? rezonovalo mu hlavou. To ne! Ne, ne, ne!

,,Těší mě," přinutil se říct, místo tisíce otázek, které se mu právě hnaly hlavou, po té co jim oběma demonstroval energický stisk ruky.

Na tom si zakládal. Řeč těla se v jeho oboru někdy během jednání dala pokládat za klíčovou. Potřeboval působit sebevědomě, ale zároveň ne příliš. Rozhodl se před těmi neočekávanými návštěvníky zůstat u pracovních návyků. Zvyk je železná košile a slovo "kriminální" ho vybídlo k obezřetnosti. Nasadil neutrální výraz a pokynul jim, aby vstoupili dál do jeho kanceláře.

,,Jak vám mohu pomoci?"

Vyšší a zároveň mladší z obou mužů se začal bez ostychu důkladně rozhlížet kolem dokola. Starší, poněkud zakulacenější z policistů, s překvapivě nižší hodností podporučíka, se měl viditelně na pozoru, ale držel se zpátky.

,,To se ještě uvidí," pronesl spíš sám pro sebe poručík. ,,Jsme tu v případu násilné smrti Rolanda Heftiho."

Stefanovi se zdálo, že někdo z místnosti odsál veškerý kyslík.

,,Asi vám nerozumím," zamumlal a přeskakoval pohledem mezi oběma policisty.

,,Roland Hefti byl dnes ráno nalezen mrtvý. Máme důvodné podezření, že se jedná o násilný čin," vysvětlil podporučík Huber. Promluvil poprvé a jeho klidný, hluboký hlas připomínal bručení. Oproti bezcitnému tónu poručíka Kälina z něj vyzařovala empatie.
,,Je mi líto," dodal.

Stefan mu naslouchal a zůstal očima viset na policistově rtech, i když domluvil. Tušil to. Slova, která od policistů vyslechl, potvrdila nejhorší obavu, kterou způsobila jeho noční můra.