Volám...
[Hovor přijat]

,,Pomoc."

,,Co?"

,,Potřebuju helpu."

,,S čím?"

,,Teď jsem vystoupil z metra. On naštěstí vyšel o zastávku dřív."

,,Tae?"

,,Co? Ne, nějakej divnej týpek."

,,A co s ním?"

,,Koukal na mě."

,,No a? Proč mi voláš?"

,,Protože to bylo divný! Asi
sedmkrát se na mě podíval.
Bylo to až děsivý!"

,,Co je na tom děsivýho? Já to nechápu. Co se děje?"

,,Prostě. Stál jsem v rohu úplně na konci metra. On byl hned za tou ypsilonovou tyčí u druhých dveří. Byl čelem k nim, ale pak se otočil doleva a koukal na mě. Bylo mi trapný uhnout pohledem, takže to trvalo asi tři sekundy. Tři dlouhý sekundy! Pak se otočil zpátky. Nijak jsem to nebral a přemýšlel jsem, že jsem se na něj mohl třeba usmát nebo něco, ale že už je to jedno. Jenže on se pak otočil znovu! Přímo na mě. Když se kouknul po třetí, už mi to začlo být nepříjemný a koukal jsem všude, hlavně ne na něj. Byl divnej. Vyhublej, celej v černým přiléhavým oblečení, černý vlasy po ramena a velký oči. Dokonce se na mě díval i když potom vyšel z metra stanici přede mnou!"

,,Asi ses mu líbil."

,,To těžko, vypadám jako strhaná matka po padesátce. Ani jsem si nestihl umýt hlavu, jak jsem dopoledne omylem usnul."

,,A kolik bylo jemu?"

,,Určitě víc."

,,Třeba jako mně?"

,,Ne, to víc. Třeba dvacet sedm,
co já vím."

,,Jsi si jistej, že koukal na tebe?"

,,Sto. Pro."

,,No ale to není zas tak divný ne? Na tebe kouká spousta lidí."

,,Ale tenhle se pokaždé otočil o víc jak čtvrt kruhu, aby mě viděl! Jednou se dokonce nějak divně nahnul, jako kdyby přes něco neviděl!"

,,Upřímně tě moc nechápu. Vždyť se zas tolik nestalo."

,,Ale bylo to divný. Bál jsem se ho."

,,No, dobře. Kdy přijdeš domů?"

,,Tak za půl hoďky jsem tam."

,,To je tak akorát."

,,A to mi ani nic neřekneš? Ten
cápek byl fakt divnej!"

,,To už jsi řekl asi pětkrát."

,,Jo, protožes to furt ještě nepochopil."

,,Nojo, chápu no. Divnej cápek, moc čumí, s velkejma očima. Děsivý. Aspoň, že vystoupil na jiný zastávce, tak už se nemusíš bát, ne?"

,,Ach jo."

,,A proč jsi vůbec volal mně?"

,,Jakože proč tobě?"

,,No?"

,,Nevím, vždycky
volám prvně tobě."

,,Nice."

,,Jak to, nice?"

,,Neřeš. Musím jít začít dělat to jídlo, tak čau."

,,Tak ahoj."