S opatrností, s kterou se jiní dotýkají křišťálových sklenic, Stefan odstavil svůj nejaktuálnější model závodního speciálu do stojanu v obýváku a začal ze sebe strhávat propocené oblečení.

Sotva zahodil trikot a chtěl si stáhnout šle cyklistických kraťasů, když začal zvonit telefon. V tichu jeho bytu zvonění znělo neobvykle řezavě a neodbytně. Poněkud s nevolí se vrátil ke konferenčnímu stolku, kam telefon odhodil. Rozhodně s ním nezacházel s takovým citem, jaký věnoval svému silničními kolu.

Ještě než se podíval na displej, mihla se mu hlavou myšlenka, která ho trápila po celou cestu domů. Proč jen zaváhal a nezeptal se Tamary na telefonní číslo? Čekal snad, že ohromně zapůsobil a zeptá se ona? Nezeptala se. Nadával si do blbců, ale zklamání se mu tím zahnat nepodařilo.

Podíval se, kdo volá. Sandra. Roliho manželka. Měl její číslo, stejně tak jako ona to jeho, jen pro případ nouze.

Z vlezlého pocitu, že něco není, jak má být, se mu zježily chlupy na zátylku.

,,Stefan," vyhrkl do telefonu, jakoby snad volající nečekala na volaném čísle právě jeho.

,,Ahoj Stefane. Tady Sandra. Je Rolli s tebou?"

,,Co? Ne, není."

,,Jak není?! Jeli jste přece spolu. Kde jsi?"

,,Počkej, pomalu. On se doma neukázal? Se mnou není. Rozdělili jsme se už před víc jak hodinou a půl."

,,Rozdělili? Kde jste se rozdělili?! Kde jsi teď?"

Stefan rozpoznal podle zvyšující se tóniny Sandřina hlasu, že začíná hysterčit. Ani se jí nedivil.

,,Doma. Sám."

,,Tak kde je teda Rolli?"

,,Já nevím, Sandro. Už měl být dávno u tebe."

,,Ale on domů nepřišel. Tak kde je?"

Stefanovi vyletěla ruka do vzduchu a začal se škrabat ve zpocených, vlhkých vlasech. Kousalo to. Kam se sakra Rolli poděl? Jel někoho navštívit?

Ke svědomitému Rolandovi, který měl vždy všechno přesně naplánované, to nesedělo. Natož aby nedal vědět svojí manželce.

,,Stefane?!" zaječela Sandra netrpělivě. Zřejmě ho oslovila víckrát, aniž by reagoval.

,,Sandro? Zkoušelas mu volat?"

Sotva se zeptal, musel se plácnout do čela nad malomyslností té otázky. Nemyslelo mu to. Byl moc vyšťavený.

,,Už snad tisíckrát! Nebere to! Tak co mám dělat?!"

A Stefan mlčel. Přemýšlel. Jel domu stejnou cestou, kterou s Rolandem jezdili vždycky. Vedla rovně po pěkném asfaltu, nebyly na ní žádné nepřehledné křižovatky, ani prudké zatáčky. Kam se mohl Roland podít?

,,Stefane, já nevím, co mám dělat."

Zhluboka se nadechl a vyslovil to, co se mu ani nechtělo říkat nahlas.

,,Zkus obvolat nemocnice."