,,Tamara Bühler to nezvedá," zabručel si pod vousy Kälin, který se během rozhovoru s příliš pasivně působícími mladými strážníky snažil svědkyni dovolat. Chtěl ji pozvat na stanici, aby vysvětlila svoji lež, že se s Haslerem nezná. Možná zatajila i něco dalšího.

Podle dosud známých informací se zdálo, že Stefan Hasler není vrahem Rolanda Heftiho. Časově se však nedalo vyloučit, že byl očitým svědkem vraždy, ačkoliv se zřejmě právě on měl stát obětí. Znamenalo by to, že Hasler zaslouží trest, pokud cokoliv zamlčel, nebo lhal a tím mařil vyšetřování. Třeba tím napomáhal vrahovi uniknout spravedlnosti. Ať už k tomu mohl mít jakýkoliv důvod.

,,Tak... můžeme jít?" odvážil se po chvíli zeptat Bissegger, když s Kesslerem překotně nastínili události minulé noci, ale Kälin mlčel a tvářil se duchem nepřítomný.
Navíc někdo zaťukal na dveře. Huber, který se nacházel nejblíže, otevřel a převzal složku. Pak opět s tichým cvaknutím západky zavřel. Hodil donášku na stůl poručíkovi pod nos, aniž by do ní nahlédl.

,,Co tě nemá?!" zamračil se Kälin na mladého strážníka. Zapřel se o područky kancelářské židle, aby se vyhrabal do stoje. Byl nadmíru podrážděný, protože toho moc nenaspal. Až do noci procházel seznam kontaktů, aby se s ním seznámil, než těm lidem půjdou zaťukat na dveře. Schopní lidé do vyšetřovacího týmu se navíc zdáli být nedostatkovým zbožím.

Poručík otevřel složku, rychle do ní nahlédl a zaklel. Pak jeden výtisk lehce vyslal po desce stolu směrem ke strážníkům.

,,Víte, kdo to je?"

Strážníci si nejistě vyměnili pohledy. Uměli číst a věděli, že na otázku není potřeba odpovídat. Jeden lehce pokrčil ramenem a druhému údivem vyjelo obočí tak vysoko, až mu celé čelo zkrabatělo.

,,Zwicky..." zasyčel Kälin, až prskl. ,,Že jste se vy dva vysrali na legitimování?"

Naklonil se přes stůl a vypadal, že se jim každému chystá dát pohlavek. Nakonec však jen naprázdno sevřel obě ruce v pěst a naštvaně zavrčel.

,,Policie teď díky vám před Haslerem vypadá jako banda uniformovaných volů."

V kanceláři zavládlo hrobové ticho.

,,Nekoukejte tak na mě a zmizte..."

Oba policisté mumlali omluvy a urychleně vstali. Dveře zavřeli v nějvětší tichosti, aby snad poručíka nepopudili ještě víc.

,,Bál jsem se, že jim na místě utrhneš hlavy."

,,Co? O čem to mluvíš?" zamumlal nepřítomně Kälin.

Huber kývl hlavou směrem ke dveřím, kterými strážníci odešli.

,,Ti dva neschopové? Zbytečný plejtvání časem na ně... Nikam to nikdy nedotáhnou. Chybí jim ten pravý zápal pro věc."

Podporučík chápavě přikývl a sklonil hlavu, aby si jeho kolega nevšiml úsměvu. Zápal poručíkovi samotému alespoň v tu chvíli nechyběl, jen ho bohužel jeho pověst předcházela a povýšené chování často clonilo jeho intelektu i ctižádosti. Kälinův hněv byl mířený nejen na strážníky, ale hlavně proti vrahovi, který se jim smál do tváří. A to ho vytáčelo do vrtule.

Huber však cítil, že se dostali do potřebné pozice. Když koutkem oka zahlédl pohyb, zjistil, že Kälin vykročil směrem ke dveřím. S otazníky v očích na něj pohlédl.

,,Možná by jsi taky mohl vstát," vyzval staršího kolegu nezdvořile, ,,a jet se Haslera vyptat, co u něj Bühler pohledávala."

Michael Huber se zarazil. Neměl by jet jinam? Přišlo mu spíš, že by se měl jet podívat po Bühlerové, když nezvedá telefon. To radila jeho intuice. Nenamáhal se to říc nahlas, protože znal reakci předem. Zároveň ho napadlo, že za ní možná chtěl vyrazit Kälin osobně.

,,A co budeš dělat ty, Resi, jestli se smím zeptat?"

,,Jdu tenhle průser žehlit o patro výš."