Láska dělá z lidí cvoky.

No fakt.

Naivní, praštěný, slepý cvoky.

Jenže za to krásný šílenství i ten vydlabanej mozek stojí.

Nikdy dřív, ani nikdy potom jsem se necejtila tak, jako v šestým ročníku. Teda aspoň v jeho první polovině. Bylo to nový, bylo to intenzivní a bylo to zatraceně nádherný. Užívala jsem si každej jeden okamžik, kterej mi ten den přivál do cesty a vůbec s ničím si nedělala hlavu.

Bylo to prostě boží.

„Hej, Pralinko, počkej!" halekala jsem na svou nezvedenou kočku, která byla nejspíš ještě o něco divočejší než já sama. Věčně se toulala všude po pozemcích, lovila myši i ptáky a při úplňku chodila s klukama do Zapovězenýho lesa. Tentokrát se pro změnu rozhodla, že se pokusí sežrat Hagridovy víly, který choval jenom pár desítek metrů od svý hájenky. „Tohle nemůžeš jíst, chápeš?" šeptala jsem naléhavě, když jsem se jí pokoušela co nejrychlejc čapnout a zmizet.

Nespokojeně zakňourala a znova se vyhnula mejm nenechavejm rukám. Očividně si vážně, vážně chtěla pochutnat na tom vílím prachu. Že by byl až tak moc dobrej? Třeba by to stálo za ochutnávku.

Sakra, nad čím to zase přemejšlím? Země volá McKinnonovou!

„Vo co tu snažíš, Marlene?" ozval se za mnou Hagridův hlubokej hlas a já leknutím vyskočila pár desítek centimetrů nad zem. „Zase Pralinka?"

„Eh," dostala jsem ze sebe a ležérně se opřela o střechu vílího domečku. „Ale ne, jasně že ne. Přece jsi mi říkal, že si ji mám líp hlídat, ne? Jen jsem tu přišla... obdivovat tu malou zahrádku, cos jim tu vyrobil."

„Jo takhle." Podrbal se v hustejch vousech a spokojeně se usmál. „Zjistil jsem, že se ty malý potvůrky moc rády prohání v bylinkách."

„To je... ohromně fascinující," usmála jsem se co nejoslnivějc jsem dokázala a přitom se nenápadně nohou pokoušela vyšoupnout tu zatracenou kočku zpod vílího domečku. Nelíbilo se jí to. Sekla mě do nohy, až to se mnou trochu trhlo. „Aúú... úž sis poradil s těma běhnicema pod postelí?"

Hagrid si naštěstí nevšiml ani toho, jak mi do očí samovolně vytryskly slzy a obličej se mi nepatrně zkřivil bolestí. „Ale ne. Vod tý doby, co jsme se viděli naposledy, jsme si na sebe zvykli. Jsou to jenom vážně nepochopený stvoření."

„Jasně, zubatý a jedovatý, tomu se rozhodně nedá odolat. Hele, Hagride, máš ještě ty svoje úžasný griliášový hrudky?"

„Věděl jsem, že vám budou chutnat." Očka se mu nadšeně rozzářily a on se okamžitě vydal zpátky ke svý malý hájence. „Hned ti jich pár donesu."

„Díky, Hagride," zahalekala jsem za ním hlasitě a hned, jakmile zmizel za dveřma, se sklonila pod vílí domeček a hlasitě zasyčela. „Vystřel, Pralinko, nebo tebou nakrmím Blacka! Rozžvejká tě, až z tebe nic nezbyde!"

„Psst!"

Co to bylo?

Ohlídla jsem se za sebe, ale nikdo tam nestál, takže jsem se znova sklonila až k zemi.

„Hej, psst!"

„Kdo to sakra je?!" zašeptala jsem a zběsile přitom kroutila hlavou do všech směrů, než jsem si všimla pohybu za jedním ze stromů, za kterým se hned vzápětí vynořila Jamesova čupřina.

„Chceš píchnout?" zazubil se, až se mu kolem očí zvlnily veselý vrásky..

„Moc ráda, ale mohl bys mi první pomoct s Pralinkou?"

„Perverzačko," uchechtl se. Hned nato před sebe natáhl ruce, na kterejch seděla... krysa. „Tadá! Pralinka bude venku natotata."

„Petere?" zeptala jsem se nejistě při pohledu na dlouhej lysej ocas, co visel mezi Jamesovýma prstama a obtáčel se mu kolem zápěstí.

