Chlast a pláč, to je dokonalej recept na pořádnej bolehlav. A že ten můj byl po ránu fakt pekelnej. Vzbudil mě už před svítáním a donutil mě k nespokojenýmu zabručení. Chtěla jsem se otočit na bok a pokusit se ty muka znova zaspat, ale narazila jsem na nečekanou překážku. Na pravý části postele totiž spal Regulus, jednu ruku měl pod mou hlavou a tou druhou objímal Pralinku, která se k nám očividně v noci připojila. Jakmile si ta chlupatá mrška všimla, že na ni koukám, začala spokojeně vrnět a s přímhouřenýma očima masírovat tlapkama Regův bok.

Podepřela jsem si hlavu předloktím a usmála se. Regulus byl úplně první kluk, kterej měl tu čest zůstat se mnou v bytě až do rána; všechny jsem vždycky vypakovala už před svítáním. Je ale pravda, že nikoho jinýho jsem nenechala oblečenýho, a rozhodně jsem žádnýmu z nich nebrečela na ramínku až do vyčerpání, takže to vlastně dávalo smysl.

„McKinnonová, vem si k sobě tu svou pekelnou kočku," zamumlal Reg se zavřenýma očima. „A přestaň na mě vejrat."

„Jsem tu doma, Blacku, můžu si dělat, co chci."

„Dobrej argument," uchechtl se. Otevřel oči a otočil se na bok, aby na mě viděl. Málem při tom zalehnul Pralinku, ale u tý naštěstí zafungovat pud sebezáchovy, takže s nespokojeným zakňouráním a vyčítavejma pohledama odběhla z postele. „Jak ti je, Marlenko?"

„Hlava mě teď bolí víc než zlomený srdíčko, takže asi dobrý," zazubila jsem se.

Jasně, že mi bylo mizerně. Bylo mi mnohem hůř než to, ale co jsem mohla dělat? Za ty roky jsem se naučila brát život tak, jak přišel. Nikdy jsem neměla zrovna ustláno na růžích, takže tohle všechno byla zkrátka jenom součást mýho bytí.

„Chceš o tom mluvit?" zeptal se mě naprosto vážně. „Nemusím mít kdovíjakej pozorovací talent, abych poznal, že Potter je pro tebe výjimečnej."

Dlouho jsem mlčela a uvažovala, jestli chci nebo nechci mluvit. Neuměla jsem se moc svěřovat a radši jsem si ze všeho dělala srandu, jenže Regovi jsem kdoví proč vážně věřila. Možná proto, že to byl skoro poslední člověk na světě, kterej mi zbyl, a navíc se mnou dokázal vydržet víc než pár desítek minut, což byl sám o sobě tak trochu zázrak.

„Pořád je pro mě výjimečnej," povzdechla jsem si. „Byl to můj úplně první kamarád a jen díky němu jsem měla naprosto skvělý dětství. Asi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že spolu budeme navždycky."

„Proč jsi to teda udělala?"

„Co proč jsem udělala?"

„Odmítla to zachránit. Za ten půlrok v Bradavicích jsem měl možnost tě trochu poznat a jedním jsem si jistej – nikdy se nevzdáváš. Proč teď jo?"

„Protože život už není tak jednoduchej, jako bejval, Regu. Podívej se kolem sebe. Svět je úplně zkurvenej a není před tím kam utýct."

Zhluboka si povzdechnul a otočil se zpátky na záda. Nějakou dobu jen tak mlčel s rukou za hlavou a pohledem zabodnutým do stropu. Ten tam byl jeho bezstarostnej výraz. Očividně jsem nebyla jediná, kdo si sebou nosil vlastní démony všude, kam šel.

„Panáka ohnivý whiskey, když mi řekneš, na co teďka myslíš," pousmála jsem se.

„Na to, že svědomí a zodpovědnost stojej totálně za hovno. Člověk se snaží udělat správnou věc, aby nakonec zjistil, že celej jeho život je jenom souhra blbejch a ještě blbějších rozhodnutí."

