Čtrnátýho července, večer před Oliverovou svatbou, jsem postávala u rybníka v Godrikově dole a netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu. Nebyla jsem si jistá, jestli nečekám zbytečně, ale byla jsem ochotná tu zůstat klidně do rána, kdyby to bylo nutný.

Vlastně ani nevím, proč jsem tu noc tak moc zatoužila po Jamesově přítomnosti. Byl to nutkavej pocit, kterýho jsem se za nic na světě nedokázala zbavil. Nedal mi dokonce ani spát, takže jsem ještě v devět večer smolila rychlej dopis, kterej jsem předala sově až v Godrikově dole, aby byla na místě co nejrychlejc.

Pak už nezbejvalo nic jinýho, než čekat. Brouzdala jsem se bosejma nohama v trávě pokrytý kapičkama rosy, chvíli jsem posedávala na molu a vzpomínala na Rega, a nakonec jsem si začala do vlasů vplítat copánky ze smuteční vrby.

„Pořád jsi děsně divná, McKinnonová," ozvalo se mi za zádama, když jsem se už potřetí marně pokoušela zaplíst vlasy na vlastním týle.

„A ty seš pořád stejně netaktní jako vždycky, Paroháči," odvětila jsem s úsměvem a zahodila ty divoký větvičky kamsi do trávy. „Jsem ráda, žes přišel."

„Neměl bych. Mohlo by to být nebezpečné."

„To si jako myslíš, že Ty-Víš-Kdo tady pravidelně sedává schovanej na vrbě, šije si botičky a čeká, jestli se tu náhodou neukážeš? Ale notak."

„Od kdy je Voldemort vodník?"

„No... třeba taky sbírá dušičky," pokrčila jsem ramenama. „Ser na něj, Vrabčáku. Jsem tu už milion let a žádnýho podezřelýho chlápka jsem si nevšimla. Takže pokud se neumí proměnit třeba v kapra, nebo mravence, není tu."

„Dobře, dobře, uklidním se, jen mě nech žít," uchechtl se a posadil se na trávu vedle mě. „Co se stalo? Ten dopis zněl dost naléhavě. Měl jsem o tebe strach."

„Ani nevím," pokrčila jsem ramenama, „prostě jenom takovej děsně blbej pocit v břiše. Potřebovala jsem tě vidět, abych se ujistila, že máš ještě všechny končetiny na svým místě."

„Ale prosimtě, co by se mi v tý naší pevnosti mohlo stát, hm?" pousmál se. „Jsem úplně v pohodě, Lene."

Zhluboka jsem si povzdechla a projela si prsty vlasy. „Nejspíš jsem paranoidní. Asi si myslíš, že jsem cvok, co?"

„To si myslím už patnáct let, takže žádná novinka. Ale určitě ne kvůli tomu, že máš občas strach o svoje blízké. Taky se bojím. Každý den, Lene. Představa, že přijdu o tebe, nebo třeba o Siriuse... ta je k nevydržení."

„Chybíš mi, Jamie," zamumlala jsem tiše a opřela mu čelo o rameno. „Tak moc mi chybíš."

Ovinul mi paže kolem hrudníku a přitáhl si mě do náruče. Probíral mi vlasy a tiše mumlal hromadu nesmyslů, co nedávaly vůbec žádnej smysl, ale mě to bylo úplně fuk. Stačilo mi polouchat jeho hlas a cejtit horko jeho těla, nic víc jsem k vnitřnímu klidu nepotřebovala.

„Dneska tu s tebou zůstanu klidně celou noc, hm? Uděláme si Em-Džej večer."

Odtáhl se na dýlku paží, aby si mě vzápětí stáhl s sebou do trávy. Zůstali jsme ležet na zádech, dotýkaly se ramenama a notnou chvíli jenom mlčeli. Nevadilo mi to. Stačilo, že tu byl se mnou a já se aspoň na chvíli zbavila toho tíživýho tlaku, kterej mě ten den trápil.

„Hele, padá hvězda," ozvala jsem se, když přes temný nebe proletěla dlouhá zářivá čára, doprovázející umírající hvězdu na její poslední cestě.

Teda v astronomii tvrdili, že to ve skutečnosti vůbec nejsou hvězdy, ale nějaký velký šutry, co hoří v atmosféře, ale to zní děsně nudně. Radši si to budu představovat po svým, má to větší kouzlo.

„A co sis přála?"

„To se neříká, jinak se to nesplní," vyplázla jsem na něj jazyk.

„Ale to jsou jen kecy. Řekni, Lene, notak. Chci to slyšet."

„Nechceš."

„Ale jo, chci," přesvědčoval mě dál.

Nechtěla jsem se dělit o svý nejniternější pocity, jelikož mi připadaly ujetý a... no prostě totálně pitomý. Poslední dobou se mi hlavou honily všemožný věci a já se jim nějak nedokázala bránit. Byla jsem příšerně unavená ze všeho, co se kolem nás dělo, a začínalo to na mě dost citelně doléhat.

