Návštěva policistů jí nešla z hlavy. Tamara se k té vzpomínce pořád vracela. Bručoun si ji tajemně prohlížel, zatímco mladší z obou policistů kladl otázky.

Nevybavovala si jeho jméno. Ale nemohla se zbavit dojmu, že ji bručoun prokoukl.

Řekla jim, že s žádným Stefanem na kopec nejela. Na otázku, jestli si je jistá, že ho nepoznává, zakroutila zamítavě hlavou. ,,Neznám ho." Odmítala se podílet na nějakém vyšetřování, které by jí mohlo zatáhnout do nějakých problémů.

Začalo ji ale trápit špatné svědomí. V tu chvíli, kdy na ni oba civěli a hltali každé její slovo, se musela rychle rozhodnout. Bála se, že se zaplete do nějaké hrůzy. Šlo přece o vraždu a s tím nechtěla mít nic společného. Jenže si začala vyčítat, že nejednala upřímně. To nebyl její styl.

Napadlo ji, že by to mohla zkusit napravit. Hořely jí tváře i jen při pomyšlení, že se postaví před ty dva policisty a přizná, že lhala jim, mužům zákona. Vizitku, kterou jí mladší policista dal, však po jejich odchodu obratem hodila do odpadkového koše. A z něj následujícího rána vyndala sáček a vynesla ho do popelnice.

Ještě víc jí vrtalo hlavou, že snad Stefana špatně odhadla. Mohl se za těma temnýma očima skrývat kriminálník? Byl k ní tak pozorný!

Obvykle měla pro lidi dobrý cit. Málokdy se mýlila, když jí někdo přišel sympatický. Faleš a špatný úmysl prokoukla.

Jenže tohle znala z kriminálních příběhů. Z největšího sympaťáka, s kterým všichni byli za dobře, se vyklubal sériový vrah. Třeba se tentokrát naprosto plete a Stefan je monstrum.

V novinách se dočetla, že oběť museli identifikovat podle otisků prstů, protože útok vraha změnil tvář oběti k nepoznání. Zvedl se jí z toho žaludek.

Roland Hefti na fotce působil jako takový hodný strejda. Když se potkali u studny, aby si doplnili vodu, vlastně kromě pozdravu nic neříkal. Zpětně se jí vybavilo, že hovořil výhradně Stefan. A pak se za ní vrátil. Chtěl jen, aby mu poskytla alibi? Proto k ní byl tak milý? Myslela si, že se mu líbí. Ale na telefonní číslo se jí při loučení k jejímu údivu nezeptal, takže ho možná vůbec nezajímala.

Zrovna zapla počítač, aby si stáhla nějaký film. Něco, u čeho nebude muset moc přemýšlet. Celý den při zkrášlování nehtů zákaznicím musela naslouchat jejich životním příběhům a především strastem. Chtěla trochu pozitivity načerpat z nějakého romantického filmu s hromadou klišé.

Vzala si křupku ze sáčku a spokojeně chřoupala. Když jí outlook oznámil příchozí zprávy, poslušně klikla. Mimo jiné zahlédla nové oznámení ze Stravy. Najela na něj myší.

Stefan Hasler žádá o přijetí do seznamu sledujících.

Levá ruka jí zůstala viset ve vzduchu natažená k pytlíku s křupkami. Dech se jí zadrhl v hrdle a srdce překotně poskočilo. To je on!

Otevřela link a trochu se předklonila, aby si líp prohlédla jeho tvář na malé profilové ikoně. Netušila, jak ji našel. Jak šlo o internet a sociální média, tápala v nejhlubší tmě. A asi jí to mělo děsit i vadit, že si ji vyhledal, ale překvapivě jí to spíš fascinovalo. Brala to jako znamení.

Ježiš ten je pěknej, prolétlo jí hlavou, vypadá na fotce stejně dobře jako ve skutečnosti. Po té
co si na něm málem vykoukala oči, začala projíždět jeho aktivity jednu za druhou, až se dostala ke starším, u kterých se dalo z mapy dohledat, z kterého místa na kole vyráží na tůry.

Matně si tu oblast na opačné straně města vybavovala. Našpulila ústa a přemýšlela, jak moc se ztrapní, když ho osobně vyhledá, aby mu vysvětlila, proč policii lhala. Přece mu to nebude psát veřejně na internet! Váhala, protože by to mohlo být nebezpečné, pokud je Stefan skutečně násilník. Dokázala by na druhý pokus poznat, že se v něm mýlila?

Ve skutečnosti ho jen chtěla znovu vidět. A zvědavost převažovala strach.