„Všichni děláme blbý rozhodnutí, Reggie, a nejspíš je budeme dělat do doby, než to tady na zemi zabalíme."

„Což může bejt v současný situaci dost brzo."

„Aspoň těch chyb nestihneme nasekat tolik, no ne?" zazubila jsem se, ale rychle zase zvážněla. „Jde o Dorcas?"

Překvapeně zamrkal a obrátil na mě hlavu. „Ty o nás víš?"

„Řekněme, že mám úžasný pozorovací schopnosti. A hlavně ses vždycky tak přiblble usmíval, když jsem ji náhodou zmínila. Stalo se mezi váma něco?"

„Před prázdninama jsme se rozešli," povzdechl si. „Musel jsem to skončit. Vím, že to nikdy nepochopí a nejspíš mě bude už navždycky nenávidět, jenže... bylo to správný. Každej jsme z jinýho světa. Nešlo by to."

„Zdá se, že jsme oba tak trochu tragický postavy svejch vlastních příběhů, co?"

„Mizernej život a ještě mizernější smrt. Úplně vidím ty eposy, co se o nás budou jednou psát."

„Něco mi říká, že v nás máš až moc důvěry," zasmála jsem se. „Vsadím se, že po nás neštěkne ani pes, ale klidně si svoje vzdušný zámky stavěj dál, princátko."

„Potvoro! Ničíš mi iluze!"

Ložnici ale konečně rozezněl i jeho smích a mě se díky tomu docela ulevilo. Vlastně bylo až překvapivě příjemný zase s někým sdílet obyčejný slasti i strasti života. Vypovídat se, zasmát se. Od chvíle, kdy jsem se přidala k Řádu, jsem si zábavy užila jenom hodně málo.

Regulus měl ale naštěstí zvláštní dar. Vždycky dokázal odhadnout, jak se má chovat, a co přesně člověk potřebuje slyšet. Byl úplně jinej než Sirius. Citlivější, chápavější. Nebyl tak plnej zloby jako brácha, ač si myslím, že jeho život zas o tolik jednodušší nebyl. To neznamená, že bych snad Sirouše odsuzovala, ten kluk si taky v životě prošel peklem, ale Reggie mi byl prostě o něco blíž. Možná proto, že to byl vcelku kliďas, takže dokázal bez větších problémů mírnit můj divokej temperament.

To mi nejvíc bodlo ve chvíli, kdy jsem se tejden nato chystala do Godrikova dolu za Jamesem a zbytkem jeho partičky. Byla jsem nervózní jako pes a nedokázala se za nic na světě uklidnit. Přecházela jsem po bytě sem a tam a z hůlky se mi neustále samovolně vznášely obláčky různobarevnýho dýmu.

„Co kdyby ses hodila trochu do čilu, primadono, hm?" houknul Reggie, kterej se mi rozvaloval na gauči a na klíně měl stočenou Pralinku, která si ho neuvěřitelně oblíbila.

Potvora nevděčná. Věčně se rozvalovat v cizích klínech. Kde to jako viděla?"

„Jak se mám podle tebe uklidnit, když budu muset strávit celej víkend sledováním lady Rezavý roury, co šahý na MÝHO kluka!"

„Nezvažovala jsi hereckou kariéru? Tohle melodrama fakt žeru," uchechtl se. Vůbec nebral v potaz mou mizernou náladu a pokoušel se mě postavit oběma nohama zpátky na zem. „Už to není tvůj kluk a ty se navíc právě teď chováš jako on. Majetnicky a pošahaně. Takže si zavedeme nový heslo, hm? Když řeknu: 'Nebuď Potter', znamená to, že se chováš jako kráva."

Založila jsem si ruce na hrudníku a zamračila se. „Ty seš fakt sprostej, Blacku."

„Chtěla jsi jistě říct inteligentní a okouzlující!"

„Nebuď Potter, Blacku," zapitvořila jsem se na něj.

