Stefanovi se citelně ulevilo, když byl schopný policistům pomocí aplikace ukázat, že toho osudného dne skutečně na kopec vyjel dvakrát a skutečně zkřížil cestu s někým, kdo by si ho měl pamatovat.

Tamara Bühler.

Tak se jmenovala. Na profilové fotografii toho z ní nebylo moc vidět, ale i tak mu přišla krásná. Ťukl na Sledovat, ale ještě jeho žádost nepotvrdila.

Následujícího dne se Stefan cítil lépe, i když smutek z Rolandovy nepochopitelné smrti přetrvával. Čtyři dni byly málo na to, aby se všechno vrátilo do normálu.

Stefan sklidil podklady aktuálního případu a rázně zaklapl složku. Na ní se nacházel malý štítek s číslem a jménem klienta. Stefan se snažil víc používat slovo klient než případ, ačkoliv to na věci nic neměnilo.

,,Tohle bude stejný plácání se v bahně jako vždycky," utrousil směrem ke kolegu Retovi.

Reto si unaveně odfrkl, ,,jo, pořád dokola ta samá písnička."

,,Udivuje mě, že maj všichni z nich dojem, že netušíme, co se u nich doma děje, jen protože se tady před námi tvářej jako svatoušci."

Reto se bublavě zasmál. ,,Nikdy nekončící komedie."

,,Tragikomedie."

Reto se posmutněle usmál.
,,Co máš v plánu, že tak chvátáš?"

,,Jako obvykle," mrkl Stefan. Chvátal, aby strávil co nejvíc času na kole. Naopak Reto se nikam nehnal, ačkoliv ho doma čekala teplá večeře, roztomilá ženuška a často plačící batole.

Stefan seběhl z patra do přízemí a vedlejším východem ven. Toho dne nechal pod přístřeškem svoje staré kolo, na kterém jezdíval do práce. U stojanu zastavil a předklonil se, aby si strčil nohavici kalhot do ponožky, tak se mu nemohla zachytit do ozubeného kola při šlapání do pedálů.

Zrovna se chtěl narovnat, když mu padl zrak na zadní pneumatiku. Kolo stálo na ráfku. V duši nezbyl žádný vzduch. Stefan se zamračil.

A pak pohlédl na přední kolo, které na tom bylo k jeho překvapení stejně. Stefan natáhl ruce k pneumatice, ale ještě než se jí dotkl, všiml si díry. Někdo ji propíchl.

Otočil se na patě, jakoby se chtěl poohlédnout po někom, kdo by mu mohl pomoci. V tu chvíli mu leknutím málem vyskočilo srdce z hrudi.

Stál před ním týpek v mikině, s kapucí na hlavě.
,,To je ale pech," zabručel dotyčný s posměchem v hlase.

Stefan přimhouřil oči proti slunci, aby se pokusil pod kapucí prohlédnout tvář posměváčka, ale viděl jen oči a část pokožky s jizvičkami po akné. Nos a ústa se skrývaly pod tmavou šálou. V tu ránu Stefanovi došlo, že ta postava se zbraní v garáži nebyl jen výtvor jeho poblouzněné mysli.

Vzpomínka na šokující pohled do ústí hlavně v něm vyvolala okamžitý děs. Zrovna napjal svaly, aby se rozeběhl pryč, když se muž ohnal. Stefan automaticky uskočil a u toho si stihl všimnout, že se v útočníkově ruce něco zablýsklo.

Nůž?

,,Tentokrát už tě dostanu, ty svině," zavrčel útočník.

Stefan ho podle hlasu, ani očí neuměl nikam zařadit. Ale během toho krátkého okamžiku pochopil několik věcí, jen si je musel urovnat v hlavě.

,,Netušim, o co jde," zvládl Stefan vypustit z úst, ale nehodlal čekat na vysvětlení.

Měl rychlý postřeh, ale prát se neuměl. Tak se rozhodl, že nejlepší obranou bude útěk.

Po úskoku vzad se odrazil a běžel. Ani běh nepatřil k jeho silným stránkám. Neměl ho rád a uchyloval se k němu, jen když musel. A tohle byl definitivně případ nouze.

Napřímil se a v lehkém předklonu dal všechnu sílu do odrazu. Kožené polobotky mu lehce podkluzovaly na chodníku z kočičích hlav, ale panika ho hnala vpřed.  

Během pár set metrů mu adrenalin vyplavil do oběhu také myšlenku, že utíkat domů asi nebude ten nejlepší nápad, když poďobaný útočník zná jeho bydliště. Bez dalšího přemýšlení odbočil kamsi do vedlejší ulice a netroufal si otočit se.