„Čusec," pozdravil Namjoona kamarád s mikinou tématicky potisknutou motorkami. Posledně, kdy se setkali, si zlomil ruku. Nyní ji měl již zdravou a jako vždy do okolí vysílal spoustu dobré energie. Ostatně všichni kolem se dobře bavili, stejně jako vždycky na MX závodech.

„Ahoj," nechal se poplácat po zádech Joon a usmál se. Přijel právě včas, aby se rychle připravil a ještě stihl svůj start bez komplikací. Čekal na Yoongiho dokud to šlo, protože chtěli jet spolu – nebo aspoň Joon chtěl – ale Gi to zmeškal a mladší musel vyrazit sám.

Mrzelo ho, že svého partnera čím dál častěji ztrácel z náručí, a na splnění tohoto jeho slibu se o to víc těšil. Říkal si, že konečně stráví nějaký čas spolu a užijí si. Jenže podobně naivní byl i u slibů už měsíc zpět.
„Promiň, já ti to vynahradím v sobotu."
„Tak víš co, zítra s tebou pojedu na kolo."
„Můžeme odpoledne zajít na pivo."
„Jestli chceš, vezmu tě místo toho někam do baru."
„Slibuju, že příště přijdu."
„Tohle byla vyjímka, až tam příště pojedeš, už tam budu s tebou."
„Sorry, asi si půjdu lehnout."
„Fakt se omlouvám, ale nemám na to teď nějak čas."
„Tak uděláme zítra zmrzlinový pohár?"
„To si nepamatuju, myslel jsem, že máš taky něco v plánu."
„To jsem řekl? Aha, tak to promiň."
„Mám tě rád, jenom na to dnes nemám sílu."

„Jo, tak já přijdu kolem dvanáctý, aby se to stihlo... Cože? Jasně, že tam chci s tebou, chci vidět, jak pojedeš... Neboj, zůstanu tam až do vyhlášení a budu ti fandit."

Už to zkrátka nešlo ignorovat tak hezky jako na začátku tohoto podivného stresujícího období. Ještě se to dalo udržet v tichosti, ale sžíralo to Namjoona zevnitř ven a zpátky každou minutu. Bylo to nepříjemné a bolelo to.

„Neříkals, že přijede ten tvůj pacholek?" ptal se s přátelským úsměvem muž, který se o jména nikdy nestaral. Bůhví, věděl-li vůbec to Joonovo.

„Něco mu do toho skočilo," mávl rukou Namjoon a dělal, že ho právě nepíchlo u srdíčka. „Hele, já jdu rychle vytáhnout motorku, ať se stihnu ještě aspoň rozehřát."

„Oukej, já jdu taky," kývl kamarád a už odcházel pryč. Joon si povzdychnul a dal se do práce. Přestože bylo venku hezky, ve vzduchu to vonělo vynikajícím jídlem a všichni se na všechny křenili, Joonovi připadalo, že to není moc hezký den. Ať se snažil, jak se snažil, nedokázal se soustředit na to, co vlastně dělal.

Chtěl Yoongimu to všechno věřit, doopravdy chtěl, ale už toho bylo příliš i na něj. Co se tolik změnilo, že se Gi už něco přes měsíc ztrácí (údajně) v práci, nemá čas „ani na sebe" a nutně musí Namjoona opustit kdykoliv, kdy to vypadá, že se jim konečně zase trochu prošijí životy dohromady? Co se stalo, že to Yoongi Joonovi tají? Má-li problém, proč se mu nesvěřil? Akorát ho tím nutí přemýšlet o důvodech, které by mu ve svěření se bránily. Například pokud by Joona podváděl (na to se mladší bál myslet nejvíce), říct by mu to mohl pouze, pokud by byl v pohodě s okamžitým rozchodem na styl odkopnutí, jelikož to by si Namjoon líbit nenechal. A přestože to, co Yoongi řekl přibližně týden zpět – „nebo si taky můžeš myslet, že za tvejma zádama vyšukávám" –, znělo velmi přesvědčivě jako důkaz toho, že to nedělá, mohla to být zástěrka k přesnému opaku. Kdo by ho podezříval s tak věrohodnými emocemi, s jakými vyslovil onu větu?

Párkrát se také zmínil o jednom kolegovi s úžasným smyslem pro humor a dokonale žilnatýma rukama, ale že by to dotáhnul až do postele? Vždyť Joonovi také vystupovaly žíly na svalnatých rukou, také se s Gim nasmáli, že je bolela břicha. Proč by pro něj Namjoon nebyl dost dobrý? A ještě když starší ví, jaké to je být podveden. To by přece udělat nemohl...

„Přestaň se v tom rejpat," napomenul se polohlasem Namjoon, když si uvědomil, že se převlékl a ani o tom nevěděl. Zkontroloval čas a raději přidal na rychlosti příprav, protože dosud se loudal a před závody se chtěl ještě rozjezdit s ostatními.

