Povídka na motivy písničky od mé nejoblíbenější skupiny Linkin Park, která mi kdysi zachránila život. Ale ani tak nebylo snadné něco vymyslet. I proto doufám, že Vás mini příběh Petera Stirse a jeho rodičů osloví. 

Můj milý Raule,

kdykoliv se snažím začít, něco mě zastaví. I proto omluv pokud budu znít roztržitě, ale snažím se zabavit malého rošťáka. Ptá se po tobě, kdy ho přijdeš opět utěšit. Odpovídám mu stále stejně, ale postupně mi přestává věřit. Za nějakou dobu budu muset s pravdou ven, i když to nebude příjemné. Ale prozatím se tomu vyhýbám různými návštěvami, které jsem prosila o to, aby nebyli smutní. Alespoň kvůli němu. I přesto si však pamatuji každou sekundu, kterou mi už z mozku nikdo nevymaže.

Cítila jsem tě, nemohla vůbec přemýšlet, celé tělo mi naplnil strach, jež pozastavil všechno dění okolo. Bylo to znamení, měla jsem mu naslouchat, ale byla jsem příliš hluchá. Ale když malý Peter začal pobrukovat písničku, kterou jsi mu zpívával jen ty, rozbrečelo mě to. Oči poprvé za čtrnáct dní uviděly. Ona svítící záře kolem malého nemohla být náhoda. Tomu jsem nevěřila a navíc ta známá melodie. Jenže po nějaké době vše utichlo.

Přestal s ní z hodiny na hodinu a do místností proudil jen chlad. Venku ale bylo předpovězeno teplo, nedávalo to pražádný smysl a přesto se to dělo. Studená pára mi stoupala od úst. když mě něco donutilo otočit hlavu směrem na hodiny v obýváku. Zastavili se, ale to nebyl ten pravý důvod, proč jsem vyjekla. Venku svítilo slunce, ale ukazovaly půl deváté. Musela jsem si to někde ověřit, a proto jsem se otočila zpět do kuchyně, abych viděla na troubu. I ta však souhlasila. A poté následovala prázdnota, která mě přijímala jako svého druha. Nahrazovala místa, která se zdála příliš volná. Pokud jsi to byl ty, odnesl sis s sebou také i půlku mého srdce.

Z pokojíčku se chvíli poté začal ozývat neustávající pláč, který mě donutil se alespoň trochu vrátit zpět nohama na zem. Bodal mě do mozku jako ostré hřebíky, projevoval všechny emoce, které jsem cítila také. Truchlil svým vlastním způsobem. Nešlo ho zastavit, ani pohlazením či přidržením blízko těla. I proto jsem věděla, že jsi tu byl. Malé děti prý dokážou vycítit takové věci, i když bych si to před měsícem ještě nechtěla přiznat. To jsi seděl vedle mě na pohovce a smál se. Poté jsi přišel za ním a já jen mohla sledovat, jak usínal šťastný. Byla to tradice, kterou nepřetrhla ani smrt.

Vrátím se domu co nejdříve a zazpívám ti písničku, neboj. Zatím se ale musíš starat o maminku, jak jen to půjde.

A opravdu jsi mu to splnil. I když to bylo trochu jiným způsobem, tvé tělo zůstalo kdesi, kam jsem k němu již nemohla. Ale proč jsi najednou musel odejít? Stále to nebyl poslední, který jsi dal. Vzpomněla jsem si na několik, o co jsi mě prosil. Kdysi to nemělo takový význam jako teď, když jsi tu už nebyl.

Ještě pár hodin jsem malého Petera držela v náručí, ale pořád se přetáčel a něco hledal. Natahoval ručičky do prázdna a nikdy nic nechytil. Nebyl jsi tam a chybělo mu to. Záře, která mu poslední dny přinášela radost, zmizela. Chytila jsem je a políbila. Jediné, co mi zbývalo bylo zkusit tvou taktiku. Jenže už při prvních slovech se na mě začal šklebit a natahovat k dalšímu pláči, že jsem toho raději nechala. V té chvíli jsem litovala toho, že jsem si vás nikdy nenahrála. Nemohla jsem to ale předpokládat. Nebylo nic, co by mu tvou lásku nahradilo.

