V Alveru, v srdci celé říše, nastávalo pochmurné ráno a většina domů se probouzela k životu. Zchátralé město opravované nalezenými plechy a plachtami. Během několika let se vrátili o několik století zpět. Světlo nebylo součástí jejich světa, ale ani to je nedokázalo zničit.

Na věži seděl muž, který měl hlídat před blížícími útoky a zároveň to bylo místo, kde se mohl beztrestně vyspat. Každý zvuk zvonu lidi vyděsil a nebylo tomu jinak ani tehdy. Nájezdníci přicházeli skrze polomrtvý les k jejich polím. Museli popadnout zbraně, které by ještě před pár lety odsoudili. Vyrobené meče z nalezených zdrojů chránili jejich rodiny. Střelné zbraně byly zničeny, avšak mezi lidmi se nesla historka o jejich existenci. Pojednávala o lidech, jež je mají. Přezdívalo se jim Puristé. Avšak starší muž o nich tušil své. Nezbylo mnoho lidí, kteří mohli mluvit o bojích, které je dohnali až do této situace. Tvář i ruce měl zjizvené z mnoha prožitých bojů, ale na mysli ho to nijak netížilo. Dalo se i říct, že poničenou kůži bral jako výhodu. Jizvy byly těžší na proříznutí než zbytek normální kůže.

I proto byl rád schován v místě, kam mnoho lidí nechodilo. Krom jedné světlovlasé slečny, která místo nazývala svým domovem. Její nezkažená mysl muži dodávala potřebnou sílu. Pro tuto generaci se oplatilo bojovat, pomyslel si. Vzal ji do náručí, když v tom spatřil skupinu mužů přicházející od nedalekého mrtvého území. Nepoznával je, a tak rozhýbal zvon k životu. Bylo skoro na denním pořádku, že museli bojovat o území, kde se nacházelo srdce celé říše. Rychle pohladil dívku po hlavě, popadl dlouhý meč a vyběhl ven za ostatními bojovníky. Když ho spatřili tak kývli a pustili ho dopředu. Nebylo jich mnoho, ale bojovný duch se v nich nezapřel. Každý pro něco bojoval. Ať už pro rodinu, nebo chtěl oplatit smrt svých příbuzných. Čekali na poli, ke kterému přicházeli černě odění muži.

V předu šel stařec, o kterém si zjizvený muž myslel, že je již dávno mrtev. Zažívali kdejaké boje, ale tato skupina byla podobná havranům. Roznášela po místech pouze smrt a pusto. Temnářů obvykle nebylo mnoho, za to jejich síla byla veliká. Rozběhli se a vojáci domobrany odpověděli stejným způsobem. Nehodlali nechat nepříteli výhodu. O chvíli nebylo slyšet nic jiného než řinčení mečů. V samém středu bojoval muž z věže se starším velitelem. Když se jejich meče ohnali proti sobě, tak nepřítel promluvil: „Čekal bych tu cokoliv, ale tebe Bruno opravdu ne."

Na odpověď nemusel čekat dlouho, i když to znamenalo stát chvíli proti přetahujícím se ostřím dvou mečů.

„Měl jsi být mrtvý, taky bych tě tu nečekal. Odejdi od mého domova," dával mu poslední šanci na odchod. Avšak muž v černém se mu jen vysmál. Dalším výpadem Bruna sekl do ruky. I přesto se nepřestával bránit. Nesměl padnout z jedné rány. Najednou výpady skončili.

„Z tvého domova? Vždyť sem nepatříš. Vychovali tě Temnáři. Tak mi tu nekecej něco o domově." Snažil se za každou cenu vyhnout blížícímu se ostří vedle jeho hlavy. Avšak pohled mu zpomalila čepel namířena přímo na jeho hrdlo. Nemohl nic dělat. Kdyby se pohnul, tak skončí nabodnut.

„Přidej se zpět k nám a nechám tě žít," nabídl mu jistě velkoryse velitel. Avšak on věděl, jaká zvěrstva se u nich provozují. Zahnal vzpomínky na temnou celu během svého výcviku a snažil se přemýšlet. Padl na kolena a sklopil zrak k zemi zalité krví. Byla to krev jeho lidí. Svět se zpomalil a on věděl, že je s ním amen.

