Tamara škubla za úchytku na mrazáku, aby ho otevřela. Měla děsnou chuť na sladké. Před hodinou se vrátila domů. Dala si do těla na kole a tak si byla jistá, že si může smlsnout.

Bytem se rozlehlo naléhavé drnčení zvonku. Zarazila se s rukou nataženou ke zmrzlině. Nikoho neočekávala. S povzdechnutím znovu zabouchla mrazák a šla otevřít. Stáli tam dva přísně se tvářící muži.

,,Dobrý den. Jste Tamara Bühler?"

,,Ano," kývla a nejistě polkla.

,,Poručík Kälin a podporučík Huber. Kriminální policie. Rádi bychom vám položili pár otázek," oba ukázali odznak. Doufala, že je pravý.

,,Co se stalo?"

,,Vyšetřujeme smrt Rolanda Heftiho."

,,Koho?"

Vyšší policista z ní nespouštěl pohled, zatímco ten starší klouzal pohledem z jednoho na druhého a už jí stihl i nakouknout přes rameno do bytu.

,,Můžeme na moment jít dál?" zabručel Huber a Tamara mu věnovala překvapený pohled jakoby si teprve všimla, že tam stojí s nimi.

,,No, dobře, tak pojďte. Jen si nejsem jistá, že vám budu nějak nápomocná."

Srdce Tamaře bušilo div nevyskočilo z hrudi. Vůbec nechápala, co se to děje. Žádného Rolanda neznala.

Když za nimi zavřela dveře, naznačila, aby šli do obýváku. Přítomnost dvou cizích mužů jí nebyla ani trochu příjemná. Přála si, aby zase co nejrychleji opustili její byt.

,,Podle jedné z výpovědí," začal Kälin, když usedl do sedačky a z kapsy vylovil fotku, ,,jste se s Rolandem Heftim setkala v neděli odpoledne."

,,Setkala? Vždyť ani nevím, kdo to je."

Kälin k Tamaře po naleštěné desce stolu přisunul fotografii. ,,Poznáváte ho?"

Dívala se na fotografii a zakroutila hlavou. ,,Ne... říkáte, že je mrtvý?"

,,Ano. Kde jste byla v neděli odpoledne?"

Tamara mu opětovala pohled a zamračila se.

,,Byla jsem doma a na kole."

Vysloužila si od Kälina netrpělivý, lehce pohrdavý úsměv. ,,Roland Hefti též. Údajně se vaše cesty zkřížily. Kam jste jela?"

,,Myslíte si, že s tím mám něco společného?" uchechtla se nad tou absurditou Tamara.

,,Zjišťujeme informace a snažíme se zjistit, co se dělo v posledních hodinách života Rolanda Heftiho. Nikdo vás z ničeho neobviňuje."

Tamara přelétla pohledem z poručíka na podporučíka a s lehkým povzdechnutím sáhla po fotografii. Muž na ní jí nepřišel ani trochu povědomý.

Potřásla hlavou. ,,S helmou a brýlemi vypadají všichni stejně, aspoň mi to tak přijde...Nevybavuju si ho."

Na stolku přistála další fotografie. Tamara po ní zvědavě koukla. Polkla. To snad ne! prolétlo jí hlavou. Nechtěla se nechat do ničeho zatáhnout. Tohohle poznala, představil se jí jako Stefan.

Vzpomínala si na něj až moc dobře. Když jí dojel, se skloněnou hlavou šlapal do pedálů, z čela mu odkapával pot a na těch nepředstavitelně namakaných nohách se mu viditelně napínaly svaly. Všimla si i rukou. Měl pevná, poněkud žilnatá předloktí a dlouhé prsty. Zřejmě pak na něj její tempo bylo moc pomalé a nudil se, takže když jí něco povídal, aniž by se zadýchal, gestikuloval u toho pravou rukou, levou řídil. Sympaťák.

Měl úzké rty, které když se roztáhly v širokém úsměvu, vytvořily se mu ve tvářích drobné vrásky a kůže vedle nosu se roztomile napjala. A pak tu byl ten moment, kdy si na vrcholu konečně sundal sluneční brýle. Hnědé duhovky jeho očí byly tak tmavé, až se zdálo, že splývají se zorničkami.

A přesně tyhle temné oči na ni teď hleděly z fotografie.