„Používáš proti mě moje vlastní zbraně? Skvělý," zazubil se, opatrně ze sebe sundal Pralinku a postavil se. „Měla by ses víc vyfiknout. Chceš přece, aby se užíral tím, že už nejsi jeho, ne?"

Povzdechla jsem si. „Já ho ale nechci trápit, Reggie. Vážně mi chybí. Jen ho chci zpátky ve svým životě."

„V tom případě klidně zůstaň, v čem seš," pokrčil ramenama. „A vyrazíme."

„Jak jako my?"

„Tě doprovodím, ne? Aspoň do Godrikova dolu. Vždyť seš jak hromádka nervů."

„A jak se dostaneš zpátky? Ještě se nemůžeš přemisťovat."

„Moc se strachuješ, McKinnonová, hm? Prostě klid. Už jsem velkej kluk, víš?"

„No," změřila jsem si ho pochybovačně, „zas tak velkej nejseš."

„Možná bys byla překvapená."

Hravě se zazubil a drcnul do mě ramenem, čímž mě donutil k pobavenýmu smíchu. Skoro jsem zapomněla na to, jak moc jsem nervózní.

„Jo? Takže schováváš pár kouzel v nohavici? A v pravý nebo v levý?"

„Hele, kouzelník nikdy neukazuje svoje triky, dokud nenastane ten správnej čas!"

„Stydlivko," zazubila jsem se, chytila ho za rameno a bez varování nás oba přemístila k rybníku v Godrikově dole. Tam jsem zeširoka roztáhla ruce a pokynula s nima po okolí. „Vítej v krajině mýho dětství a nevinnosti!"

„Svatá Morgano, ty seš děsná čarodějka," zamumlal a předklonil se. Ve tváři byl dost zelenej a nevypadal úplně nejlíp. „Jaktože tobě to nic neudělalo? Přemisťování očividně nebude tvoje silná stránka."

„Když máš třikrát do tejdne děsnou kocovinu, nějaký drobný houpání žaludku tě fakt nerozhází."

Dvakrát si odplivnul, než se konečně narovnal. Po pár hlubokejch nádeších se mu začala do obličeje vracet barva a touha zvracet ho nejspíš pomalu opouštěla.

Něco mi říkalo, že ten kluk se se mnou už nejspíš nebude chtít znova přemisťovat, ale co. Stanou se i horší věci.

Ani nevolnost mu ale nezabránila v tom, aby mě div ne násilím odstrkal až k brance Potterovejch. „Tak, tady můj úkol končí. Vezmu si Záchrannej autobus, hm?"

„Jasně. Díky za doprovod. Seš hodnej."

Opřela jsem se jedním loktem o kovovou branku a sledovala ho, jak přešel k silnici, kde ve vzduchu mávnul hůlkou, aby si přivolal svůj odvoz. Jakmile se fialovej autobus objevil na silnici, udělala jsem pár kroků vzad a pokusila se zmizet skrz listnatý křoví, který rostlo kolem celýho plotu. Nechtěla jsem tam jít. Fakt ne. Byla jsem prostě srab.

Skoro mi to prošlo.

Skoro.

Když už jsem byla prakticky na rohu pozemku, kde jsem se mohla nenápadně vytratit, jako kdybych tu nikdy nebyla, chytily mě kolem pasu silný ruce a stáhly si mě k sobě.

„Ty si fakt myslíš, že bych tě nechal takhle zdrhnout? Naivko."

„Regulusi, pusť mě," zabručela jsem nespokojeně a pokusila se mu vykroutit. „Prostě tam nemůžu jít. Nechci, chápeš? Určitě udělám nějakou scénu, a pak budu muset chodit zbytek roku po hradě jenom tajnejma chodbama."

„Fajn. Když to nejde po dobrým."

Než jsem vůbec stihla zaregovat, sklonil se níž, chytil mě pod kolenama a dost nevybíravě si mě hodil přes rameno. Fakt se se mnou nemazal. Pěkně to bolelo – měl asi špičatý kosti.

