Yoongimu padl pohled na spícího Namjoona v sedadle spolujezdce. Asi byl z těch závodů vážně unavený, přemýšlel. Ztišil rádio a srovnal si zrcátko. Denní světlo po vjezdu do tunelu opustilo Pepka a na Joonově uvolněném obličeji se střídaly tmavší a světlejší odstíny lampiček. V ruce svíral mobil a s každým drcnutím mu poskočil pramínek vlasů trčící mimo.

Yoongi se soustředil na cestu, očka mu však stejně lezla zpátky ke spícímu kamarádovi. Vážně se cítil hrdě, když si představil, že by byl Namjoon opravdu jeho přítel? Proč tolik žárlil? Jasně, štvalo ho, že zatímco Namjoon všem mával a usmíval se na svět, jemu z náručí přetékalo jeho upocené vybavení, jenže tohle bylo o něčem jiném. Nechtěl, aby se ty holky na Namjoona dívaly takhle. Vadilo mu, že najednou nebyli jen oni dva a že musel spoléhat na to, že to bude Namjoon, kdo rozhodne, co s nimi bude.

Zároveň ale Yoongiho těšilo, že na něj nezapomněl. Několikrát se otočil a bezděky mu zamával. Věnoval mu úsměvy a nebál se ho ukázat svým kamarádům. Toho všeho si Yoongi cenil.

Vzpomněl si na tu děsnou hádku.

,,Ty seš taky debilní, když pořád jenom obskakuješ nějaký Jiminy, co se ti líbí, aniž by hnuli prstem! Vůbec si nevážíš mojí snahy!"

Pamatoval si to zřetelně. Musel mladšímu uznat dobrý postřeh. Měl pravdu. Jediné, co nevychytal, byla poslední věta. Yoongi si vážil Namjoonovi snahy opravdu hodně, jen to nedával tak najevo. Byl mu vděčný za to všechno, co pro něj Joon dělal. Tak moc se pro něj ještě nikdo nesnažil. Nikdo ho nepřesvědčil, že to jde i jinak než přes slepé srdce. Stačí, aby se zapojil mozek, a i srdce objeví správnou cestu. Komunikace je víc než pocity z prvního setkání. Komunikace je cesta, počáteční dojem je jen brána, na které na konci dne nesejde.

Ah, to byla velmi nepříjemná vzpomínka. Namjoon měl nervy v kýblu, třásl se, a kde neměl rudé zbarvení z pláče, tam byl bledý. Yoongi na něj mluvil celou dobu, ale odpověď nedostal. Mluvili o tom spolu až další ráno, jelikož Namjoon, celý vyčerpaný, šel potom spát. Další den po něčem jako nezastavitelný záchvat nebylo na jeho chování ani stopy (na obličeji samozřejmě ano). Omlouval se, že se tak nechal unést, a zároveň přijímal Yoongiho omluvy, které se sice draly z hrdla ztěžka a škrábaly přitom, ale omluvy to byly obstojné. Udobřili se hodně rychle, Yoongiho to překvapilo. Sám by zkrátka dělal, že se to nestalo.

Namjoon se pohnul, jak vyjížděli z tunelu. Yoongi se pousmál. Doopravdy se mu začínal líbit. Přinášel s sebou spoustu věcí a to nejen těch dotknutelných. Dokázal se bavit a přitom uměl i myslet. Myslet obecně, myslet o věcech, myslet na podstatné, ale – především – myslet na druhé. I na ty, co si to nezaslouží.

Yoongi si povzdechnul. Kde se to v něm bere? Je tak hodný na všechny kolem a rozumí si s lidmi, i když se mu na první pohled nezdají. Dává jim šance a dokáže je učarovat. Proč Yoongi taky není takový? Proč se nestýká se svými kamarády? Vždycky u sebe má jen jednoho na dobu neurčitou, pořádá s ním párty a pak se prostě přestanou bavit. Co Robin? Jak se asi má?

Namjoon se zavrtěl. Neprobouzej se ještě, prosil Yoongi. Vyhovovalo mu se myšlenkami motat kolem spícího kluka, který za to stojí. Má dobré způsoby, ale není to snob. Není udělanej z těch peněz, co má, pracuje na sobě.

Yoongimu se vybavila čerstvá vzpomínka na to, co Namjoon udělal. Pracuje i na svém těle. Pracuje se svým tělem. Řidič se nad takovými myšlenkami neslyšně uchechtnul. To, co Namjoon udělal, bylo krásné, ale podlé, takhle zničehonic překvapit chudáka, co pak neví co se sebou. Stále se mu z toho svíralo cosi v hrudi a tep se mu zvyšoval. Proč by něco takového dělal? Proč...?

,,Co je?" zeptal se znenadání Namjoon a posunul se na sedadle, ,,vypadáš... ztuhle."

,,Nic," odpověděl Yoongi a trochu se uvolnil. Klouby na rukou zase nabraly barvu a volant mohl dýchat.

,,Oukej..." změřil si kamaráda od hlavy až k patě, ale nakonec se se stručnou odpovědí spokojil. Yoongiho myšlenky se vrátily do obecnějšího oběhu, kde bylo narváno hlavně u té dopravní situace, co nastala.