První pololetí šestýho ročníku uteklo na můj vkus až moc rychle. Kdybych tehdy tušila, že to  jsou poslední měsíce, kdy bude mojí jedinou starostí škola, užila bych si je nejspíš ještě mnohem víc.

Ale hezky popořádku.

Vánoce i Novej rok jsem strávila v Godrikově dole. Pekla s Eufemií cukroví, hrála s Fleamontem Řachavýho Petra, s Jamesem jsme se za hudebního doprovodu Franka Sinatry muchlovali v domku na stromě a šeptali si navzájem do ucha sladký nesmysly. Před Silvestrem se k nám pak přidal zbytek Jamieho party, takže bylo v domě ještě o něco veselejc. Já a Black jsme se neustále pošťuchovali, Remus si mlčky užíval Miino vyhlášený kakao a Peter nás bavil historkama o svý senilní tetičce, kterou si k sobě jeho rodiče před pár měsícema nastěhovali.

Byly to ty nejšťastnější svátky v mým životě.

Všechno se začalo pomalu kazit až někdy v lednu sedmasedmdesát. Tehdy mě konečně dostihly povinnosti, který mě tak dlouho míjely, a já si s nima do tý doby vůbec nedělala hlavu. Blížily se důležitý školní testy a já zjistila, že v tom zatraceným učivu vážně dost plavu. Dokonce i McGonagallka si mě zavolala do svýho kabinetu a kladla mi na srdce, že jestli chci v budoucnu udělat nějakou kariéru, musím trochu zabrat.

Teda... trochu víc.

Najednou to na mě tak nějak dolehlo.

Bylo mi sedmnáct, za rok budu skládat OVCE, a pak už bude čas zařadit se do pracovního procesu, kterej mě bude živit celej zbytek života. Krása. Měla jsem velký plány. Chtěla jsem si sehnat byt, přestěhovat si k sobě Saoirse a dát jí lepší budoucnost, jenže jak to mám sakra udělat, když ve škola sotva prolejzám? Takhle nikdy v životě nezískám žádnou dobře placenou práci a nejspíš budu moct leda postávat v Obrtlý ulici a nabízet kolemjdoucím lidem svoje tělo.

Takhle to zatraceně nesmělo dopadnout!

A tak jsem začala poprvý v životě trávit svůj čas v knihovně i něčím jiným, než hledáním různejch způsobů, jak propašovat na hodiny alkohol. Za celý svoje studium jsem neměla potřebu naučit se učit, takže to byl šílenej zápřah. Netušila jsem, kde začít, jak zpracovávat podklady a dávat je dohromady. Kvůli tomu byl můj pracovní stolek vždycky učiněnej chaos. Všechno mi trvalo děsně dlouho a o to víc mě to frustrovalo.

James mi to bohužel moc neulehčoval. Byl přirozeně chytrej a měl na kouzlení obrovskej talent, takže vůbec netušil, kolik úsilí stojí učení obyčejný lidi, jako jsem byla já. Najednou nebyl středobodem mýho malýho vesmíru, a to rozčilovalo zase jeho, i když se to vážně pokoušel brát sportovně.

„Dneska jsem nám vymyslel perfektní program, Lene," zazubil se, když si hrcnul na stůl v knihovně a parádně mi přitom zmačkal pár rozepsanejch pergamenů. Očividně si toho ani nevšiml. „Dneska je u Tří košťat večerní program. Bude tam zpívat ten trpaslík ze Zlatého Dolu. Však víš, té kapely. Nabarvíme vlasy, přidáme doplňky a nikdo nás nepozná!"

„Jamesi," povzdechla jsem si a odložila brk zpátky do kalamáře. „Víš, že mám zejtra odevzdávat to pojednání do lektvarů a taky do dějin čar a kouzel. Nemám hotový ještě ani jedno. Takhle rychle to nestihnu."