„Co blázníš?! Chceš na sebe přitáhnout pozornost celýho Dolu? To je blbost. Regulusi. Reggie. Regu, prosím," zakňourala jsem a nakonec prostě jenom povolila a přestala se bránit. Ruce jsem svěsila dolů a uvolnila i celý tělo. „Budu hrát mrtvou. Doufám, že na tebe zavolají bystrozory!"

„Chabej pokus, primadono." Pohodil si se mnou, aby si trochu uvolnil ruku, a zmáčkl zvonek na brance. Teprve potom mě postavil zpátky na zem, i když mi ještě pořád svíral rameno. „Tak, teď už nemůžeš vycouvat."

„Nenávidím tě," zasyčela jsem tiše, když ze dveří vyšla Eufemie.

Oči se jí viditelně rozzářily a mě při tom pohledu až bolestně bodlo u srdce. „Zlatíčko! Tys dorazila! Tak ráda tě vidím!" Sevřela mě v náručí tak pevně, jako kdyby mě neviděla celý věky, a já jí téměř okamžitě zjihla v rukou. Chyběla mi. Tak moc mi chyběla. Na můj vkus mě ale pustila až příliš brzo. „A koho to s sebou máš? Můžu hádat? Černý kudrny a okouzlující úsměv. Ty musíš být Regulus."

„Ano, madam. To budu já," usmál se a já okamžitě zaznamenala změnu v jeho hlase i v držení těla. Zvedl si její ruku ke rtům a věnoval jí na hřbet letmej polibek. „Netušil jsem, že má James starší sestru."

„Ale jdi," zahihňala se Mia, ale do jejích tváří si okamžitě našla cestu červeň. „Můžeš mi říkat Eufemie. Pojďte dovnitř, mládeži. Čekají na vás mé proslulé dýňové taštičky!"

„Svatá Morgano, ani jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběly," uculila jsem se a pomalu vyrazila za ní do domu.

Jakmile k nám byla zády, tázavě jsem rozhodila rukama směrem k Regovi, kterej jen pokrčil ramenama. Tohle rozhodně nebylo v plánu a já z toho byla dost na větvi. Jak jsem se pro Merlina dostala k tomu, že jdu do baráku Potterovejch po boku Reguluse Blacka? Tohle byla učiněná noční můra.

„Lene!" vyjekl James okamžitě, jakmile mě zahlídnul. Tvář se mu rozzářila úplně stejně, jako před chvíli Mie, ale všechno to zase rychle zmizelo, když zjistil, kdo stojí vedle mě. „Co tu děláš?"

„Jamesi!" okřikla ho jeho máma a zamračila se. „Chovej se k návštěvě slušně."

„Promiň, mami," zamumlal. „Co tě sem přivádí, Regulusi? Přišel jsi za Siriusem?"

„Vlastně ne," zavrtěl hlavou a já dočista ztuhla, jelikož jsem ucejtila jeho ruku kolem ramen. Panenko skákavá, co to zase vymyslel za blbost?! „Jsme tu spolu. Viď, zlato?"

„Co?!" vyhrkla jsem ve stejnou chvíli jako James. To už mě ale Regulus docela ostře dloubnul do zad a já si dlouze odkašlala. „Jo, jasně. Jsme tu spolu."

To už ve dveřích stál i Sirius a sledoval nás dva tak znechuceným pohledem, až mi z toho skoro přeběhl mráz po zádech. Rozhodně neměl radost. K mýmu překvapení k tomu ale nic neřekl. Ve skutečnosti totiž neřekl vůbec nic, jen na nás chvíli zíral, než zavrtěl hlavou a zmizel zase na zahradu.

„Tohle byl pěkně debilní nápad," zašeptala jsem Reggiemu do ucha. „Co to do tebe proboha vjelo?"

„Trochu mi věř, McKinnonová," zašeptal na oplátku. „Po týhle bombě nebudeš muset sedět v koutě a sledovat, jak se Potter s Evansovou olizujou, tím jsem si naprosto jistej."

„Seš fakt cvok."

„A proto mě přece tak moc miluješ, drahá."

