,,Můžeš mi něco říct?!" zlobil se Jimin dost nahlas. ,,Mluv!"

Yoongi ani neceknul, co se vrátil domů. Nesnažil se mlčet, aby Jimina trestal, prostě to měl v sobě, což jeho mladší spolubydlící po noci, kterou nespal, jak se o něho bál, nebyl schopný skousnout. Opravdu ani nezamhouřil oka. Nevěděl to, ale Yoongi přespal u Namjoona na gauči. Nehrozilo mu žádné nebezpečí – nezlil se, nešel se naoplátku vyspat s prvním, koho potká, ani se záměrně poškozovat nebo prostě udělat jakoukoliv blbost.

,,Křič na mě aspoň! Vím, že tě to štve! Posral jsem to!" zuřil Jimin a strkal do Yoongiho. To, že starší nereagoval na žádné podněty, ho dohánělo k šílenství. Strašně ho to trápilo. Pevně chytl jeho ruku a plácal se s ní do hrudi. ,,Bouchni mě, zasloužím si to!"

Ještě chvíli sebou Yoongi nechal házet, než mu pusou proklouzlo: ,,Já teď s tebou nechci mluvit." Slzy v Jiminových očích se rozkutálely po tvářích. Yoongiho slova mu projela přes uši mozkem až do panenek, kde kapalinu vystřelila ven. Určitě to nebyl příjemný pocit. Všechno se to navršilo. Jimin pustil vše, co mu nepatřilo – tedy Yoongiho –, a sledoval, jak už-ne-jeho-protože-to-podělal kluk odchází do svého pokoje, ze kterého se večer Jimin odstěhoval. Byl by zázrak, kdyby ho Yoongi ve svém prostoru po takovém fiasku strpěl.

,,Jak kurva můžeš bejt tak zasraně klidnej!" zařval ještě Jimin ze vzteku za zavírajícími se dveřmi. Rychle hledal, do čeho by uhodil. Nic nenašel a byl tedy nucel jen dupnout do podlahy a následně se zápěstím plácat do hlavy jako blázen. To celé zakončil divoce vypadajícím, stále však s opatrností prováděným škubáním vlasů a zvuky zoufalého pakoně. Úplně v něm vřelo. S Taem to bylo tak jednoduché. Seřvali se navzájem, házeli neskleněnými věcmi a ,,prali" se, dokud neskončili v posteli. Na to člověk nepotřeboval být přeborník, ani se nějak zásadně vyznat v tom druhém, stačil jen uřvaný ječák, polštáře a oblečení po ruce, nesmyslné argumenty a páru, aby vydržel celý proces i s koncem.

Yoongi byl pro Jimina jako jedna obrovská španělská vesnice s čínskými znaky na cedulích. Prostě popadl klíče, mobil a peníze a utekl pryč. Chtěl si čerstvým vzduchem pročistit hlavu a třeba přijít na způsob, jak z Yoongiho něco vytahat.

Bohužel ho v průběhu procházky – a vlastně ani v příštích třech dnech – nic moc nenapadlo. Tomuhle Yoongimu, tomu zlomenému chlapci by zkrátka nerozuměl, ani kdyby se rozkrájel. Přestal jančit a snažil se ten svůj příšerný úlet... oba příšerné úlety vyžehlit. Vyčkával, až Yoongi přijde sám, a na doby neurčité mizíval z domu, aby se pak brzy ráno vracel po čtyřech, mozek vylitý někde za sebou. Zasloužil jsem si to, pořád si opakoval poté, co se vyhrabal po schodech na chodbu nahoře. Proč bych to měl mít tak lehké jako s Taem, když jsem si to nezasloužil?

A Yoongi mu i tentokrát pokaždé pomohl a uložil ho. Nenechal ho spát na tvrdé podlaze, odtáhl ho do postele a na noční stolek mu dal prášky. Neměl by to dělat, ale jemu přišlo nespravedlivé nechat prakticky nesvéprávného mladšího kluka ležet před dveřmi svého pokoje, ať už to byl jeho přítel, nebo hajzl, co ho podvedl při první chabé příležitosti, kterou mu pod nos strčil podobně zkažený ex.