.     .     .

„Namjoone," zavolal si ho k sobě nejstarší ze skupiny kamarádů, co znovu zkoušeli jízdu po zadním kole motorky, „dej si chvíli pohov, ať máš taky sílu na závod."

„Od kdy tě zajímá, jestli mám sílu na závod?" uchechtl se Namjoon, ale na chvíli se vedle něj usadil na lavičku.

„Od tý doby, co vidím tenhle tvůj novej výraz," brouknul kamarád a zapálil si cigaretu. Byla to matka skupiny – pokaždé všem pomáhal, na všechny bral ohledy a vždycky přivážel nějaké dobroty od své manželky. Když se něco zvrtlo, byl jeden z prvních na místě činu a pomáhal raněným.

„Novej?" ironicky se zeptal Joon. To je to na něm až tak vidět?

„Jo, takhle zadumanýho jsem tě ještě neviděl, brácho, tomu věř," tvrdil starší a potáhl si.

„Nojono, holt není každej den posvícení, no," mykl rameny Namjoon a sledoval, jak návyková látka putuje k ústům a dolů.

„Hm," přitakal starší zkušeně a vyfoukl kouř, „a co ten Yoongi, jak to fachá?" Namjoon se na sekundu zarazil, jak se mu při tom jménu sevřelo cosi u srdce. To samozřejmě starší bez problému zaregistroval.

„Aha, tak už máme kámen úrazu," protáhl mumlavě a zamáchal cigaretou ve vzduchu, načež z ní vedle sklepal prášek. „Ale asi o tom mluvit nechceš, co?"

„Vlastně možná i jo," trochu stydlivě přiznal Joon, ale dál byl zticha.

„Měl přijít, žejo," pomohl mu kamarád. Mladší semkl rty a pokýval hlavou. „Ale nepřišel."

„Vůbec na mě nemá čas," postěžoval si Namjoon a opřel se dozadu. „Pořád se vymlouvá a slibuje, co potom nesplní."

„Myslíš, že ho to mrzí?" navázala klidně vrba party.

„Že nepřišel? Nevím, napsal mi to přes zprávy," odpověděl upřímně Joon.

„Ne, myslel jsem to všechno dohromady, jako celkově" upřesnil kuřák.

„Vždycky to tak vypadá, ale přijde mi, že se ten svůj přístup nesnaží změnit..." řekl krapet lítostným tónem Namjoon.

„A co teda provádí, když není s tebou?" pokračoval jemně starší.

„Já nevím, říká, že je v práci, nebo že ještě něco potřebuje zařídit, aniž by řekl co, a nebo se jenom dokola omlouvá. Dokonce se nechtěl líbat, protože měl suchý rty. Chápu, že je to opruz, ale i tak bych od něj čekal, že mě třeba místo toho aspoň obejme, to by mi k němu sedělo," rozmluvil se Joon, „tak jsem řekl, že se cejtim jako idiot, protože to vážně vypadalo, jako kdyby mě už neměl rád. A když jsem se zeptal, jak si to mám vyložit, řekl, že tak, že má suchý rty, ale že si taky můžu myslet, že mě podvádí."

„Tyjo," dvěma prsty si z pusy vytáhl posluchač cigaretu, aby mohl lépe artikulovat, „tak nemá moc daleko k hádkám, ne?"

„No právě to je divný, on byl celou dobu tak moc hodnej, všechno řešil vklidu. Teď je pořád ve stresu, často nadává, když se mu něco nedaří, ale když přijdu, říká, že to je dobrý a že nepotřebuje pomoct," chabě máchal rukama Joon.

„A ptal ses ho, co se děje?" zajímal se nejstarší.

„Hmh," odpověděl tázaný, „zazdí mě s tím, že se nic neděje, ať se tím nezabývám."

„Hoši, jdem!" křikl chlápek s piercingem v obočí na všechny, a tak i Joon a jeho společník se začli zvedat.

„To zní, jako kdyby ho něco hodně trápilo spíš, než jako kdyby ti chtěl ublížit," nejstarší odhodil a zašlápl nedopalek, „měl by ale začít myslet na to, že teď se to už týká i tebe, když vám to ničí vztah, to mu asi vůbec nedochází."

„Myslíš, že má třeba někoho tam v práci...?" opatrně vyzvídal Namjoon za chůze.

„To si netroufnu říct, kámo, sorry, to bys měl poznat spíš ty. Ale když tady minule byl, vypadal, že o tebe fakt má zájem. Zkus mu vysvětlit, jak se cítíš, a promluvte si co nejdřív, jinak z toho vyjdeš ty ještě hůř než von. To by se pak s tebou vleklo jak smůla na botách, dívej," na chvilinku zastavil a zvedl obuv se zmíněným lepidlem na špínu.