Ani nevíš, s jak těžkým srdcem se vracím do obývacího pokoje, kde se z pohovky hledí přímo do vitríny na naše svatební fotky. Usmíváš se na nich a to mě bolí ještě více. Stále si do detailu pamatuji, co jsi mi říkal, než přišla žádost o ruku. Připravoval jsi mě. Na život bez tebe.

...

Ráda bych řekla, že se snažím bojovat statečně, ale stejně mě vidíš a víš, že bych akorát tak lhala. Je to každým dnem stále horší, ale přesto ráno polknu prášek, jež se mi snaží zlepšovat den o doby, kdy jsem tě musela opustit v nemocnici. Beru je poctivě, abych mohla být v pořádku pro tvou kopii, která ti z oka vypadla. Sice to zatím není příliš vidět, ale já to cítím.

Nemohla jsem jeho cesty vést sama, ale nebylo jiné možnosti. Nedal jsi mi jinou šanci, ale nezazlívala jsem ti to. Neplánoval jsi to ani ty. Stále si pamatuji, co jsem ti slíbila, nemusíš se bát. Bylo to ve chvíli, kdy ti bylo velice zle. Tehdy nebyl ještě ani na světě a tys barvil svět do černobílých barev. Chytil jsi mě za ruku a hluboce se mi podíval do očí, v kterých byly slzy. Mezi kašlem s trochou krve jsi dokázal promluvit. Již navždy mi to bude znít v hlavě, jen abych na to nezapomněla.

Slib mi, že i kdybych se nedožil jeho puberty, že na mě nezapomene. Budu ho mít rád, střežit ho, i když mě neuvidí. Každý jeho krok, který udělá.

Zamilovala jsem se do tebe, i když si mě odháněl, nechtěl sis mě vázat ke své skořápce, kterou jsi se pokoušel týrat. Ničila tě nemoc, kterou šlo pouze utlumit, ale nikoliv zastavit. Už tehdy jsi věděl, že se dospělosti dětí nedožiješ. Po nocích, kdy jsi zůstával vzhůru, vyprávěl jsi mi jak to v tvé hlavě probíhá. Většinu věcí jsem nedokázala pochopit, ale i tak má láska rostla. Mohla jsem pouze stát při tobě a být oporou.

I když jsi zeslábl, v mých očích jsi byl však stále stejný. Ten chlapák, kterého jsem si vzala a převzala po něm velice krásné příjmení Stirsová. Díky tomu všichni věděli, že patříme k sobě. Ale i přesto jsi byl stále odtažitý. Bál ses, dochází mi to až po dlouhé době. Měla jsem se více zajímat, ale když ty jsi raději utekl do garáže, odkud se poté ozývali podivné zvuky.

...

Ale i přesto některé věci nezvládám. Zní to možná banálně, ale i tak mě to trápí. Nepřijdu si neschopná, jen ztracená. U účtů ohledně elektřiny trávím několik hodin, protože si tě v tu chvíli představím tvé zamyšlené ťukání do staré kalkulačky. I teď si někdy možná sobecky přeju, abys svůj boj vyhrál a já některé bitvy nemusela absolvovat. Stále si pamatuji, snažil ses mě to naučit, ale vždy se to zvrhlo v něco naprosto něco jiného. V ten moment většinou létaly faktury ze stolu, ale nelituji jediné sekundy v tvé přítomnosti. Vím, kdo mi tě vzal a navždy to budu vinit. Brala mi tě postupně od prvních chvil a někdy sis přál, aby tě objala a zanechala po sobě tu stejnou bolest. Ale nikdo nemohl tušit, že to nakonec nebude ona, kdo udělá poslední zářez.

