Příchozí hovor
[Přijat]

„Jimine?"

„Min Yoongi? Co potřebujet-š?"

„Vlastně... asi nic."

„A proč mi teda voláš?"

„Nevím, Robin mi to nezvedal."

„Všechno v pohodě? Zníš divně."

„Jo, jsem nemocný. Je to hrozná nuda."

„Tomu věřím. Cos chytil?"

„Zánět... nevím, prostě mám něco s očima. No nic..."

„Ty už chceš končit?"

„Nechci rušit, určitě máš na práci lepší věci."

„Ani ne, zrovna se válím v posteli a čumím do mobilu. Mám času dost."

„Vážně?"

„No jasný, klidně si můžeme
povídat, jestli je to, cos chtěl."

„Wow... to už jsem zemřel? Kde se tu vzal takovej anděl? Haha."

„Haha, zas takovej svatoušek nejsem."

„Ne?"

„K andělu mám daleko."

„Jak to?"

„Tak především se mi nelíbí ho- ...prostě jsem jenom člověk, žádný andílek, to je jedno."

„Aha? Oukej."

„A ty?"

„Já jsem spíš nuda v lidským těle. Můj život není nijak záživnej."

„Ta párty moc nudně
nevypadala..."

„Ta ne, no. Ale jako celek stojí můj život za pár starejch pantoflí."

„To je blbost."

„Tak záleží, jak se na to koukneš. Já mám svůj život rád, ale kdybych měl povídat o jeho nejzajímavějších částech, publikum by při chrápání spolklo tlupu much."

„Tlupu much?"

„Haha, přesně tak."

„Tlupa."

„I opičky by se jim v tlamách uhnízdili, takže stádo."

„To nedává smysl."

„No a?"

„No... očividně nic, haha."

„Ale zpátky k tobě. Řekni mi něco o sobě."

„Proč?"

„Je špatně, že se zajímám?"

„Asi ne. Většina lidí raději
mluví o sobě."

„Já vím. To víš, vybočuju z řady."

„Kam se poděl ten s publikem
v kómatu?"

„Tohle je výjimka."

„No to určitě."

„Ty-"

„Promiň! Musím honem končit, přítel -kyně přišla."

„Tak čau!"

„Pa."