Očekávaný konec nepřicházel, a tak zvedl o malý kus hlavu vzhůru. Muž bez života s dírou v hlavě. Lemoval ji černý kruh, který na čele muže vytvářel všelijaké ornamenty. Tohle by žádná běžně používaná zbraň nezvládla, ale pak si na něco vzpomněl. Puristé, proběhlo mu hlavou. Neuznávali život nastavený vládou, a tak se nejvíce podobali již neexistujícím anarchistům, kterých bylo během války spousty. Jenže ti se do bitev nepouštěli, pokud z toho sami neměli žádný profit.

Netrvalo dlouho a za mužem se zastavil jeden z vojáků v chatrné černé zbroji. Tvář měl zahalenou a kůži na pažích pořezanou. Jistě musel projít mnohým. Stáhl si kůži z hlavy a jako první muž spatřil dlouhou ebenovou hřívu. Až následně spatřil obličej. Černé oči se do něj zabodly jako ostří. Měl z ní respekt, avšak po chvíli mu nabídla ruku a pomohla mu zvednout jeho již ztuhlé tělo. Až poté uviděl důsledky jedné z mnoha bitev. Těla ležící přes sebe. Obě strany utrpěli velké ztráty a přeživší se o ně museli postarat. Tahali těla na hromady a ty poté zapalovali.

Jedno z bitevních polí, kde byl boj hned po konci války, zarostlo trávou. Krev válečníků pomáhala k obnově mrtvé půdy. Muž procházel kolem hromad směrem k domovu a uvědomil si, že kdyby ho zabili tak odsoudí dva lidi k zániku. Musel tu být pro svou malou dceru, kterou zachránil před kulkou na konci války. Malé světlovlasé děvče bylo jeho chutí do života.

Otočil se na ženu uklízející zbraň do pouzdra a v puse měl sucho. Chtěl se jí zeptat, ale nevěděl, zda by to zvládl. Na sobě měla kůži Temnářů, a přesto ho zachránila. Jeho mysl si její tvář nemohl spojit s žádnou, kterou kdy potkal. Cizinka mohla jen procházet, ale to by ho na sebe nenechala pohlédnout.

„Budeš na mě zírat ještě dlouho?" ozvalo se najednou z jejích úst. Hlas mu byl povědomý, ale těch za svůj život slyšel víc, než viděl lidí. Zvlášť když skoro půl roku strávil se zavázanýma očima, které se hojily. Odhodlal se a konečně promluvil: „Kdo jsi?"

„Sice mi je fakt líto, že si mě nepamatuješ, ale co bych se divila. Tolik otřesů hlavy a zranění by nepřežil nikdo z nás, Bruno," zíral na ni s ústy otevřenými dokořán. Nestávalo se mu často, aby mu cizinec říkal, že ho zná a mluvil o jeho bývalých zraněních. Dokonce vypadl ze své komfortní zóny, kterou si udržoval hlavně v noci, kdy nemohl spát. Otočil se a vydal se zpět k městu. Slyšel ji, jak ho následuje. Jenže najednou vykřikla.

Otočil se a spatřil, jak ji jeho vojáci obklíčili s meči. Byl blázen, když si myslel, že ji pustí ve zbroji nepřítele do útrob jejich domova. Zaujala postoj kobry a zpoza zad vytáhla nůž. Musel do toho vstoupit, jinak by je podřízla. Vzadu v hlavě měl jakýsi pocit, že zrovna jí může věřit.

„Dost. Sklopit zbraně, tohle je přeběhlík. Zachránila mi život, tak ji nechte sakra žít," nelíbili se jim jeho slova, ale ustoupili. Žena zvedla obočí a několika kroky došla až k němu. Hodila po něm vražedný pohled, ale nic neřekla. Děkování nebylo ani v jedné povaze. Až na vrcholu věže si žena odložila kabát a koženou kapuci. Sedla si na zem a opřela hlavu o kus plechu. Bruno si mezitím obvázal ránu od meče a sedl si naproti ní.

„Kdo tedy jsi," otázkou prořízl podivné ticho stále nezodpovězenou otázkou. Žena se na něj podívala a když spatřila ztrápený výraz, tak se rozhodla odpovědět.

„Kira. Měla jsem celu hned vedle tvé a často jsme si povídali. Jenže tebe po několika týdnech odvlekli a už to bylo vlastně jedno. Pak jsem tě viděla až na ošetřovně, když jsem ti ošetřovala oči. Bojovali jsme spolu, ale to si nemůžeš pamatovat, z důvodů, které jsem řekla předtím," hleděl na její monolog a nemohl uvěřit vlastním uším. Chvíli poté uslyšel tiché krůčky, o kterých věděl, čí jsou. Malá dívenka skočila muži do náručí a objala ho. Zvedl zrak, aby se podíval na ženu. Hleděla na malého příchozího jako na zjevení.

