Zamžikal do paprsků slunce, pronikajících ostýchavě oknem do jeho ložnice. Přetočil se prudce na posteli a bez koukání na hodiny sáhl po telefonu, aby zavolal Sandře.

Stefan doufal, že ho rozmrzele ujistí, že se jednalo o omyl a Roland vedle ní spokojeně pochrupuje v manželské posteli.

Namísto toho mu však z opačné strany telefonního vedení odpověděl slabý, nakřáplý hlas, dávající znát, že Sandra většinu noci na střídačku probděla a proplakala.

,,Je něco nového?"

Slyšel na opačném konci její dech, než s prodlevou odpověděla.

,,Nic."

,,To přece není možný," zamumlal spíš sám pro sebe.

,,Já to nechápu... co se mohlo stát?"

,,Já..." nechtěl se opakovat, ale neznal odpověď. ,,nevím. Jak jsi na tom ty?"

Věděl, že ta otázka zní hloupě, ale protože Rolandovi v tu chvíli pomoci neuměl, dělal si starost o Sandru. Neměla by být sama, potřebovala něčí podporu. O tom věděl své.

,,Dalas vědět...Loreně?"

Stefan si uvědomil, že jméno jejich dcery před Sandrou ještě nikdy nevyslovil. Mluvil o ní však často Roland, takže měl pocit jakoby ji znal osobně.

,,To ne. Já... nemůžu jí kvůli tomuhle volat."

,,Když ne kvůli tomuhle, kvůli čemu pak?"

Hned ho napadlo, že Sandře přijde, že se moc šťourá v jejím soukromí, do kterého mu nic není a tak aby to zamluvil, vyhrkl:
,,Chtěl jsem jen říct, že bys neměla být sama."

Po ukončení nepříjemného telefonátu, automaticky vstal a krok za krokem se věnoval ranní rutině, kterou dodržoval každý den. Teprve když si s hladce oholenou tváří začal oblékat košili, uvědomil si, kolik je hodin. Myšlenkami byl tak nepřítomný, až si neuvědomil, že je příliš brzo.