„Fajn," povzdechla jsem si nakonec a zavřela oči, abych se na něj u toho nemusela koukat. „Přála jsem si... Sakra, jak to jen říct. Víš, jestli máme v týhle válce umřít... chtěla bych bejt první."

„Cože? Co to je za nesmysl?" vyhrknul.

Cejtila jsem, jak se vedle mě nadzvedl na lokti, aby se na mě mohl i v tý tmě podívat. Jeho pohled mě doslova pálil na kůži a já dost dlouho bojovala s tím, abych mu odpověděla bez třesu v hlase. Nakonec jsem otevřela oči a zadívala se na něj. Měl stažený obočí, mezi kterým se mu dělala tenká vráska. Trochu se mračil a očividně toužil po nějaký uspokojivý odpovědi.

„Protože," polkla jsem, „protože nechci žít ve světě, ve kterým bys nebyl ty, Jamesi." Mlčky mě sledoval a neměl se k odpovědi, takže jsem pokračovala dál: „Už jsem ztratila dost, Jamie. Už jsem viděla tolik pohřbů, oplakala tolik lidí, na kterejch mi záleželo, ale představa, že bych... že bys..."

Tiše jsem vzlykla a položila si předloktí přes oči, aby nemohl vidět moje slzy. Moc mi to nepomohlo, protože mi tu ruku zase odtáhl. Chytil mě prsty za bradu a díval se na mě tak vážně, až mě to trochu vyděsilo.

„Poslouchej mě, ano?" zamumlal. „Nevím, co se stane. Nemůžu ti nic slíbit, ale... sakra Marlene... nedopustím, aby se ti něco stalo, je ti to jasný? Ty, Lily, Harry, Sirius... položil bych za vás život, kdybych musel. A udělal bych to rád, protože svět potřebuje ten tvůj zatraceně praštěnej smích, Lene."

I přes slzy, co se mi koulely z očí, jsem se zahihňala. „Je nezaměnitelnej, co?"

„Poznal bych ho i v obrovským davu lidí," zazubil se. Pak se sklonil a něžně mi přitiskl ústa na čelo. Horko jeho rtů mě donutilo k jemnýmu úsměvu a celý moje tělo se zase konečně uvolnilo. „Mě se jen tak nezbavíš. Víš, co jsme si slíbili, ne?"

„Až navždycky," zašeptala jsem a zvedla do vzduchu malíček, za kterej mě okamžitě chytil tím svým.

„Až navždycky."

Přehmátl a pevně nám propletl všechny prsty. Palcem mi začal na hřbetu ruky v pravidelným rytmu opisovat drobný kroužky a já s letmým úsměvem zavřela oči. Vždycky mě to uklidňovalo a on si to moc dobře pamatoval. Nevím, jestli mi tím chtěl vynahradit chvíle, kdy tu pro mě měl bejt a nebyl, ale co na tom sešlo. Hlavně, že tu byl teď. Dneska jsem ho potřebovala.

„Kontaktoval mě jeden obchodní partner skrz Rychlopomádu," zamumlal, přičemž mi prsty pravý ruky jemně mnul pramínek vlasů. „Udělalas na něj dojem. Má seriózní zájem o investici do firmy a rozšíření výroby."

„To víš, já jsem čarodějka v mnoha ohledech," uculila jsem se. „Byl to ten pěknej modrookej zrzek?"

James se lehce zamračil a zesílil stisk mý ruky, i když jenom na zlomek vteřiny. Povolil hned, jakmile si to uvědomil. „Mám se ptát, čím jsi na něj udělala takový dojem?"

„Dáma nikdy nesděluje svá tajemství, Paroháči. A navíc se na ně nesluší ptát. To už bys měl vědět."

„Ty se nikdy v životě nezměníš, Lene, co?"

Nebyla to kousavá poznámka. Na rtech mu při ní totiž pohrával škádlivej úsměv, kterej mu vytáhl jeden koutek – ten s drobnou pihou – vejš než druhej. V očích se mu odrážely hravý jiskry a nos mě lehce nakrčenej. Vždycky se tak tvářil, když ho napadla nějaká krávovina. Typickej James.

Svatá Morgano, dej mi sílu se na něj hned teď nevrhnout.

„A to je špatně?"

„Rozhodně ne," zavrtěl hlavou. „Nikdo jinej se nedokáže usmívat, když kolem zuří peklo. Jsi takový věčný světlo, co nám všem dodává sílu jít dál."

„To už mi kdysi někdo řekl," pousmála jsem se. „Někdo, kdo pro mě byl hrozně moc důležitej."

„A kde je teď?"

„Pryč. Někde, kde už nic nebolí. Aspoň doufám."