„Kde se tu vzalo to děvče?" ukázala na dívku, jež se zjevila zpoza dveří a běžela přímo k němu.

„Kiro, to je má dcera Anila."

„Vždyť jsi odešel teprve před pěti lety a ta dívka..."

„Je šest let stará. Ano, máš naprostou pravdu," sklopil hlavu k dívce a dořekl: „Běž si hrát dolů." Dívenka odběhla a on mohl čekat na další smršť otázek, která však dlouho nepřicházela. A tak přešel do protiútoku.

„Proč jsi tady?" přivřel oči a zopakoval její pohled, tentokrát směřovaný proti ní.

„Slyšela jsem, že se jde proti městu, kde žije přeběhlík, ale netušila jsem, že se půjde sem. Jsem sice Temnář, ale nejsem svině. A když jsem viděla velitele, jak tě chce popravit, tak jsem musela zasáhnout." Během jejích slov se zvedl a srovnával si myšlenky. Vyplouvaly na povrch věci, které pohřbil na dně svého mozku, nebo které zapomněl během zranění. Obnovovala mu zahojené a zapomenuté rány. Myslel si, že mu každou chvílí praskne hlava. Vystřelil pryč z věže do podzemí ke zdroji, jež opatroval. Upsal se k tomu hned poté, co zjistili, že je přeběhlík. Měl zde útočiště, o kterém mnoho lidí nevědělo. Přivítalo ho fialové tepající světlo. Jednalo se o zdroj života, který udržoval magii na světě. Nebylo moc lidí, co mocí oplývalo, ale i kdyby nezbyl žádný, tak srdce muselo žít dále. Muž stiskl fialový drahokam visící blízko jeho srdce. Kdyby zhasl, byl by s ním i celou zemí konec. Zaposlouchal se do jeho tlukotu, jež pro něj znamenal klid.

Sedl si na zem a opřel hlavu o stěnu. Zaháněl myšlenky na dřívější dobu do kouta. Musel opět získat kontrolu nad svým mozkem. Trvalo mu to déle, i kvůli tomu, že se mu z provazu dostaly mnohem starší vzpomínky. Byl ještě mladé ucho, když se svět začal ničit. Požáry, erupce sopek a sucha. Byla to poslední kapka do lidského poháru paniky. Začaly první boje a miliony lidí se povraždilo. Jejich mrtvoly se povalovaly všude. Sám k tomu neměl daleko, jenže objevil ženu, která potřebovala pomoc. Měsíce ji ošetřoval, než se začala uzdravovat. Jenže města začaly drancovat Temnáři. Stále si pamatoval, kdy poprvé ucítil pach spalující mrtvoly. Horší smrad snad v životě necítil. Pak je objevili. Bál se, že je zabijí, ale dokázal přemluvit tehdejšího velitele, aby je přijal.

Jenže netušil, že to bude znamenat členství mezi zabijáckými psy. Irma nebyla tak silná jako on, avšak po roce a jejich tajnému navštěvování se narodila malá Anila. Ženu to tehdy stálo život a muž se musel účastnit tréninku s nováčky. Cítil, jak se mu během cvičení formuje mozek, avšak on po večerech ničil všechnu jejich snahu. Stálo ho to mnoho úsilí, aby se nestal loutkou. I přesto však byl tři roky nejlepším zabijákem, jenže pak objevili malou dívenku a musel uprchnout. Chtěli po něm, aby ji zastřelil. Jenže díky nepřeprogramovanému mozku to udělat nemohl. Irma by vylezla ze země a nakopala by mu zadek.

Jenže tím jeho boj započal. Čekali je desítky kilometrů pěšky pustinou. Hrozící, že narazí na potulné vojáky, kterými se lidi stávali ze strachu. Z každého se stal, i z dětí, které už měli rozum. Nebylo ojedinělé, že sirotci byli nebezpečnější než dospělí. Vybrali si ten osud sami, když zastřelili nebo zabodli své rodiče. Před tím však musel svou dceru zachránit. Teď už měla rozum a procházela lehkým výcvikem, ale neměla vymytý mozek strachem.

Během myšlení ani neslyšel poplach, který jistě vyvolala Kira. Měl problémy sám se sebou. Padal hlouběji do zákoutí mozku, kam doufal, že se nikdy nedostane. Viděl mrtvolné oči Irmy, když ho svázali a on se musel dívat na to, jak ji střelili mezi oči. Padla na zem a on zavřel oči. V duchu se jí omlouval, jenže když ho rozvázali a nechali zamknutého, tak našel lístek v její ruce. Stálo v něm, že pokud by ji nenašli, tak by se zabila sama. Nemohla vydržet zabíjení.