„Lene," zakvílel útrpně, „vykašli se už konečně na tu školu! K čemu ti bude, co? Vůbec na mě poslední dobou nemáš čas. Podívej se na mě, hm? Vysedávám snad já hodiny v knihovně? Rozhodně ne!"

„Nerada ti kazím tohle skvělý porovnání, ale můj táta nevlastní pomádovej monopol, Paroháči. Jestli nedostanu dobrou práci, skončím na dlažbě."

„Ale neskončíš." Mávnul bezstarostně rukou. „Od toho máš přece mě, ne? Moje peníze nám budou stačit. Po škole se vezmeme a procestujeme spolu klidně celej svět!"

Netušila jsem, jestli mám v tu chvíli bejt potěšená, nebo naštvaná. Mlely se ve mně dva protichůdný pocity, který mi dávaly dost zabrat. Vážně mě nadchla představa, že se mnou James počítal ve svý budoucnosti s takovou samozřejmostí. Bylo to sladký, jenže... to všechno viděl až moc jednoduše. Jako dítě, který si plánuje budoucnost s růžovejma brejlema na očích.

„Jimmy," pousmála jsem se a natáhla se pro jeho ruku, kterou jsem jemně stiskla. „Vím, že by ses o mě postaral. Vždycky to tak bylo, jenže já... tohle musím dokázat sama, chápeš? Mám zodpovědnost. Za sebe, za svoje sourozence. Nechci bejt na nikom závislá. Fotr mi celej život cpal, že jestli se dobře nevdám, můj život bude jenom nějaká blbá parodie na štěstí. Chci mu dokázat, jak moc se ve mně spletl."

„Achjo," povzdechl si. „Fajn, fajn. Chápu, ale musím prohlásit, že tahle přehnaně zodpovědná Marlene není moje nejoblíbenější Marlene," uculil se, sklonil se ke mně níž a věnoval mi dlouhej sladkej polibek, kterej jsem dobrovolně ještě prohloubila, jako kdybych snad nějak podvědomě tušila, že by mohl bejt poslední.

„V sobotu budu jen tvoje, Vrabčáku, ano?" usmála jsem se a jemně mu přejela palcem po tváři.

„Beru tě za slovo!" Zasalutoval a s mrknutím seskočil ze stolu, přičemž mi samozřejmě poscházel kupu věcí na zem. Svatá Morgano. Spílat mu stejně nemělo cenu, protože už byl dávno pryč. Vypařil se jako pára nad kotlíkem; nejspíš někam na famfrpálový hřiště.

Po dvou hodinách trápení nad knihama jsem se rozhodla přesunout do ložnice, jelikož knihovna se začala na můj vkus až moc zaplňovat a já si nechtěla kazit svou reputaci rebelky a drsňačky. Ty se přece neučej, no ne? Takže jsem si nakonec rozložila pergamen na podlahu před vlastní postelí a pokračovala v práci; alespoň do doby, než se do prázdný místnosti nahrnula Macdonaldová s Evansovou, který zase klevetily jako nějaký slípky o naprostejch nesmyslech.

„Věřila bys tomu? Benjy mi tvrdil, že to bylo nádherný, a že jsem byla jeho první," rozplývala se Mary a já v sobě nedokázala zadržet tichý zachechtání. „Co to jako mělo bejt?" obořila se na mě.

„Nic, nic," uchechtla jsem se. „Jsem si naprosto jistá, že k tobě byl naprosto upřímnej."

„Jak to jako myslíš?" zamračila se. „Proč by mi měl lhát?"

„Protože je to chlap? Notak, Macdonaldová, spočitej si dvě a dvě."

„Nemám důvod ti věřit. Jen mě chceš naštvat, jako obvykle."

„Jasně, máš recht," přitakala jsem a sklonila hlavu zpátky k pergamenu. „Mimochodem, taky sis všimla toho jeho božího znamínka v tříslech? Vypadá trochu jako Rumunsko, nemyslíš?"

Že já tehdy prostě nedržela hubu. Musela jsem se zachovat já a spustila tím řetězec tolika událostí, že by to vyšlo na celej román. Blbá, blbá Marlene.