Škádlivě se zazubil a za ruku si mě odvedl na zahradu, kde už byli naprosto všichni pozvaný. Seděli u stolu plnýho jídla a všichni živě konverzovali. Regulův příchod byl pro všechny sice dost velkým překvapením, ale ten zmetek měl pravdu – celý odpoledne jsme byli tématem číslo jedna, takže nebylo čas probírat jiný nesmysly.

James většinu času seděl vedle Siriuse, šeptali si navzájem do oušek, a oba se tvářili, jako kdyby jim uletěly košťata. Nebylo těžký poznat, že jsou naštvaný, ale mě to bylo překvapivě úplně jedno. Reg si totiž nasadil svou okouzlující aristokratickou masku a rychle si omotal kolem prstu většinu přítomnejch. Chvílema jsem se přistihla, jak jsem dokonce i trochu hrdá na to, že sem přišel zrovna se mnou.

„Lene?" oslovil mě James krátce po setmění, když se zahrada rozzářila poletujícíma plamínkama a zaplnila hudbou z gramofonu. „Zatancujeme si?"

„Jasně, Vrabčáku," kejvla jsem a vložila svou ruku do jeho.

Odešel se mnou dál od ostatních. Pořád na dohled, ale rozhodně ne na doslech. Ovinul mi ruku kolem pasu a druhou chytil mou dlaň. Při tanci mezi náma udržoval společensky vhodnou vzdálenost, ale já cejtila, že byl celej dost napjatej.

„Proč zrovna Regulus, Marlene?" dostal ze sebe po chvíli mlčení. Čelist měl pevně zaťatou, až se mu rýsovala pod kůží v celý svý dýlce. „Copak nevíš, co je zač? Neslyšela jsi to?"

„Co přesně naznačuješ?"

„Sirius říkal, že je... že patří k NIM."

„Ke komu?" povytáhla jsem nechápavě obočí.

„Přece ke Smrtijedům," zašeptal a naklonil se ke mně blíž, abych ho vůbec slyšela. „Nechci, aby se ti něco stalo. Nemůžeš se s ním vídat. Není to bezpečné."

„Regulus? Smrtijed?" Ze rtů se mi vydral upřímnej smích, kterej jsem ještě doplnila zavrtěním hlavy. „Ale prosimtě. Je to úplně normální kluk. Kromě toho spolu nechodíme. Hádám, že Reggie chtěl prostě jenom trochu hnout Blbošlapovi žlučí. Jsme jenom kamarádi."

„Vážně nechodíte?" Viditelně se mu ulevilo, ale já netušila z jakýho důvodu. Možná o mě měl vážně jenom starost. Nic víc to neznamenalo. Nesměla jsem se k ničemu upínat, musela jsem to nechat bejt, jinak se přes to nikdy nepřenesu. „Dobře, ale i tak. Buď opatrná, jasné?"

„Budu, Jamie. Umím se o sebe postarat, to přece víš."

„Vím," pousmál se. „Jen bych tě nerad zase ztratil, když už tě mám konečně zpátky. Byla to doslova muka – těch pár měsíců, co jsme se nebavili."

„Pro mě taky, Paroháči," povzdechla jsem si a mimoděk si ho přitáhla o něco blíž.

Nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem aspoň chvíli vstřebávat jeho vůni, co mi motala hlavu úplně stejně, jako kdysi. Byl tak blízko a přitom příšerně daleko.

Neměl jsi ani tušení, jak moc jsem tě milovala, Jamesi. Moje jinak dost sobecký srdce vždycky tlouklo jenom pro tebe. Od první chvíle, kdy jsem tě potkala, až do tý úplně poslední. I to blbý poslední zabušení, co přišlo před koncem, patřilo tobě.

A vždycky bude.

„Lene," dostal ze sebe, když jsem se tváří lehce otřela o jeho a zase se odtáhla na dýlku paží. „Já chtěl... chtěl jsem..."

Zachytila jsem pohled zelenejch očí od stolu. Evanska seděla na lavici, ale pořád nás upřeně sledovala, což jsem jí nemohla mít za zlý. Teď patřil jí, ne mě.