Názor bych změnila teprve tehdy, kdy bys vkročil vchodovými dveřmi a svou energií rozzářil celý byt. Přijde mi ale, že tu zůstal pouze onen démon, který tvou mysl ničil většinu života. Ztratil svou oběť a hledal novou. Chtěla jsem ubránit malého Petera, i proto jsem nabízela svou maličkost. Vzala mi tě a v mých myšlenkách byla za zlo, na které žádný nářek nepomáhal, ať jsem se snažila sebevíc

...

Prohledávala jsem šuplíky, něco hledala. Ani nevím, co mě to vlastně popadlo, ale cítila jsem to. Jako kdybych dostala nějakou radu, že se do toho mám pustit. Instinktivně mě to vedlo k prádelníku, k tvému šuplíku. Nadechla jsem se a otevřela. Bylo to podivné, stále nebyla síla tvé věci uklidit, jako kdyby ses měl každou chvílí vrátit. Ponořila jsem do něj ruce a rozhrnula je do stran. Některé věci popadaly na zem, ale nebylo to nic oproti tomu, co jsem našla na dně.

Slzy se mi draly na povrch a netušila jsem, co v té chvíli dělat. Kožené album převázané černou stužkou, která držela bílou obálku. Proč to bylo schované a nic jsem o tom nevěděla? Proběhlo mi hlavou, když jsem ho vzala do rukou. Bylo poměrně těžké, i proto jsem udělala několik kroků dozadu a posadila se. Jako první jsem vzala malou bílou obálku a otevřela ji. Uvnitř se nacházelo CD a byl na něm lísteček Pro mého statečného prince, aby síla hudby spojovala obě strany.

I to na mě už bylo moc. Neváhala jsem ani vteřinu, druhou věc položila na postel a šla do dětského pokoje. Peter seděl na zemi a hrál si s autíčky. Jakmile mě však spatřil, jen na mě koukal a čekal, co udělám. Mé kroky směřovaly až přímo k přehrávači. Klepající se rukou jsem vytáhla nepopsaný disk a vložila. Další minuty byly nepopsatelné. Slyšet tvůj hlas bylo jako kdybys stál opět vedle mě a držel mě v objetí. Každá zazpívaná nota probouzela jen to dobré, co v našich životech zbylo. Vzala jsem malého do náruče, protože jeho vykulené oči nevěděly, co se děje. Zašeptala jsem mu do ucha: „To pro tebe nahrál táta, abys na něj nezapomněl. Věděl, že to máš moc rád." Byl v naprostém klidu, jen poslouchal a rozhlížel se kolem, zda se někde náhodou neobjeví.

Až téměř před tím než jsem šla spát, na mě vykouklo album, které patřilo k onomu disku. Odložila jsem ho a úplně na něj zapomněla. I proto jsem ho popadla, přitiskla na prsa a zalezla s ním do postele. Tentokrát jsem se na druhou polovinu postele ani nepodívala, stejně se na ní nic nezměnilo. Od té doby, co jsi tam naposledy ležel, z ní vycházela podivná zima, která mi zarývala až do morku kosti. Bolelo mě v ní spát sama, měla jsem chuť si lehnout na zem a na nic už nemyslet. Dnes jsem ale nic takového neřešila. Jako kdybych byla očarovaná něčím, co vycházelo z té knihy. Otevřela jsem ji na první stránce, kde stálo věnování psané rukou.

Pro mou ženu, která byla po mém boku přenádherných deset let. Snad ve svém srdci najdeš odpuštění a něhu, kterou jsem ti nestačil všechnu dát. Také pro mého Petera, který se už odmalička zajímal o vše, co jeho otec rád dělal. Například o jeho hudbu, písničku od Linkin Parku jsi mohl slyšet milionkrát, ale když jsem ji vypnul, stejně si brečel. Nezapomeň, že mě budeš mít stále ve svém srdci, ať se hneš kamkoliv.