Mary zalapala po dechu a přikryla si pusu rukou. „Ty? TY?! Tys s ním spala?!"

„Bože, neřvi tak," protočila jsem oči. „Spala jsem i se spoustou jinejch. Na Fenwickovi nebylo nic tak extra mimořádnýho. Neber to zle, je to prostě jen varování, že to není takovej kavalír, jak myslíš."

„Ty seš taková potvora," zasyčela na mě tak vztekle, až jsem znova zvedla hlavu a překvapeně zamrkala. „Ty prostě musíš mít všechno, co?! Každého kluka, co kolem tebe projde a pokud se líbí nějaké tvojí kamarádce, tím líp, že?"

„Mary," oslovila ji opatrně Lily. „Vždyť už víc jak půl roku chodí s Potterem, ona přece není – "

„Stejně se mu určitě kurví za zády, protože nedokáže udržet nohy u sebe!"

„Tak to by stačilo, ne?" ušklíbla jsem se. „Myslím, že jsem vyčerpala svou denní dávku vstřícnosti a za chvíli by ti mohla přistát jedna mezi oči." Zvedla jsem se ze země, sbalila pergamen, kterej jsem uklidila do stolu, a natáhla se pro knížce z historie. „Myslím, že radši strávím čas nad učebnicí dějin čar a kouzel, než abych se tu nechala urážet. Díky Merlinu, že mi Gideon slíbil pomoc, protože těm skřetím válkám vůbec nerozumím. Ale mohla bych si jejich krvežíznivost vyzkoušet na tobě, když mě budeš dál štvát, rozumíme si?"

Aniž bych čekala na odpověď, otočila jsem se na podpatku a s prásknutím odešla z ložnice. Obvykle jsem nebyla nijak urážlivá, ale tohle už bylo přes čáru. Za celou dobu, co jsem s Jamesem, jsem ani nesáhla na jinýho kluka a byla jsem na to náležitě hrdá. Nemínila jsem poslouchat, jak moc rozdavačná jsem.

„Marlene? Ty jdeš včas?" povytáhl Gideon překvapeně obočí, když jsem došla do společenský místnosti.

„I zázraky se stávají, Gide," zazubila jsem se. „Půjdeme do kuchyně? Nechci dejchat ten zatuchlej vzduch taky a navíc mám děsnou chuť na sirupový košíčky!"

„To jsem mohl čekat," zavrtěl se smíchem hlavou a zatlačil zezadu na portrét Baculatý dámy.

Když došlo na dějiny čar a kouzel, byl Gideon nedocenitelnej společník, jelikož skřetí války patřily k jeho vášním, který jsem nikdy tak úplně nepochopila. Možná proto jsem se na něj obrátila; vážně jsem potřebovala pomoc. Nezůstala mezi náma žádná zlá krev, takže jsme se mohli bavit jako docela dobrý přátele, který už se dávno přenesli přes svou společnou minulost. Dokonce jsme se o ní dokázali bavit bez jakejchkoliv výčitek nebo zášti.

Na tohle téma došlo po cestě zpátky do společenský místnosti, když už jsme měli hotový všechny resty a já měla radost, že z dějin teď stopro nerupnu.

„Jsem rád, že jste se dali dohromady s Jamesem, Marlene," usmál se. Očividně to myslel naprosto upřímně, až mě to samotnou překvapilo. „Jsi teď jiná. Mnohem míň... ztracená."

„Nepatřilo zrovna tohle k mejm největším kouzlům?" uculila jsem se.

„To nepochybně, ale zároveň to způsobovalo nejvíc frustrace," zasmál se. „Všichni jsme doufali, že tě spravíme a kolosálně jsme pohořeli, ale rozhodně to byla fascinující výzva."

„Ty seš tak děsně ukecanej, Prewette." Se smíchem jsem do něj drcla, když jsme procházeli portrétem do potemnělý společensky, až se málem rozplácl na zemi. „Nedělej ze mě nějakou famme fatale, když jsem byla jenom sobeckej fracek."