„Psst," položila jsem si prst na rty a přesunula pozornost zpátky k němu, „já vím. Vím to, Jamie, ale myslím, že bys teď měl tancovat s někým jiným."

Ztěžka polknul a brejle mu jenom zvýraznily slzavej lesk v očích. Kejvnul, ale stejně mě nepustil. Ani jeden z nás zkrátka nedokázal udělat ten krok vzad, jako kdyby na tom, že jsme tu teď spolu, závisel celej náš život.

„Smím prosit?" ozvalo se vedle mě a já jako ve snách obrátila hlavu na Reggieho, kterej stál hned vedle a nabízel mi svou ruku. Ani jsem nepostřehla, kdy k nám přišel.

V první chvíli mě naštval, ale rychle jsem pochopila, proč to vlastněudělal. „Ráda," pousmála jsem se. „Díky za tanec, Jamie."

„Není zač," zamumlal. Krátce vyhledal Regulův pohled, přičemž se mírně zamračil, ale nakonec ustoupil a vyrazil ke stolu, aby si mohl zatančit se svou vysněnou princeznou.

„V pohodě, Marlenko?" zašeptal mi Reg do ucha, když si mě přivinul k tělu tak blízko, až jsem cejtila, jak z něj sálá horko. „Nechtěl jsem rušit, ale přišlo mi, že sis to dělala zbytečně ještě těžší."

„Dělala," kejvla jsem a ovinula mu obě ruce kolem krku, abych mu mohla složit hlavu na rameno. „Díky, že na mě dáváš pozor."

„Nebylo to tak úplně bezelstný," zasmál se tiše a dokonce mi věnoval letmej polibek do vlasů. „Popravdě jsem chtěl vidět bráchu, proto jsem se sem nacpal. Chybí mi, víš? Jenže, jak se zdá, mě pořád nenávidí."

„To není pravda," zavrtěla jsem hlavou, „krásný na rodině je to, že tě miluje bezpodmínečně. Můj brácha Oliver je zmetek a já mám většinu času dojem, že ho prostě z duše nesnáším, ale... stejně ho miluju. Dává to smysl?"

„Jo, dává. Snad to má Sirius stejně."

„Vůbec o tom nepochybuj," usmála jsem se a hravě mu rozcuchala vlasy, „seš totiž doslova k pomilování."

„Koketo," zazubil se.

Melancholie z něj spadla stejně rychle, jako přišla a já se ho od ní pokoušela celej zbytek dne držet co nejdál. Stejně jako mi on odváděl myšlenky z temnejch míst, když jsem náhodou očima zabrousila směrem k Jamesovi, kterej většinu času objímal Lily kolem ramen a něco jí vesele vyprávěl. Jenom díky tomu jsme spolu mohli protančit zbytek večera, z plna hrdla se zasmát a zase se poznat o něco líp.

Stali se z nás opravdový přátelé.

Oba jsme prakticky ve stejnou dobu přišli vlastním rozhodnutím o životní lásku a zoufale hledali způsob, jak pokračovat dál. Pomohlo nám až vědomí, že v tom nejsme sami. Nejspíš jsme tehdy pomáhali jeden druhýmu přežít další den, i když jsme si to sami neuvědomovali.

Díky Merlinu za Reguluse Blacka. 

♥♥♥♥♥

Všichni se určitě shodneme, že Marlene potřebovala někoho, kdo by na ní trochu dával pozor. Naštěstí se toho ujal Regulus a jak je vidět, docela mu to jde. Tak jako tak je ale jenom otázka času, než vyjde na světlo jeho děsivý tajemství, který zatím Marlene ani nepřišlo na mysl. Jistě to nebude úplně příjemný překvapení.

V další kapitole se podíváme na poslední ročník studia, pokusíme se s Marlene přenést přes to, že James už jí nepatří a zároveň se dozvíme, že většinou jsou to lidi, kdo tahá za provázky. Ne osud.