Odpovědí mi bylo tichý vypísknutí.

Ještě nikdy jsem neviděla žádnýho z kluků v jejich zvířecí formě. Jamie mě sice s jejich tajemstvím seznámil, ale nikdo z nich mi to nebyl ochotnej ukázat. Vlastně to asi docela chápu, protože ten pohled byl rozhodně... nezvyklej.

A co teprve ve chvíli, kdy James položil Petera na zem a ten se hnedka rozběhl k vílímu domečku, aby na sebe Pralinku nalákal. Ta během zlomku vteřiny vystřelila ze svýho prozatímního úkrytu a vyrazila za krysou. Teda Peterem.

Divný. Fakt divný.

„Neublíží mu?" ujišťovala jsem se, když jsem sledovala, jak malý nožičky hbitě pelášej směrem k lesu a pomáhají tak Peterovi rychle měnit směr a kličkovat mezi stromama. „Je to potvora."

„Nedělej si starosti, on se o sebe umí postarat." James mávnul nezaujatě rukou, očividně si s tím nedělal přílišný vrásky. Radši mě čapnul za zápěstí a táhnul směrem k lesu. „Pojď, Lene."

„Ale Hagrid," zaprotestovala jsem a otočila se ke dveřím od hájenky, který už se začínaly pomalu otevírat.

„Snad bys fakt nechtěla jíst ty příšerný hrudky. Vždyť to je o zdraví! To ti rozhodně nemůžu dovolit! Já jsem tu, abych se staral o tvoje blaho."

S těma slovama mě strhl z cesty, na který bychom byli šafářovi na očích, a opřel o širokej strom, za kterej jsme se mohli oba schovat. Ač jsme měli dostatek místa, natisknul se na mě a položil mi prst na pusu, jako kdybych snad nechápala, že mám mlčet.

Já nejsem pitomá, Pottere, víš?

„Marlene?"

Hagridův zmatenej hlas se nesl pozemkama. Bylo trochu líto, že jsem ho takhle vypekla, ale tohle bylo koneckonců lepší než ty jeho šílený griliášový hrudky.

Vlastně o dost lepší.

James měl hlavu jen pár centimetrů od mý tváře a díval se mi přímo do očí. Ještě pořád jsme byli v tom božím období, kdy se nám neskutečně bouřily hormony a měli jsme potřebu se jeden druhýho pořád dotýkat. Bylo to jako droga, který se nemůžete za nic na světě nabažit.

„Marlene, jsi tu někde?"

To už jsem na Hagrida nemyslela a jeho slova jsem filtrovala tak, že zněly jenom jako nějakej vzdálenej šum. Soustředila jsem se totiž na Jamesův prst, kterej měl ještě pořád přitisknutej na mejch rtech. Provokativně jsem mu ho přejela špičkou jazyka. Působilo to jako zaklínadlo. V očích se mu blejsklo a já hned vzápětí ucejtila jeho prsty na svým stehně. Zuby mi jemně stisknul kůži na krku a já měla co dělat, abych zůstala ticho.

Dokázal se mnou dělat věci, jaký nikdo dřív nedokázal.

Tenkrát jsem to úplně nechápala, ale teď už vím, že sex bez silnýho citu je zkrátka jenom fyzická záležitost. Uspokojení potřeb. Jakmile ale někoho milujete, není to jenom šup sem, šup tam. Není to jenom párek v rohlíku. Je to večeře o pěti chodech. Je to procházka růžovou zahradou. Je to cesta ke hvězdám.

A James Potter byl za můj krátkej život jedinej, s kým jsem se to noční nebe rozhodla prozkoumat.

Nikdy už jsem k sobě nikoho nepustila blíž.

„Jamesi?" zašeptala jsem do jeho rtů.

„Hm-m?"

„Chyť si mě, Vrabčáku," zasmála jsem se, vyklouzla mu z náruče a rozběhla se lesem tak rychle, jak mi to jen nohy dovolily.

„Hej!" křiknul za mnou. „No počkej! Až tě chytím, tak si mě nepřej!"

Oba jsme byli paličatý a ani jeden nechtěl nechat toho druhýho vyhrát, takže vážně nešlo jenom o nějakej vlažnej hravej běh. Přeskočila jsem pár spadlejch stromů, málem se až po koleno zabořila do mraveniště a nakonec se málem přizabila o nízkou větev, ale nic z toho mě neodradilo.