„To mě mrzí," povzdechl si. „Nikdy jsi mi o tom neřekla. Proč? Musel se ti bortit svět, Lene. Ani si to nechci představovat. Byl bych tu pro tebe. Už bych tě znovu nezklamal, přísahám."

„Jamesi," oslovila jsem ho tiše. Dlaň jsem uvolnila z jeho sevření a položila mu ji na krátký strniště, který jsem jemně přejela palcem. „Můj svět pořád stojí, dokud seš v něm ty, jasný? Zbořil by se teprve tehdy, kdybych ti musela dát sbohem, tak mě prosím nikdy neopouštěj."

Hlasitě polknul a nakonec si s hlubokým povzdechem opřel svoje čelo o to mý.

„Nikdy, Lene."

Dlouho jsme tam jenom mlčky seděli a se zavřenejma očima vstřebávali blízkost toho druhýho, aniž bychom vůbec tušili, že to byly naše poslední společný okamžiky v životě. Tady, ve stínu smuteční vrby, kde jsme se kdysi poprvý setkali, jsme se o čtrnáct let později zase rozloučili.

Osud má občas vážně zvrácenej smysl pro humor.

Rozešli jsme se teprve krátce před svítáním. James vyrazil zpátky za svou rodinou a já se vrátila do bytu, kde už na mě čekaly nádherný fialový šaty připravený na dnešní obřad. Visely na dřevěným ramínku a doslova mě volaly, ať si je obleču a udělám ze sebe holku k nakousnutí.

Kromě těch šatů na mě ale čekalo ještě něco dalšího – uprostřed obývacího pokoje stál domácí skřítek, oblečenej do bílýho ubrusu, nebo co to tak mohlo bejt, a poulil na mě svoje obrovský oči.

„Ehm," odkašlala jsem si. „Ahoj?"

„Slečna McKinnonová?" zeptal se mě skřípavým hlasem, kterej mě donutil se trochu nejistě ošít a teprve potom souhlasně kejvnout. „Něco jsem vám přinesl. Něco, co patřilo mému pánovi, Regulusovi."

„Kráturo?" vyhrkla jsem překvapeně. „O čem to mluvíš?"

V drobný ručce s dlouhýma prstama zvedl stříbrnej řetízek s přívěskem ve tvaru havrana, kterej se pohupoval ze strany na stranu a doslova mě hypnotizoval svým malým očkem vyrobeným z pečlivě vybroušenýho onyxu.

„Pan Regulus by si přál, abyste ho měla, slečno. Nechal ho u mě. Je to dárek."

„Vážně? Můžeš mi říct, co se s ním stalo? Proč... proč zmizel?"

Skřítek zavrtěl hlavou, až mu uši zapleskaly o tváře. „To nejde. Krátura nemůže. Dostal příkaz od pana Reguluse. Informace jsou nebezpečné, slečno!"

„Dobře, dobře," povzdechla jsem si nespokojeně. „Vážně si to můžu vzít?"

Natáhl ke mně ruku a já nastavila dlaň, do který řetízek vzápětí sklouznul. Ovinula jsem kolem něj prsty a s hlubokým povzdechnutím si ho přitáhla k srdci. Nemohla jsem uvěřit tomu, že existovala nějaká hmatatelná vzpomínka, která mi po Regovi zbyla. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem si ho okamžitě zapnula kolem krku a prsty přejela přes stříbrnýho havrana.

„Děkuju, Kráturo. Moc si toho vážím."

„Není zač, slečno. Pan Regulus o vás Kráturovi vyprávěl. Zasloužíte si ho."

Koutky úst se mi samovolně vytáhly do spokojenýho úsměvu, když jsem skřítka zbrkle objala a vlepila mu na tvář jednu rychlou pusu. Už jsem nevěnovala pozornost tomu, že si místo vzápětí pečlivě promnul cípem svýho ohozu, jelikož jsem byla zaměstnaná prohlížením si šperku.

„Noste ho hrdě, slečno. Sbohem."

Tichý pufnutí mi prozradilo, že skřítek zmizel tam, odkud za mnou přišel.

Nijak dlouze jsem nad jeho darem nepřemejšlela a vyrazila rovnou ke šperkovnici, abych mohla podle novýho náhrdelníků sladit i zbytek doplňků na svatbu. Neexistovala alternativa, ve který bych si tenhle kousek Reguluse nevzala dneska na sebe. Bylo to jako dar z čistýho nebe.

A dar to vážně byl... jenže Danajskej. 

♥♥♥♥♥

Jelikož se celým příběhem skrz na skrz proplétalo přátelství a láska k Jamesovi, bylo správné, aby byl tím posledním, komu Marlene věnovala poslední hodiny svého života, které v té době ještě neslyšela tikat. James byl a vždycky bude člověk, kolem kterého se točil celý její svět ♥

V další kapitole se vrátíme na svatbu a podíváme se z očí do očí samotné Bellatrix. A všichni bohužel víme, kdo z tohohle konfliktu vyjde jako vítěz...