„To říkáš ty," zazubil se. „Já bych si to nikdy nedovolil! Ale i tak to byly fajn časy. Zastav se za mnou někdy v létě na ministerstvo, hm? Budu v záškolu na bystrozora, tak uvítám nějakou pauzu na kafe."

„Tvé přání je mi rozkazem," uchechtla jsem se. „Dlužím ti to za to, žes mě vytáhl z bryndy. Díky, Gide. Máš to u mě."

Krátce jsem ho objala a vyprovodila ho pohledem po schodech do jeho ložnice. Měla jsem radost. Vážně velkou. Měla jsem jen málo blízkejch přátel a byla jsem neuvěřitelně vděčná, že zrovna tohle jsem svou kardinální blbostí nezničila.

„Hezký," ozvalo se z rohu místnosti, kam jsem hned vzápětí obrátila pohled. Jediný mávnutí hůlky osvětlilo Jamesovu tvář. Seděl v křesle, čelist měl pevně zaťatou a měřil si mě přimhouřenýma očima. Rozhodně nevypadal, že se mnou tu radost sdílí. „Takže nemáš čas na to, abys šla se svým klukem do Prasinek, ale na svýho bývalýho máš celou noc, hm?" poznamenal kousavě.

„Říkala jsem ti, že se budu učit," odvětila jsem nechápavě. „Gid mi pomáhal s dějinama čar a kouzel. Bez něj bych to neměla hotový snad ani ráno."

„Jasně, že ti Gid pomáhal," zopakoval po mě posměšným tónem. „Očividně jste si to dost užili, když tě zval na kafe, co? Říkám si, že s tím učením po večerech to nebude tak úplně, jak mi vyprávíš."

Pootevřela jsem pusu. Vůbec jsem nechápala, o co mu šlo. Kde se to v něm vzalo? Vždycky byl trochu žárlivej, ale ne nijak přehnaně. Nikdy mi neudělal žádnou scénu, ani nic podobnýho. Tohle skoro ani neznělo jako on.

„Jamie, kde se to v tobě pro Merlina bere? To přece nemůžeš myslet vážně."

„Nemůžu? Ale myslím... Chováš se jinak, věčně nemáš čas a teď tohle? Doufám, že chápeš, proč s tím mám trochu problém."

„Ne, nechápu," zamračila jsem se. „Myslela jsem, že mi věříš."

„Věřím ti. Teda myslel jsem si, že ti věřím, ale občas je to vážně těžké. Však víš - vzhledem k tvé minulosti."

„Minulosti?" zopakovala jsem po něm nevěřícně. „Tak jo... myslím, že už jsem slyšela dost."

Odešla jsem do svý ložnice, aniž bych počkala na jeho odpověď. Vlastně mě vůbec nezajímalo, co mi na to chtěl říct. Tím posledním výrokem překročil mou pomyslnou hranici trpělivosti a já s ním odmítala tu noc marnit další čas.

To všechno byl ale jenom začátek konce, kterej byl možná naprosto zbytečnej, a stavěl jenom na naší hrdosti a mladický blbosti. Všechno mohlo bejt nejspíš úplně jinak, kdybychom se oba zachovali rozumně a dospěle, jenže jsme to neudělali.

A co se stalo, nemůže se odestát.

♥♥♥♥♥

Vztahy jsou složité. Obzvlášť ty první, kdy člověk ještě úplně neví, jak v nich chodit. Občas stačí jenom naprostá hloupost, která vede k nevyhnutelnému konci, a tohle byla jedna z nich. 

V další kapitole se podíváme blíž na to, kdo vlastně spustil celý ten kolotoč obviňování, proč se to Marlene tak moc dotklo, a jak se tohle všechno rozhodne řešit (samozřejmě osobitě, jako vždy, to by ani nebyla naše Marlene totiž :D )