Tím to ale nekončilo. Myslela jsem, že to bylo fotoalbum, ale nejen to. Muselo ti to dát strašně moc práce, ale najednou mi dávalo smysl, proč jsi trávil hodiny sám v kuchyni a hrbil se nad stolem. Vždy, když jsem se zeptala, odvětil si něco s prací a za to jsem tě jen políbila na čelo. Měla jsem se více zajímat, ale bylo to dobře schované. Nejspíš chtěl, abych to našla právě teď. Možná k tomu měl důvod, aby na něj opravdu zůstala nějaká památka.

Překvapila mě jeho délka, myslela jsem, že to bude od našeho seznámení a také bylo, ale fotky byly doplněné texty, které mi okamžitě vháněly slzy do očí. Každá myšlenka byla něčím speciální, ať už tím, že mi o ní neřekl, nebo se bál, jak bych reagovala. Jedna z posledních byla, když jsem v náručí držela Petera. Byla u toho i video nahrávka, proto jsem popadla telefon a přehrála si ji.

„Usměj se, no taaak," v tu chvíli byl ještě plný síly. Netušila jsem, kde se v něm brala, ale jeho hlas mě vrátil přesně na to místo. Propojoval všechny naše vzpomínky nití, která se nedala přetrhnout.
„Ale to nejde, jsem unavená a vůbec netoč mě, vypadám hrozně," snažila jsem se mu telefon vyrazit z ruky, ale i tak se usmíval. Oba jsme se smáli a náš syn si jen spokojeně podřimoval.

Jako poslední byla jeho fotka s prostým malým nápisem. Rukopis se trochu změnil, zhrubnul a byl roztřesený. Dopisoval ji nejspíš na poslední chvíli, ale jak ji potom dostal zpátky sem. Přejela jsem po fotce prstem a dopadla mi na ni i slza. Bylo to nádherné, dokonce mi to pomohlo usnout a tentokrát bez nočních můr.

...

Další týdny ubíhají a stejně nemám pocit, že by se něco změnilo. Pouze barev v mém viditelném spektru ubylo. Nebýt Petera, ležela bych v posteli a čekala na zázrak, v který jsem věřila stále méně. Občas mám pocit, že bych měla být zase s tebou, ať by to znamenal jít strmou cestou přímo naprosto smrti. Vím, ale že by sis to nepřál. Mohla bych tam stát a jen brečet, jistě by ses otočil a namířil si to pryč. Neměla bych ti nic za zlé, přeci jen to byla má volba. A z mého srdce bys zmizel podruhé. I proto jsem doufala, že s námi tvá duše přetrvá déle. Nebo alespoň myslím, že jsi to byl ty, ale odpověď už nikdy nedostanu.

Prý se bolest časem zmírní, ale nevěřím tomu, zní to jako povídačka, která se říkám dětem pro ukončení zbytečného pláče. Na mě to ale nefungovalo. I kdybych žila dalších milion let, nikdy to nepřestane bolet. To vím docela jistě, podmanil sis mou duši i celé tělo patřilo jen tobě.

Každý další den je jako sůl do otevřených ran, jež se nehojí. Všechny vzpomínky jsou jako nože, které bodají a řežou stále více. Dokonce ani léky které jsem dostala, nezabírají.
„Musíte být trpělivá, trvá to až čtrnáct dní," odpočítávám hodiny z daného limitu, aby mi konečně bylo líp, ale nic nepřichází. Poté, co jsem tě viděla v rakvi spát a chtěla ti dát pusu na rozloučenou. Bylo mi to zakázáno a víko se zaklaplo, bez dalších odkladů. V té době se vše zlomilo. Stalo se skutečným utrpením, které jsem měla přijmout. Jenže na to jsem nebyla dostatečně silná.