Najednou ho něco vytrhlo zpět do reality. Vrata vzpomínek se uzavřely a on hleděl na fialové světlo. Osušil si oči a rozhlédl se kolem sebe. Vedle něj stála Kira, o které netušila, jak ho našla. Když uviděla jeho mokré oči, tak pochopila, proč utekl. Muž se zvedl, oprášil se a bez jediného náznaku vyšel ven. Žena za ním volala, ale on se nezastavil.

„Anila je zraněná," tohle byla jediná věta, po které alespoň obrátil hlavu. Rozběhl se a doufal, že jeho mysl ví kam. Najednou uslyšel známý křik. Nebyl daleko. Ve spoře osvětlené místnosti ležela na stole, pravou ruku měla zkroucenou a zakrvácenou. Rozkřikl se: „Co se jí sakra stalo?"

Jediný, kdo mu odpověděl byla právě jeho dcera.

„Chtěla jsem pomoct. Ty jsi nebyl k nalezení a oni přišli s trhavým šípem. Spustila jsem poplach a padla na zem. Promiň mi to."

Zněla jinak než normálně. Přišlo mu jakoby svou dceru ani nepoznával. Jediné, co mu bylo jasné, byla pomsta. Vyšel na pole, kde stále bylo několik vojáků, kteří mu popsali útočníky. Vrátil se do věže, z truhly vytáhl svoje brnění Temnáře a vyrazil k jediné bráně, kterou město mělo. Jenže tam už na něj čekala Kira. Měla snad nějaký radar na jeho činy? Prolétlo mu hlavou, když k ní docházel. Nemusela mít nic tomu podobné, stačilo jí analyzovat jeho pohyby. V ruce držela jeho meč a zbraň. Vytrhl jí to z ruky a oba vyšly směrem, jež mu vojáci ukázali.

Cestou toho moc nenamluvili. Jenže i jen tím, že vedle něj byla, mu otevírala pomyslnou kudlu v hlavě. Chtěl si na ni vzpomenout, ale bez toho, aby musel odhalovat vše, co se stalo. Vymýšlel tedy způsob, jak to provést. V noci, když žena spala měl času dost. Jednou se mu povedlo otevřít jen jedny vrátka, ve kterých byly vzpomínky z tréninku. Nic jiného ven nepustil. Otřel si zpocené čelo a hleděl na tmavou oblohu, kterou neničila žádná světla, jako tomu bylo před válkou. Během ní se většina zničila a teď stály jako pozůstatky předchozího života. Příroda se pomalým tempem vracela k životu. Obnovovala se každým dnem a čím více lidi válčily, tak jí to pomáhalo. Lehl si a hleděl na hvězdy. Poprvé usnul a nic se mu nezdálo.

Probudili se před svítáním. Všude kolem byla mlha a doufali, že vydrží až do cíle. Po několika dalších kilometrech provázeni mlhou došli až k cíli. Malá polorozpadlá osada z věcí, které ukradli. Ve vzduchu cítil hnilobu. Připomínala mu smrad mrtvol, a tak se pomalu začali plížit blíž. Vytáhl nůž, což udělala i žena.

Po chvíli pochopili, proč to cítili. Hromady nespálených mrtvol ležících kousek od obydlí jim leccos prozradily. Nájezdníci vyvraždily malé obydlí, aby měli kde být. Najednou Bruno uviděl oheň. Schovali se k jedné hroudě a pokusili se nedýchat. Dva muži stáli na stráži, o které by se dokázali postarat během chvilky. Nestačil se ani otočit a viděl plížící se Kiru. Musel ji zastavit a díky tomu, že byl mužům blíž, tak je oba podřízl. Vzal ji za ruku a stáhl k zemi.

„Zbláznila ses? Nevíš, zda jich tu není víc," zašeptal naštvaně směrem k ní. Po společné domluvě na znameních se rozdělili a každý obhlížel jednu stranu. Několikrát uslyšel tiché švihnutí čepele, což znamenalo, že někoho našla. Avšak muž neměl štěstí na spícího osadníka. Nekřičel, ale vytáhl proti němu meč. Avšak než stihl švihnout tak mu nůž přejel po krku. Bruno uskočil, aby se cizák nezhroutil na něj a neměl oblečení nasáklé jeho krví.

