,,Vůbec nevím, co si o tom mám myslet," dumal Namjoon, ,,minule jsi byl takovej řečník a teď tu jenom dřepíš s naštvaným výrazem."

Yoongi pouze unaveně mrknul. Celý večer neřekl ani jedno slovo. Prázdný výraz mu zůstal. Namjoon se nejdřív snažil kamaráda rozmluvit nebo rozesmát, ale nic nepomáhalo a Yoongi ani nechtěl nic alkoholického k pití.

,,Tak počkej, kouknu se na zprávy od tebe a vymyslím to," rozhodl a tahal mobil z kapsy. Otevřel jejich chat a pročítal ho očima. Moc od toho nečekal, ale nenašel vůbec nic. Raději svou poslední šanci na záchranu situace vrátil a zaměřil se na osobu před sebou. ,,Bože, ty už ani nevypadáš jako člověk. Spíš jako robot."

Yoongi neodpověděl. Namjoon si z toho nic nedělal – tušil, že to bude něco s Jiminem a neměl by zbytečně šťourat do živého masa, ať už se stalo cokoliv. Rozhlédl se kolem. Restaurace byla poloprázdná a nikdo nový už nepřicházel. Hodiny ukazovaly už devět večer.

,,Bože, doufám, že se aspoň pořádně nudíš. Sedíme tu už nejmíň tři hodiny," uchechtl se. V zásadě to myslel dobře. Kdyby se Yoongi nudil, nepřemýšlel by nad tím, co si Namjoon směl jen představovat a domýšlet. ,,Pojď, půjdem někam jinam. Teda pokud nechceš jít už domů."

Yoongi zavrtěl hlavou, že domů nechce. Bodejť by chtěl. Oba si sebrali všechny věci a Namjoon bez okolků zaplatil za jejich pítí a své jídlo, ze kterého do Yoongiho narval jen dva americké brambory. Alespoň něco.

Jen tak se šourali městem a Namjoon přemítal, kam vzít Yoongiho, aby netrajdali bez cíle. Možná by to bylo hezké, ale jestli Namjoon něco nechtěl, pak chytit kamarádovu náladu. Když budou mít cíl, bude se moct soustředit na něj.

,,Ten motýlek ti sluší," podotknul jen tak, aby se třeba jen hluboko uvnitř mohl Yoongi zaradovat. ,,Ale říkal jsi, ať si hlavně neberu nic formálního a teď jsem tady za trhana já."

Yoongi vnímal jen tak napůl. Led ze srdce mu už pomalu odtával a on pocítil na motýlek na svém krku zlost. Tolik se snažil! Sundal ho a bezeslova hodil do nejbližšího odpadkového koše.

,,Ale notak, pročs to udělal?" divil se Namjoon. Bral si to trochu osobně, jelikož to byla jedna z mála aktivit, které Yoongiho tělo učinilo, nepočítaje tupé zírání. Rychle se psychicky připravil a natáhl ruku do koše. ,,To, že vyhodíš kus oblečení, ti stejně nepomůže."

Měl pravdu a věděli to oba. Proto Namjoon schoval látku do kapsy. Později doma ji nechá vyprat a bude mít důvod se s Yoongim znovu setkat, což mu hrálo do karet.

Namjoona od prvního pohledu starší chlapec ničím nezaujal, ale jak se spolu začli bavit, zjistil, že se mu s ním povídá hezky. Připadal mu jako milý chlap s velkým srdcem, protože mluvil o věcech, co pro lidi kolem dělá, aniž by to vyznělo v jakýmkoliv špatným smyslu. Namjoonovi přišlo úžasné, že se Yoongi postaral o holuba, kterého mohl vlastně jenom zabít nebo vyhnat násilím tak, aby si byl jistý, že se už nevrátí. Že Yoongi věnoval spoustu času, energie a peněz, aby udělal radost svému spolubydlícímu. To se nevidí každý den a Namjoon si toho vážil. Yoongi ani nebyl jeho typ, a přesto Joon stál o to, poznat se s ním víc.

,,Jak se vůbec má Reco?" zeptal se naschvál poté, co chvíli přemýšlel. Byl to chytrý kluk a rád sledoval, jak lidi reagují na podněty. Zajímalo ho, co udělá Yoongi v odpovědi na špatně vyslovené jméno svého zvířátka. Neudělal nic, šel dál. Namjoon mu i tak ještě nechal prostor, protože si všiml cuku v Yoongiho ukazováčku.

"Rico," zamumlal Yoongi nakonec. První slovo večera. Namjoon nepotřeboval víc.