Už chápu, proč jsi mě odháněl. Tvá zlomená duše to myslela dobře, nyní je však volba stále těžší. Nechci tu malého nechat samotného, ale něco mě stále láká to zamířit strmě dolů do kráteru, kde bych už nemusela cítit žádnou bolest.

Nějaké dny to bylo tak silné, že jsem hledala způsoby, jak zaopatřit Petera. Hned potom jsem ony poznámky zmačkala a hodila ke koši. Slábla jsem, nemohla jíst bez toho aniž bych nezvracela. Nedělala jsem to schválně, to mi je bůh svědkem. Nad talířem jsem brečela klidně i hodinu, ale ani tak jsem do sebe nic nedostala. I proto jsem se ocitla v nemocnici, kde si vlastně ulevuji tím, co ti teď píšu. I když se to k tobě vlastně nikdy nedostane, napsala jsem na obálku Adresát: Nebe, kdyby se náhodou někdo pokusil.

Ale třeba ti to budu moct jednou odvyprávět sama. Dřív nebo později. Úplně tě slyším, jak mi kladeš na srdce, že to má být spíše později. Jenže rozhodla jsem se, že na mě to nezáleží. I přes všechnu péči mě smutek sžíral až na kost. I proto jsem do obálky přidala i možnosti, které by Petera ušetřily trápení. Chtěla bych aby ses na to podíval, i když to vlastně není možné. Musíme tedy doufat, že nakonec nebudou třeba a nakonec je sám roztrhá.

S nekonečnou láskou až za hrob
Tvá Sabinne

Zalepenou obálku i s albem jsem našel až poté, když jsem trochu dospěl. Mezitím jsem žil v domnění, že nás jen opustil. Ani tak jsem ale na hudbu nezanevřel a pro jistotu si disku udělal zálohu. Byl už dost poničený, možná i proto, že u nás jelo téměř pořád. Slzy zkrápěly její tvář denně a i v mých dětských nevinných očích slábla. Už mě nezvedala do náručí a častěji se tu ukazovaly ostatní členové rodiny. Byl jsem tehdy rád, že nebyla sama, ale až potom mi došlo, proč se to vlastně dělo.

Máma přestala zvládat se o mě postarat, nevzpamatovala se z jeho úmrtí, ale plnila slib, který mu dala. Nevzala si život, i když jsem v jejích očích často spatřoval, že umřela již dávno. Vnitřek přežívající schránky padl za oběť démonovi, který mě připravil i o tátu. Ale držela ho v sobě, ke mně ho nepustila. Vzpomněl jsem si u čtení i na podivnou energii, která mi broukala Breaking the Habit. Byla cítit jako táta, kolínskou, která každého nutila ho obejmout.

Všechny sliby splnila, jen jsem litoval, že ani jednoho z nich moje děti nepoznají. Tedy až nějaké budu mít. Jediné, co mi zbylo, bylo album. Obsahovalo jejich duši a lásku, což bylo cítit hned při prvním otevřením. I proto mu patřilo čestné místo u jejich fotek na viditelném místě.

Stále si pamatuji na její výraz, když jsem ji naposledy navštívil v nemocnici. Usmívala se, nejspíš ho konečně spatřila a mohla být šťastná. Byl jsem rád i za ní, i když její poslední slovo bylo mé jméno: „Petere..." Bolelo to, ale věděl jsem, že přišel její čas. Cítil jsem jen zlomek toho, co popisovala, ale přesto.

Pamatuji se také, jak jsem čekal, zda se společně přijdou rozloučit. A nakonec jsem se dočkal. Ve snu, kde bylo dostatek času. Viděl jsem je, přicházeli v objetí a s úsměvem na tváři. Už jen to mi stačilo. Zbytek byl už jen navíc.

Stačilo jen nést jejich odkaz statečně, i s vidinou toho, že se cokoliv z toho může opakovat.