Věděl, že nemůžou zabít všechny bez povšimnutí. Ale každá smrt mu přinášela děsivý pocit klidu. Takový pocit nezažil již řadu let. Naposledy, když mu bylo nakázáno zabít. Velitel přešel tábor a přivedl mladého muže. Byl v podobném věku jako on, když přišel. V očích měl strach z toho, co se bude dít dál. Velitel před něj do země zapíchl nůž a nechal ho vybrat slovy: „Zabij jeho, nebo sebe."

Až po několika letech si uvědomil, že měl udělat přesný opak. Jenže tenkrát ho hnala pomsta stát se nejlepším zabijákem, a tak splnil, jak se od něj očekávalo. Chytil ho za jednou paží za ruce a druhou řízl. Celou dobu mu hleděl do očí, ale jeho vyprchávající pohled zatlačil do nejtemnější rohu mozku.

Musel pokračovat dál, jenže v dalších chatkách našel pouze věci. Chybělo tam nejméně deset vojáků. Rozběhl se na druhou stranu za Kirou a než stihl promluvit, tak se ze známého směru ozvala rána z pistole. Mozek mu překryl černý opar a přepnul se na autopilota. Obvykle vyrovnaného muže poháněl vztek se strachem. Běžel, jak nejrychleji mohl. Neohlížel se, zda je někým následován. Fialový krystal tepal silněji a silněji. Srdce pociťovala stejné pocity jako její hlídač. Město bylo v ohrožení.

Spatřil naprostý chaos. Lidi seřazení do řady a za každým stál voják. Bylo jich mnohem více než čekal. Jeho lidí bylo kolem pěti set. Najednou spatřil ubrečené oči. Dívka klečela jako první v řadě a klepala se. Nad ní stál podle oblečení nejspíše velitel, a tak začal promlouvat právě k němu: „Co od mého města chceš, Puristo?"
„Ty to moc dobře víš. Snažíme se to získat už několik let a teď nám k tomu Temnáři otevřeli cestu. Vydej mi srdce," na důkaz vážnosti svých slov zdvihl hlaveň zbraně a namířil ji proti blond vlasům. Věděl, že po něm jdou, ale ten blázen nejspíše netušil o propojení mezi strážcovým krystalem a samotným zdrojem.

Najednou ucítil něčí dech na zátylku. Zavřel oči a promlouval k srdci. Přijmi jako strážce Anilu a svou moc vlož do jejího opatrovnictví. Nabízím ti své, které bude odevzdáno Puristům.

V mozku pocítil jakýsi nával energie a na dívčině ruce se objevil malý znak krystalického srdce. Najednou muž pocítil bolest na hrudi. Zmizela hned, jak začala. Místo ní se objevil podivný pocit. Viděl mnohem víc než lidským zrakem. Věděl, že moc země zůstane zachována, i když se bude zdát, že ne.

„Chceš srdce, tak dobře. Dostaneš ho," snažil se mluvit klidně, aby na něm nešlo nic poznat. Avšak lidem se jeho rozhodnutí příliš nelíbilo. Meč předal Kiře a začal zmenšovat vzdálenost mezi ním a velitelem.

Propustil jeho dceru a pistolí zamířil na něj. Poté spolu zamířili do jeho útočiště. Netrvalo to dlouho, než velitel Puristů spatřil fialově tepající srdce. Vypadalo stejně jako to, které se spojilo se životem Anily. Nepřítel neváhal, vytáhl nůž a do zdroje bodl. Bruno se svalil na zem. Ze srdce se vyvalila fialová tekutina a svět kolem se otřásl. Poté odešel. Uvěřil lsti a místo nechal na pokoji. V tajné místnosti obklopen fialovou tekutinou, která byla jeho krví, padl. Nemohl o svůj život bojovat, protože by to znamenalo ztrátu mnoha nevinných. Jeden život za štěstí ostatních.

...

Žena vzpomínala na své dětství s pohledem zapíchnutým na svou ruku. Dostalo se jí daru, který si celý život přála. Kráčela v otcových šlépějích. Obličej jí lemovala jizva táhnoucí se z čela přes oko až k čelisti. Seděla na věži a hleděla do dálky. Úrodná pole dopřávala městu možnost rozrůstat se. Avšak lákala i nezvané hosty. Na jihu spatřila menší zástup vojáků. Popadla zbraň, spustila alarm a rychle se připojila k již připravenému týmu v čele s Kirou. Zavelela do boje, obě strany se rozeběhly a řinčením mečů boj započal.