Předchozího večera po Kälinově odchodu zkoušel Stefan udržet klid. Moc se mu to však nedařilo. Lapily ho obavy pramenící z průběhu vyšetřování.

Nedokázal vymyslet jediný smysluplný scénář, proč a kdo by měl zájem na Rolandově smrti. A ani v nejmenším neměl zájem to odnést. Potřeboval si pročistit hlavu, aby si srovnal myšlenky.

Převlékl se do cyklistického, vytáhl a oprášil starší tretry, aby je obul namísto těch, které si poručík Kälin odnesl.

Aniž by se zamýšlel, automaticky sedl na kolo a vyrazil. Podvědomě si hlídal dění kolem a šlapal do pedálů. Přemýšlel, co policie může najít na jeho oblečení nebo botách. Nic moc. Takže co mohli naopak už mít, aby to porovnali?

Marně se snažil něco vymyslet, když dojel k místu ještě ohraničenému páskami. Chytil za páčky brzd, až se zadní kolo krátce smýklo po asfaltu. Těžkým polknutím se pokusil Stefan zbavit pocitu nevolnosti, který ho náhle zasáhl. Pak otočil hlavu doleva a snažil se vzpomenout, jak daleko od toho místa se s Rolandem rozdělili... 100 metrů? 200? víc?

Uvnitř lebky mu začalo třeštit a srdce mu náhle bilo jako zvon. Tak maličký kousek! Možná mohl tomu vývoji událostí zabránit, kdyby se jen nezachoval jako primitiv. K čemu mu to taky bylo? K ničemu!

Uháněl s větrem o závod, dokud jeho srdeční frekvence nevyskočila do rudé zóny. To už ho pak myšlenky na Rolandovu smrt přešly. Zbyly mu buňky jen na kontrolu dechu a držení balancu, aby se z kola nezhroutil.

Ten stav měl rád. V uších místo vlastního svědomí slyšel puls a svůj těžký dech, jak se prudce nadechoval, aby do těla dostal nedostatkový kyslík. Svaly pálily jako čert, ale to jeho tělo znalo a dokázal to nějakou dobu vydržet, než ho upadající fyzická síla donutila z tempa slevit.
To už ho v očích pálil pot a vyprahlé hrdlo mohl schladit, až když popadl dech.

Unavenému mozku už se pak nad nepřízní osudu a zapeklitou situací moc nechtělo přemýšlet. Dorazil domů a s malátnou lhostejností se osprchoval, najedl a upadl do postele.

Tentokrát ve spánku rukama nehladil jen vršek vysoké trávy. Natáhl se pro žluté kvítí. Natrhaný svazek lučních květů v natažené ruce podal hnědovlásce. Ta se k němu otočila a ačkoliv její rysy byly rozostřené, čokoládové oči jeho vědomí identifikovalo. Usmál se. Dívka
však pohlédla na květy v jeho ruce a odmítla je přijmout.

Se škubnutím se vzbudil. Kolem panovalo naprosté ticho. Narušoval ho jen jeho rozechvělý dech.

Ráno si připadal malátný. Oholil se. Oblékl světle modrou košili a s pohledem na déšť venku za okenní tabulí si povzdechl. Po snídani popadl klíče od auta a místo poněkud rozvrzaného city biku, na kterém za pěkného počasí jezdíval do kanceláře, usedl za volant modré Tesly x. Vlastně to elektroauto ani moc nechtěl. Auta ho zajímala asi tolik jako barva ručníků v koupelně. Neuměl si vybrat a jeho kámoš, zažraný do aut, ho v jedné pro něj vzrušujícím jednostranném hovoru přesvědčil, že tohle chce.

Narozdíl od kamarádova mínění ho však nepřesvědčily ani neuvěřitelné zrychlení či minimální nutnost servisních intervalů. Zaujalo ho, že za něj v kantonu Zürich Oberland nebude muset platit žádnou silniční daň.

V melancholické náladě po předchozím večeru i opět nepochopitelném snu, stiskl páčku u volantu, aby zařadil rychlost. Když zvedl zrak vpřed, překvapením s sebou škubl, až bílá kůže sedadla zaprotestovala. Sotva dva metry před kapotou auta někdo stál. Muž. Ruce podél těla, na hlavě kapuci. To Stefana nemohlo zarazit, venku přece pršelo.

Přesto celý ztuhl, když si uvědomil, že muž v ruce něco drží. Něco, co působilo nepatřičně a vůbec tam nepatřilo. Ne na tomhle místě, v tuhle dobu.

Muž natáhl paži před sebe a zaměřil na Stefana revolver.

,,Co to... do prdele..."

Nestihl se ani moc zamyslet. Nohu už měl Stefan připravenou na pedálu a tak ho prudce sešlápl. Přední sensor překážek před vozidlem pípal jako zběsilý. Přesto měkké sportovní gumy Tesly se zakvílením zabraly na hladkém betonu garáže a auto jinak neslyšně vyrazilo vpřed.

Stefan prvně dokázal ocenit kamarádovo nadšení ohledně ohromujícího zrychlení.