Zastavila jsem se až na mýtině v lese, a to jen proto, že jsem za sebou už neslyšela kroky. „Vyhrála jsem!" křikla jsem do lesa, ze kterýho se ozvala tichá ozvěna, ale nic dalšího. Bylo ticho. Úplný ticho. „Jamesi?"

Udělala jsem pár kroků po jemný trávě a pak si stoupla na pařez, abych viděla o něco dál, ale ani tak kolem mě nebyl nikdo a nic. Jenom vítr ševelil ve větvích stromů a z hlubin Zapovězenýho lesa se sem tam ozvalo zahoukání.

Svatá Morgano, co když se mu něco stalo? Co když zakopl a rozrazil si hlavu o nějakej kámen? Měla bych ho jít najít!

Jakmile jsem se chtěla rozeběhnout zpátky, abych ho našla a zachránila před příšernou smrtí, zaslechla jsem prasknutí větvičky. Poskočila jsem a otočila tím směrem hlavu.

Tehdy mi doslova spadla čelist.

Na kraji mýtiny stál majestátní jelen. Jeho srst byla lehce načervenalá, na hrudníku byla delší a tmavší, stejně jako nad očima. Vlastně to vypadalo, jako kdyby měl na tváři lehkej náznak obrouček. Tomu všemu ale dominovalo rozložitý paroží, který bylo skoro stejně velký jako polovina jeho těla.

No ty vole! – Teda jelene.

Po hodně, hodně, hódně dlouhý době mi dočista došly slova. Vlastně ani nevím proč. Bylo to tak děsně zvláštní a přitom tak moc úžasný. Slezla jsem z pařezu a vyrazila blíž. Asi dva metry před ním jsem zpomalila a opatrně před sebe natáhla ruku, jako šlo o nějakou divokou, kterou bych mohla vyplašit. Měla jsem problém to obrovský zvíře vnímat jako Jamese.

Aby taky ne, vždyť to byl zatracenej jelen!

Udělal dva kroky blíž a opřel si čenich o mou nataženou dlaň. Hřál pod prsty. Zvedla jsem pohled přímo do jeho očí, který mě upřeně sledovaly. Byly stejně hnědý, stejně hluboký jako ty Jamieho a mě v tu chvíli naplnil až podivně hřejivej pocit.

Vnímala jsem to jako ten největší projev důvěry, co mi Jamie mohl věnovat. Pustil mě do svýho světa, kterej pro mě byl až doteď zahalenej tajemstvím. Dojal mě.

Zhluboka jsem vydechla, zavřela víčka a opřela si čelo o jemnou srst mezi jeho očima. Sklonil hlavu níž, abych nemusela stát na špičkách, a dovolil mi zajet mu dlaněma pod bradu. Lehce jsem roztáhla prsty a nechala je klouzat po huňatým kožichu, abych nakonec zůstala stát s jeho hlavou v dlaních a čelem přitisknutým co nejblíž k jeho hřející kůži.

Užívala jsem si jeho horkejch dech, co mě šimral na krku, když se mi jeho tělo začalo doslova měnit pod rukama. Stačilo pár vteřin a najednou jsem pod svejma prstama zase cejtila tak moc známý křivky.

Otevřela jsem oči a vyhledala jeho pohled.

Usmíval se.

„Díky," zamumlala jsem tiše.

„Za co?"

„Za tohle. Za to, že mi věříš dost nato, abys se mnou tohle sdílel."

„Nikomu nevěřím víc, Lene."

„Ani já, Paroháči," uculila jsem se.

Moje další slova přerušil hlubokým polibkem, po kterým mě vzal na další výlet ke hvězdám.

Tuhle krásnou vzpomínku ale i teď, po všech těch letech, halí temnej mrak.

Jeden z nás tehdy totiž lhal. 

♥♥♥♥♥

Marlene s Jamesem si užívají svý první velký lásky, sdílejí se sebou tajemství a nemůžou se nabažit jeden druhého. Všichni ale víme, že tahle láska je odsouzená k hořkýmu konci, který nejspíš nezlomí jenom jedno srdce. Chtěla jsem jim věnovat tuhle poslední kapitolu plnou bezstarostnýho štěstí a lásky. Zasloužili si to ♥

V další kapitole se podíváme na to, co se mezi nimi stalo a proč tahle romance nakonec skončila. Možná bude potřeba připravit si kapesníčky!